Pro humor jsem ochotný snést i bolest. Třetí díl Vyšehradu je to poslední, co nás s Lavim čeká, říká herec Jakub Štáfek

Čím měříte úspěch filmu?

Asi tím, jak se to lidem líbí, jak to rezonuje ve společnosti, a návštěvností. V tomto případě je asi měřítko ta návštěvnost.

Čtěte také

Herec Zdeněk Junák: Do divadla nechodím do práce, chodím se tam bavit a smát

Film Vyšehrad Dvje už je týden v kinech. Pojďme si říci, jaký humor ve filmu dělá vaše šestihlavá saň. Kdo je šestihlavá saň?

To jsou tvůrci. Je to Martin Kopp, režisér, jsem to já, je to Tomáš Vávra, scenárista, Matěj Podzimek, dramaturg, Tomáš Klímek, střihač. Scházíme se u jednoho stolu a házíme nápady, kam toho našeho blonďatého raketového inženýra budeme dále posílat, a vymýšlíme všechny možné způsoby, jak mu působit bolest a jak mu házet klacky pod nohy, což lidi baví.

Pokud to dává smysl a vím, že to lidi bude bavit, tak do toho jdu, i když mě to bude trochu bolet.

A vy, Jakube, neříkáte v nějakou chvíli: „Hele, kluci, já to budu hrát, neblbněte, toto už je za hranou.“?

V té kreativní části mi to ještě třeba tolik nedochází. Nebo dochází, ale zase bych pro humor byl ochotný udělat spoustu věcí, takže pokud to dává smysl a vím, že to lidi bude bavit, tak do toho jdu, i když mě to bude trochu bolet.

12 hodin v masce

Měl jste na sobě nějaký oblek, který z vás udělá někoho daleko objemnějšího, než jste vy…

Lavi nám trošku ztloustne.

Čtěte také

Nejtěžší je jít s kůží na trh a odhalit se. Seznamování je nevytěžené téma, myslí si režisér Mise hledání lásky Jakub Wehrenberg

Jak se v tom člověk cítí?

To bylo strašné. Naštěstí v té masce byly jenom nějaké tři natáčecí dny. Přes šest hodin trvalo se do toho dostat – jak do toho obleku, tak potom i do masky na obličeji. Potom v tom člověk je nějakých 12 hodin a pak to zase dávají relativně dlouho dolů.

Ve Vyšehradu Dvje je spousta nových tváří. Zaregistrovala jsem Lukáše Vaculíka, Simonu Pekovou... Je těžší oslovit Lukáše Vaculíka, nebo Simonu Pekovou? Bál jste se?

U Simony ano, u Lukáše tolik ne. Měli jsme rozhodně respekt k Lukášovi, ale pozvali jsme ho na takové příjemné kafíčko, kde jsme mu vysvětlili naší ideu, následně jsme mu zaslali scénář. On do té doby vůbec Vyšehrad neznal.

Líbilo se mu to a nějak jsme si lidsky sedli. Už to má taky nastavené tak, že nemusí dělat úplně všechno s každým, takže nás pochopitelně těší, že si vybral nás, že o nás tvrdí, že jsme fajn, prima parta, se kterou chce strávit prázdniny. U Simony jsem se paradoxně trochu bál. 

Čtěte také

Když dostanu roli, musím se jí probolet a proplakat, vypráví držitelka Českého lva herečka Simona Peková

Vy jste viděl Přišla v noci, že ano?

Ano. Tady je to zase otočené, tady za ní Lavi přijde v noci. (směje se) Ale u Simony jsem se trochu bál a byl jsem překvapený, že když jsem jí volal, tak věděla, o koho jde, a byla nadšená. Posílali jsme jí scénář, sice měla jeden natáčecí den, ale zhostila se toho s velkou grácií.

Jak jsme teď měli roadshow, tak byla poprvé na projekci, viděla to v Uherském Hradišti a moc se jí to líbilo. Tak to je fajn, že i taková velká herečka, v poslední době držitelka Českého lva, se spojila s někým, jako jsme my.

Je přeštáfkováno

Můžu se zeptat, jaké filmové nabídky vám teď chodí? Co po vás chtějí, abyste hrál? Protože si umím představit drsňáky, policajty, tupce…

Čtěte také

Petr Zelenka si dokáže z lidí střílet a zároveň u toho otevírat otázky. V Limitech vzdávám hold své tetě, prozrazuje herečka Tatiana Dyková

A nejen filmové. Seriál, to je pořád takový kolorit, to pořád jede dokola. Jednou za čas vždycky nějaká kriminálka… A tentokrát prý „jiná než ty všechny ostatní, které znáte“. Není, je to pořád na stejném principu.

Pak komedie, ale i nějaká sociální dramata třeba z 50. let z oblasti sportu. Teď tam je něco takového, takže uvidíme.

A baví vás hraní, nebo se vidíte v něčem jiném? 

Když na papíře dávají smysl ta písmenka a potom, jak náš kamarád říká, ve smlouvě dávají smysl ta číslíčka, tak mě to baví. Ale zase nemusím dělat úplně všechno a být všude. Obecně si myslím, že je trochu přeštáfkováno, takže se zase na nějakou dobu stáhnu. Vylezu, až to bude zapotřebí.

Mám pořád pochyby, jestli to, co dělám, je to, co mě naplňuje.

Zajímá mě, kam směřujete dál. U Laviho je hotový scénář, je jasné, že se bude točit, ale člověk se někde vidí, někam to celé směřuje… 

Obecně právě nevím, kde se ještě vidím. Mám pořád pochyby, jestli to, co dělám, je to, co mě nějak extra naplňuje. Mě to baví, o tom žádná, ale jestli je to něco, kde bych se viděl za deset patnáct let, to si úplně jistý nejsem.

Jak se Jakub Štáfek vyrovnává s kritickými recenzemi? Jak vzpomíná na svou cestu do Ugandy? A podle čeho pozná dobrý scénář? Poslechněte si celý rozhovor!