Na tréninku s badmintonistou Petrem Koukalem
Badmintonista Petr Koukal usiluje o účast na olympijských hrách v Londýně. Přemýšleli jste někdy o tom, jak náročný jeho sport je? Pojďme se o tom společně přesvědčit.
S Petrem Koukalem jsme si dali dostaveníčko v areálu Hamr a při reportáži trochu porušili novinářskou etiku. Pro společnou komunikaci bylo vhodné tykání. Při rychlé hře, jakou badminton bezesporu je, na oslovení typu podávejte, pane Koukale, nebo jste na příjmu, pane Petře, nebyl čas. Zbyl však pro výběr rakety.
„Cena se pohybuje okolo tří čtyř tisíc, tak doufám, že ji dnes nezničíme. Snaž se hrát nad zemí. Doufám, že mi ji v pořádku vrátíš,“ říká v úvodu Petr Koukal.
Nehraje se s košíčkem, ale s míčkem
Zanedlouho už máme v ruce péřové míčky. „Badmintonisté nemají rádi, když se péřovému míčku říká košíček, takže jsou to míčky, i když nemají kulatý tvar. Jsou vyrobeny z husích brk,“ popisuje Petr Koukal s tím, že 16 brk je připevněno ke kruhové základně. „Zajímavé je, že z jedné husy se dají použít jen dvě nebo tři brka. Jsou totiž z levého křídla,“ upozorňuje.
„Brka husám postupně dorůstají. Měl jsem možnost navštívit statek s chovem hus, takže vím, jak to na takovém místě vypadá. Na jeden míček jdou brka ze tří nebo čtyř hus,“ vysvětluje Petr Koukal.
Kdysi dosáhl míček rychlosti 322 kilometrů za hodinu. Šlo samozřejmě o světový rekord. „To bývalo. Dnes se dokázala naměřit rychlost 412 kilometrů za hodinu. Badminton je tedy jednoznačně nejrychlejší raketový sport,“ zmiňuje Petr Koukal a dodává, že rychlost míčků se neměří na všech turnajích. Měření totiž není jednoduchá záležitost, protože míček lítá zvláštní trajektorií. „Jednou jsme měřili a můj míček letěl rychlostí okolo 300 kilometrů za hodinu,“ říká Petr Koukal.
Nejtěžší je trefit míček
„Když se chce někdo naučit hrát badminton, nejdřív chci vidět, jak dotyčný hraje sám od sebe,“ tvrdí Petr Koukal. „Bylo by zbytečné cokoliv vysvětlovat, když nevím, jaké máš pohybové schopnosti a návyky.“
Následovalo to nejhorší – po zkušenostech s badmintonem u vody jsme se s Petrem Koukalem postavili proti sobě na kurtu. Šetřil mě, to musím uznat.
„Je vidět, že nemáš cit pro hru s raketou. Hlava rakety ti začíná poměrně daleko od ruky, čímž si pohyb ztěžuješ. Pro spoustu lidí je zpočátku těžké trefit míček, ale tobě to jde a spousta věcí je otázka prvních dvou tří tréninků,“ domnívá se Petr Koukal. „Hráči se při pravidelných trénincích zlepšují velmi rychle.“
Jsme na kurtu a bývá zvykem, aby hala nebo kurt nesl jméno žijícího sportovce. Před sebou můžeme vidět, že se jmenuje po Petru Koukalovi. Jak se to stalo? „Ve sportovním centru mi dovolili mít svůj vlastní kurt. Vyhovuje mi, protože je tu stejný povrch jako ten, na kterém se hrají světové turnaje. Navíc je měkčí než ostatní, což mi pomáhá ze zdravotního hlediska. Je to výhoda, kterou tu mám,“ svěřuje se na závěr Petr Koukal.
Po tom všem už vám musí být jasné, že další hru s pětinásobným mistrem republiky jsem s díky odmítl.