Naložili nás na náklaďák a jeli jsme do neznáma. Vzpomínky „kulackých dětí“ Evy Kubelákové, Miroslava Frantíka a Vladimíra Lakvy
Před 70 lety vstoupila v Československu do poslední fáze nucená kolektivizace zemědělství. V letech 1955–1960 tak vyvrcholil proces komunistického ničení venkova, jehož důsledky jsou citelné dodnes. Historici obvykle člení kolektivizaci od 1948 na několik částí. Asi nejděsivějším rozměrem této státem organizované krádeže olbřímých rozměrů byla kriminalizace větších sedláků, podle propagandy venkovských boháčů, a vyhánění celých rodin z domovů, a to hlavně v 50. letech.
Jen v listopadu a v prosinci 1952 bylo takzvaně přesunuto 193 rodin. Během prvních tří měsíců roku 1953 je zaznamenáno 358 přesunů, mezi dubnem a květnem téhož roku se jednalo o 618 rodin. Celkem jich byly asi 4000.
Čtěte také
Přesun znamenal nucené vysídlení z rodového statku pro výstrahu ostatním sedlákům, kteří nechtěli vstupovat do Jednotných zemědělských družstev (JZD). Vyhnanci často mířili do vyprázdněného pohraničí, odkud byli předtím rovněž vyhnáni původní obyvatelé.
K tématu se vztahují nové Příběhy 20. století, vycházející z výpovědí tří pamětníků, kteří dnes žijí v Olomouckém kraji: Miroslava Frantíka, Vladimíra Lakvy a Evy Kubelákové-Biňovcové.
Kde máte peníze a zlato?
Evin otec Josef Biňovec (ročník 1899) hospodařil spolu s bratrem Václavem v Račiněvsi poblíž Roudnice nad Labem. Obdělávali asi 65 hektarů půdy, měli chmelnici, 165 třešní a višní, pěstovali zeleninu, Václav obchodoval s dobytkem.
Biňovcovi bydleli v domě číslo popisné 156. S manželkou Věrou měl Josef několik dětí, dvojčata Ludmila a Eva se narodila jako poslední, a to 8. listopadu 1940.
Už v roce 1949 založili komunisté v Račiněvsi družstvo, které však neprosperovalo. Větší hospodáři včetně bratrů Biňovcových do něj nechtěli: měli veškerou mechanizaci, o svůj statek roky pečovali, zaměstnávali sousedy, uživili se.
Eva Kubeláková říká, že otec se o politiku nestaral, komunistické myšlenky a plány na „reformu venkova“ nebral příliš vážně. A je dost možné, že si rozsah nadcházejícího bezpráví neuměl představit.
V roce 1951 zabavili komunističtí funkcionáři v čele s předsedou MNV Račiněves Josefem Černým všechny zemědělské stroje Josefa Biňovce. Současně mu poručili, že bude sloužit jako „strojník“ – musel vypomáhat s mlácením družstevního obilí.
Své polnosti obstarával jen s koňmi. Jako soukromník a odpůrce kolektivizace byl nucen odvádět státu takzvané dodávky, tedy velkou část toho, co vypěstoval. Aby povinnost splnil a vyhnul se dalšímu postihu, kupoval od známých chybějící obilí, vejce a další věci pro stát ze svých úspor.
V roce 1952 byl zatčen Josefův 54letý bratr Václav Biňovec a coby třídní nepřítel byl odsouzen k šestiletému vězení. Josef se pak staral o celé hospodářství sám a nesměl nikoho zaměstnávat. Václavova manželka se zrovna vrátila z nemocnice po operaci rakovinného nádoru.
Bylo 2. září 1952, když se k Biňovcovým dostavilo několik mužů včetně příslušníků policie.
„Proběhla domovní prohlídka. Pořád se ptali, kde máme peníze a zlato,“ vzpomíná Eva Kubeláková.
„Zlato jsme neměli, ale všechen náš majetek sepsali, rádio, pračku, dětské židličky, stolek... Potom tatínka přivedli, ať se převlékne, že to má jít s nimi na obec podepsat. Otec se obouval, plakal a říkal: ,Já se nevrátím.‘ – ,Vrátíte, jen to podepíšete.‘ Vzali ho do auta, my jsme jeli na kolech za nimi a objížděli kolem národního výboru. Samozřejmě pak tatínka naložili a odvezli pryč.“
„Zavilý nepřítel dělnické třídy“
Odsouzen byl Josef Biňovec 30. září 1952 ve vykonstruovaném procesu za neplnění dodávek, tedy za sabotáž, k šesti letům vězení a konfiskaci majetku.
V žalobě mimo jiné stálo: „Profilem obviněného jako zavilého nepřítele dělnické třídy a drobného venkovského lidu je nejlépe odůvodněno jeho chování po únorovém vítězství pracujících. Přestože v obci Račiněves bylo založeno jedno z prvních JZD, až do jeho odhalení se nemohlo rozvinout a naopak upadalo, neboť obviněný Biňovec se svým bratrem lstivým a rafinovaným způsobem JZD rozleptávali, vyvolávali nedůvěru v současné zřízení a zastrašovali drobné a střední zemědělce, využívajíce své dlouholeté moci nad nimi.“
Několik dní po otcově zatčení byla rodina sedláků Biňovcových vystěhována do jedné místnosti. V říjnu 1952 jeli Biňovcovi navštívit otce do vězení a po návratu obdrželi úřední výměr o vystěhování z okresu.
„Přijeli jsme večer do Roudnice, tam na nás čekala sestřenice a dala mamince obálku s oznámením, že v osm hodin ráno u nás bude přistaveno auto a pojedeme do Nových Losin, okres Šumperk, Morava. To je přes 200 kilometrů,“ říká Eva Kubeláková.
Z hospodářství vystěhovali místní komunisté také rodinu Václava Biňovce – ten se už z pracovního tábora pro novodobé otroky nevrátil, v dolech ve Rtyni v Podkrkonoší utrpěl smrtelný úraz.
Věra Biňovcová s dvojčaty Ludmilou a Evou (starší děti už nežily doma) odjela na korbě nákladního auta do vyhnanství. S sebou si směly vzít jen pár kusů nábytku.
„Přijela dvě otevřená nákladní auta bez plachty, na jedno se naložilo dřevo a uhlí a na druhém jsme byly my. U zadního čela bylo kanape a na něm jsme s maminkou celou cestu seděly, v peřinách. Nikdo se o nás nezajímal, jelo se i v noci,“ popisuje Eva Kubeláková.
Nové Losiny leží v podhůří Hrubého Jeseníku. Když auto zastavilo, dostali Biňovcovi předem přidělené nevyhovující a zanedbané ubytování. Matka Věra byla poslána do zaměstnání u státního statku.
Nervově se zhroutila a do kravína ji na saních vozily dcery, které jí také pomáhaly s prací. Eva a Ludmila nesměly jako děti „venkovského boháče“ po základní škole studovat, brzy tedy také nastoupily na statek.
„Od třinácti let jsme pracovaly na statku. Všechno jsme tam dělaly,“ vzpomíná Eva. „Nakládaly jsme snopy sena, vozily hnůj, sbíraly brambory... Chodily jsme do lesa připravovat dřevo na ohrady. Chlapi pořezali strom a seděli u ohně. My jsme osekaly větve a ještě jsme to tahaly z lesa k cestě. Z platu nám strhávali peníze, že prý chlapi dělají víc.“
Matka a dcery Biňovcovy si časem našly přátele v rodinách dalších „kulaků“, vysídlených do stejné oblasti. Žily nicméně pod dozorem, chodil je kontrolovat příslušník Sboru národní bezpečnosti.
Otec Josef strávil ve věznicích a v nápravně pracovních táborech u uranových dolů na Jáchymovsku čtyři a půl roku. Po propuštění dostal povolení navštívit rodinný hrob v Račiněvsi. Nesměl tam setrvat déle než dvě hodiny. Do rodné obce se už nevrátil a dlouhé roky tam nesměli ani ostatní členové rodiny.
Josef Biňovec pracoval jako traktorista, noční hlídač a dělník. Nakonec těžce onemocněl a měl se dostavit před posudkovou komisi kvůli uznání invalidního důchodu. Měl velké obavy, že mu důchod nebude přiznán kvůli „třídnímu původu“.
Zemřel v 62 letech na mozkovou mrtvici – v den, kdy měl před komisi předstoupit. Jeho manželce byl vdovský důchod zamítnut.
Vladimír Lakva (1942) se narodil v selské rodině v Bohuňovicích na Olomoucku, jeho otec byl v roce 1953 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 19 letům vězení a konfiskaci majetku. Vladimíra s maminkou vyhnaly komunistické úřady z domova do 300 kilometrů vzdálené Lindavy.
Rodiče Miroslava Frantíka (1941) měli statek v Kurovicích na Kroměřížsku. Otec byl roku 1952 zatčen, poslán na nucené práce jako „venkovský boháč“ a zbytek rodiny deportován do zdevastované chalupy v daleké obci Nesytá.
V Příbězích 20. století uslyšíte i jejich vzpomínky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
