Naším hlavním cílem je zlepšit úroveň bydlení a práci s rodinami, říká Martina Štěpánková, zmocněnkyně pro lidská práva

Historie zmocněnců pro lidská práva v České republice sahá do roku 1998, kdy tuto funkci zastával Petr Uhl. Od té doby se lidskými právy coby zmocněnci zabývali Jan Jařab, Svatopluk Karásek, Jan Litomiský, Michal Kocáb a Monika Šimůnková. Od června tohoto roku je zmocněnkyní vlády pro lidská práva Martina Štěpánková.

„Kdysi, když byl Petr Uhl prvním zmocněncem, jsem po škole nastoupila coby začínající právník. Nejprve do meziresortní komise na sekretariát pro záležitosti romské menšiny a poté na sekretariát Rady pro lidská práva.“

Mezitím byla funkce zmocněnce vystřídána pozicí ministra pro lidská práva, což byl důležitý krok. Ministr je členem vlády, na rozdíl od zmocněnce, který je vládou pouze pověřený, aby agendu lidských práv vedl. Zmocněnec se neúčastní jednání vlády, kde by mohl aktivně téma lidských práv prosazovat.

„Řekla bych, že je vždy lepší, pokud daná agenda má svého ministra. Pokud by nějaká vláda do budoucna chtěla mít takového ministra, bylo by to určitě pozitivní.“

Už půl roku tedy vede agendu lidských práv Martina Štěpánková. Vyjíždí do problémových lokalit a jako prioritu v nich vidí bydlení:

„Co jsme navrhovali už v minulosti a je to stále z našeho pohledu důležité, je například zavedení základních hygienických standardů bytů, do kterých jsou vypláceny dávky. Když se přijedete podívat do lokalit, některé z domů jsou v opravdu extrémně špatném stavu. Jejich obyvatelé nenachází bydlení jinde, končí v těchto lokalitách a stát jim tam vyplácí dávky. Pro nás je důležité, aby se v budoucnu navázalo vyplácení dávek alespoň na nějaký základní standart. Nebavíme se teď o žádném velkém luxusu, ale o tom, aby byt nebyl ze třetiny pokryt plísněmi, aby tam byla kuchyň nebo nějaký prostor na úpravu jídla, toaleta, koupelna a jiné základní věci, které by byt měl splňovat.“

Neplatící majitelé

Dalším velkým problémem je zadlužování společenství vlastníků bytových jednotek. To je problémem například v některých částech Ústeckého kraje.

„Nájemníci platí majitelům a ti už dále neodvádějí platby do fondu oprav, na zálohy energií, atd. Tím dochází ke vzniku dluhu, na kterém se nájemníci nepodíleli, ale jsou to právě oni, komu je potom odpojena elektřina, teplo, teplá voda. My jsme to velmi úzce řešili s městy, v Litvínově, v Janově. Tam hrozilo, že budou desítky rodin v domech bez tepla, bez teplé vody, což je zejména v zimních měsících obrovský problém.“

V těchto vyloučených lokalitách žijí převážně romské rodiny.

„Tady je opravdu zapotřebí věnovat se tématu diskriminace bydlení. Některé z rodin v těchto lokalitách končí proto, že jinde bydlení nenajdou. Na jedné straně rodiny, které zásadnější problémy nemají, ale díky diskriminaci na trhu se v těchto lokalitách ocitají, a vedle nich rodiny, ve kterých je potřeba jejich kompetence zásadně zlepšovat prostřednictvím sociální práce.“

Podle Martiny Štěpánkové jsou bez doplatkové zóny výsledkem nesystémového řešení:

„Umím si představit domy, ve kterých by lidé zkrátka bydlet neměli. Rozhodně ne ti, kteří pobírají dávky. Když stát někomu poskytuje finanční podporu na bydlení, měl by si zároveň ohlídat, aby toto bydlení splňovalo alespoň nějakou základní kvalitu. Pokud by se tedy s bez doplatkovými zónami zacházelo takto, s cílem eliminovat obchodníky s chudobou, kteří nabízí hrozné domy, o které se vůbec nestarají, ale mají spoustu nájemníků, se kterými je potřeba intenzivně pracovat, tak tam si umím představit, že by to fungovat mohlo.“

„Druhým problémem je samozřejmě situace, kdy nebude finanční podpora – máme potom tyto rodiny kam dát? Většinou zjistíme, že ne. A druhou situací je to, když jsou bez doplatkové zóny vyhlašovány cíleně, za účelem tyto lidi marginalizovat, odsunout je. Zkrátka je potřeba se zaměřit na práci s rodinami a s dětmi. V tom je, vedle bydlení, druhý obrovský problém v této zemi.“