Naše civilizace se snaží ubavit k smrti, tvrdí Jaroslav Dušek. Na Jezerce měla premiéru jeho nová hra

29. leden 2019

Host Lucie Výborné

Některé bláznivé, jiné inspirativní. Takové jsou prý knihy, které Jaroslavu Duškovi nosí jeho fanoušci k přečtení. A někdy prý jde vysloveně o trefu do černého. Jako třeba v případě knihy s názvem Sláva strojů a měst, jejímž autorem je synovec ministra Aloise Rašína. Podle této 90 let staré vize pokroku naší civilizace nyní dokonce vzniklo divadelní představení.

Města jsou bezútěšná, nedá se v nich žít a člověk podlehl faustovskému syndromu – má totiž pocit, že může zasahovat do přirozeného chodu života. O tom všem píše Jaromír Rašín ve své Slávě strojů a měst, v předloze k Duškově hře.

Bavte nás, bavte nás! Nebo zešílíme hrůzou z naší samoty! Dáme vám vše, co máme, ale bavte nás. Dejte nám iluzi zdraví, krásy a souzvuku!
Z představení Sláva strojů a měst

„Všechno je to Rašín, slovo od slova,“ zdůrazňuje v rozhovoru s Lucií Výbornou Jaroslav Dušek. „Nebyl tehdy úspěšný spisovatel. Řídil druhou největší pojišťovnu a každý den ve dvě hodiny odjel z kanceláře do Polabí na svůj statek, kde trávil čas v meditacích. Musel to být hodně zvláštní chlapík.“

Představení Sláva strojů a měst, které v současnosti můžete vidět na prknech Divadla Na Jezerce, přitom působí, jako by ho autor předlohy napsal včera – a ne před 90 lety. „Naše civilizace se snaží ubavit k smrti. Ubrzdit to nejde, jde to jen hladčeji projít,“ soudí Jaroslav Dušek.

Divadlo je magické místo

Na Divadle Na Jezerce není Dušek žádným nováčkem. Třeba jeho Manželské vraždění se tam hraje už 14 let. „Honza Hrušínský už ale dlouhou dobu říkal, že bychom mohli udělat něco nového. A pak se vynořil ten Rašín.“

Divadlo jako takové považuje Jaroslav Dušek za magické místo. Jak se totiž domnívá, právě tam se člověk – ať už divák, nebo účinkující – může dotknout toho, kým skutečně je. „Divadlo je jedním z momentů, ve kterém si můžeme připomenout svou božskou podstatu,“ vysvětluje herec. „Jednou za čas se objeví lidé, kteří chtějí divadlo vrátit do momentu, kdy ve vás něco zavibruje a vy si uvědomíte to společné. To se může stát jen v přítomnosti, jindy to nejde.“

„Ve filmu se mi leccos nechce hrát“

Se současným filmem už je na tom Jaroslav Dušek ovšem o něco hůř. „Mám obavu, že scénáře, které mám doma, nemůžu hrát. Trochu těm dílům nerozumím, jsou krutě neladná a bolestivá, nechce se mi je natáčet,“ vysvětluje.

Otravujeme své děti a zabíjíme v nich radost, říká herec Jaroslav Dušek

Beznaděj protialkoholní léčebny, příběhy lidí se závislostí, drsné i humorné příběhy. Taková byla kniha Úsměvy smutných mužů od spisovatele Josefa Formánka, a pokud se zadaří, bude takový i film, který podle knihy nyní vzniká. Jednu z hlavních rolí si v něm zahrál i Jaroslav Dušek, a jak v rozhovoru s Lucií Výbornou říká, s jejím přijetím příliš neváhal.

Přitom třeba taková Pustina nebo Úsměvy smutných mužů, ve kterých si zahrál relativně nedávno, jsou úplně jiný příběh. „Je pod nimi lidská, pro mě srozumitelná rovina. Pro mě je těžké, když scénář ubíhá do fantazijní roviny. O něčem můžu číst, ale ve filmu, který se v současnosti stal naturalistickým, se mi zkrátka leccos nechce dělat.“

Žít tady a teď

Jaroslav Dušek je dnes známý nejen jako herec, ale také jako muž, který se po vzoru indiánů naučil žít přítomností. „Tak to má od narození každý, my tomu ale pak dítě postupně odnaučíme,“ soudí. „Zmatek dnešní civilizace je založený na tom, že žijeme v konceptech a představách, ne v přítomném okamžiku. V tom, že sledujeme myšlenky, které vedou za roh.“

„O tomto je mimochodem film Čistá duše. Onen matematik-génius se také postupně naučí nesledovat své fantomy – a ti tak blednou a blednou… až nakonec zmizí.“

autoři: Lucie Výborná , als