Nadané děti a jejich potřeby
Mimořádně nadané děti. Ve třech letech umí číst, v pěti zvládají matematiku, odpovídající druhému stupni základní školy a v dospělosti jsou z nich často významní vědci. Jaké potřeby mají tyto děti, jak je podporuje stát a jaké to je mít doma nadané dítě? Tak o tom jsme dnes mluvili. U telefonu je teď Daniela Dohnalová, mimo jiné maminka hned dvou nadaných dětí, 15 a 12letého chlapce. Dobrý den vám přeji.
Daniela Dohnalová: Dobrý den, taky.
V čem je to náročné vychovávat dvě nadané děti?
Daniela Dohnalová: No, tak je to hlavně náročné na váš čas i trpělivost, protože tady ty děti většinou velmi rádi jaksi diskutují a donutit je něco udělat znamená jim to řádně vysvětlit a prostě mít správný argumenty a jako s jakýmkoliv autoritativním přístupem prostě pohoříte. To je prostě diskuse, diskuse a diskuse, no.
Vím, že vaše děti ve škole, alespoň na tom prvním stupni, docela trpěly a nebyly logicky spokojeny s výukou. Vy jste dokonce s nimi pro ten jejich zdárný vývoj musela být doma celých 14 let. Jaký systém výuky by podle vás byl pro takové děti vhodný?
Daniela Dohnalová: No, já myslím, že u nás se velmi podceňuje ten první stupeň a třeba pro ten první stupeň pro kluky by byl velmi vhodný domácí učitel, protože by prostě respektoval takovej ten jejich přirozenej, přirozené tempo získávání vědomostí a v podstatě děti by nebyly stresovaný tou nudou v tý škole, kterou zažívaly a obecně si myslím, že hlavně ta škála těch možností pro nadané děti by měla bejt co nejširší, protože ty děti jsou prostě různé a mají různé problémy, jaksi různé potřeby a prostě dát takovej ten model je podle mě naprosto špatný. U nás teda není žádný model, abych jako řekla na rovinu.
Teď jste mi úplně sebrala otázku, kterou asi netřeba už pokládat. Chtěl jsem se zeptat, jestli stát podle vašich zkušeností podporuje tak nadané děti?
Daniela Dohnalová: No, jako náš stát nebo vůbec situace u nás je podle mě velmi špatná a je to velice smutné třeba ve srovnání s postkomunistickým Maďarskem, které má vlastně rozvinutý program na vyhledávání talentů, starají se o ně tutoři, kteří jim prostě šijí takové ty výukové programy na tělo. Prostě u nás jako nic z tohoto neexistuje a prostě na základních školách jako často učitelé ani prostě neví, co to to nadané dítě je a jaké má potřeby. Takže s tím je ta situace velmi špatná, podle mého názoru. Je to škoda.
Co vy sama byste poradila rodičům, kteří zjistí, že jejich potomek je, jak vy říkáte, postižen vysokou inteligencí?
Daniela Dohnalová: No, tak co jim poradit? V podstatě jako spolehnout se na svůj selský rozum, jako nedbat žádných takových těch pouček, jako že děti by neměly do šesti let číst a prostě jako se je snažit strkat do nějaké normy. Respektovat je a prostě udělat jim takové podnětné prostředí doma a zkrátka a dobře respektovat ty děti, no.
Je nějaké místo, kam se obrátit o případnou pomoc?
Daniela Dohnalová: Já osobně, když jsme teda měli problémy v první třídě s tím mladším synem, tak vlastně jsem čistě náhodou opět v rádiu zaslechla relaci nadaných, kde mluvila paní doktorka Vondráková, takže jsem se pak vlastně s ní zkontaktovala a zjistila jsem, že u nás existuje Společnost pro talent a nadání a navíc paní doktorka Vondrákové má rozsáhlé zkušenosti a poradila mi a prostě vlastně od té doby jsme jako v neustálém kontaktu. Doporučila bych prostě se rodičům obrátit eventuelně na ni nebo na někoho teda, kdo prostě tu problematiku zná, skutečně zná.
Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.
