Návrat amerických vojáků z Iráku provázelo vítání jako ve filmu
Pro desítky tisíc amerických vojenských rodin jsou letošní Vánoce výjimečné. Těsně před svátky totiž Irák definitivně opustili poslední američtí vojáci. Někteří byli nasazeni opakovaně, obvykle na několik měsíců až rok. Jak takové odloučení snášejí jejich manželky?
Vojenská základna Fort Bliss, Texas. V hale u přistávací plochy posedávají, postávají nebo se procházejí stovky lidí. Jsou to nejbližší asi 300 vojáků a vojákyň, kteří se právě dnes vracejí z Iráku. Děti – hlavně ty menší – se prohánějí mezi řadami stolů, některé si užívají velké nafukovací trampolíny v rohu sálu.
Na jedno ze svých čtyř dětí tady dohlíží Ziana. Do Texasu přišly z rodné Georgie. Manžel a tatínek se jim má vrátit z celkem už pátého turnusu. Tentokrát sloužil v Iráku, dříve v Afghánistánu.
Manželky vojáků mohou žít přímo na základně
„Nestává se to o nic snazším. Řekli byste, že si na to zvyknete, ale tak to nefunguje. Každé nasazení do válečné zóny je těžké,“ svěřuje se Ziana. Má však podporu jiných žen a vojenských organizací. Bydlí totiž s dětmi přímo na základně.
„Nemusíte si dělat starosti jako v civilním životě. Na základně jsou i školy pro děti, zdravotnická zařízení, obchody nebo kino, zkrátka všechno, co potřebujete k životu. Vojenská policie na všechno dohlíží a je tady bezpečno,“ libuje si vojákova manželka.
Samozřejmě se vzdala části své svobody. Protože kvůli dětem přestala pracovat a je matkou v domácnosti, nijak jí to nevadí. Dává prostě přednost vojenskému řádu a jistotám života na základně.
Ziana si nestěžuje ani na nedostatek peněz: „Lidé si často myslí, že rodiny vojáků nasazených v Iráku nebo Afghánistánu finančně strádají. Ale není to tak zlé. Když nerozhazujete a zacházíte s penězi rozumně, není si na co stěžovat.“
Vánoce už oslaví spolu
Při hovoru se Zianou nám příjemně ubíhá čekání. A že v letištní hale čekáme dlouhé hodiny. Večer konečně přistává letadlo. Za pochodové hudby z něj vystupují muži i ženy v uniformě.
Hlavně děti, stojící opodál, se už nemůžou dočkat. Musejí však vydržet, než jejich tátové nebo mámy odevzdají zbraně a vyslechnou poslední rady a rozkazy. Pak se konečně otevřou vrata do haly a nastává vítání, jaké se vidí málokdy.
Rodiny se objímají, hlavně děti a manželky často pláčou radostí a štěstím. Viditelně naměkko jsou i mnozí tátové. Včetně manžela Ziany.
Ani neví, jak své pocity popsat slovy, děti mu moc scházely. Směje se od ucha k uchu, v náručí drží dceru, která ho drží okolo krku jako klíště. Letošní Vánoce budou slavit pohromadě. Sto tisíc amerických vojáků zůstává sice pořád ještě v Afghánistánu, v Iráku už však tyhle Vánoce neoslaví.
