Na svazích Kavkazu zraje dosud neobjevený vinařský klenot
Správný gentleman před polednem nepije. Tak zní staré dobré pravidlo, které jistě ctí i naše posluchačské lady. Porušovat ho samozřejmě nebudeme ani my, byť k tomu následující reportáž může lehce svádět. Vypravíme se totiž na svahy jižního Kavkazu za proslulými gruzínskými vinaři.
69letý Anzor Dalakišvili z gruzínské Kachetie nalévá do malých sklínek víno rubínově červené, jantarové a zlaté barvy. Plná a sametová chuť, jemná vůně, nezaměnitelné aroma i odstín, to všechno jsou, jak říká, přídomky, které ke gruzínskému vínu neodmyslitelně patří.
Mtsuani, saperavi, mukuzani, tsinandali – druhů červeného i bílého vína je v zemi, která platí za kolébku vinařství, nespočet. Každý region má svá specifika i odrůdy. Jak Anzor připomíná, platí to i o Kachetii, jejíž vína jsou v Gruzii vyhlášená. V posledních letech, než celé odvětví chytlo druhý dech, však zdejší výrobci dostali pořádně zabrat.
Kvůli Rusku se zdejší vinařský průmysl málem zhroutil
Gruzínské víno se před šesti lety stalo první obětí konfliktu mezi Moskvou a Tbilisi. Rusko zakázalo jeho dovoz s poukazem na údajnou špatnou kvalitu. A vzhledem k tomu, že k velkému sousedovi putovalo 90 procent veškerého exportu, následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Gruzínský vinařský průmysl se téměř zhroutil.
Drobní vinaři jako Anzor důsledky dodnes pociťují. Zkušený expert se musel přeorientovat převážně na pěstování hroznů pro větší podniky.
Gruzínské vinařství jako takové se však z nejhoršího oklepalo a daří se mu dokonce lépe než dříve. Část firem vzala krizi jako šanci k zavedení nových postupů, technologií a zlepšení kvality. Výsledek v podobě mnohem většího zájmu například z Evropy na sebe nenechal dlouho čekat.
Nejlepší víno si každý vinař nechává pro své přátele
V jednom takovém podniku, který kombinuje moderní technologie s prastarými postupy výroby gruzínského vína, pracuje i Rezo Orkotašvili z nedalekého Kardenachi. 56letý vinař mě bere do svého domácího sklepa, který tu zjevně patří k povinné výbavě každé domácnosti.
Sklizeň i výroba je v plném proudu, a tak je třeba víno pravidelně míchat. Kvasí tu a zraje přímo v zemi, přesněji řečeno v obřích dubových džbánech, zapuštěných do podlahy. Těm se říká kvevri. Nápoji, jak vysvětluje Rezo, vtisknou unikátní chuť i aroma.
To nejlepší víno si přitom každý drobný vinař nechává domů na stůl a pro přátele. Jak připomíná jeden z Rezových hostů Zvijád, v Gruzii na kvalitě vína závisí úspěch jakékoli společenské akce – ať už je to svatba, rodinná oslava nebo třeba jenom posezení. Sebelepší tabule obložená delikátními pochoutkami – a jihokavkazská kuchyně je jimi proslulá – bez dobrého vína nemá šanci na úspěch.
Gruzie je zatím nedoceněným rájem
I pití samotné pak doprovází zavedený pořádek. Především jde o pronášení květnatých přípitků, které jsou leckdy malým literárním dílem s citáty klasiků i lidových filozofů. Vše řídí v čele stolu takzvaný „tamada“, který uděluje slovo a rozhoduje o tom, na co se bude připíjet.
A tak si Rezo coby pán domu bere sklenku do ruky a na prvním místě děkuje svým vinařským předkům. Za to, že dalším generacím předali tradice, postupy a receptury, bez nichž by si víno své přídomky nemohlo uchovat a Gruzie by se nemohla stát sice více méně neobjeveným, ale o to opěvovanějším vinným rájem.
