Na srpnové dny se zapomíná jen těžce

První amatérské záběry okupace v srpnu 1968 – tank na Václavském náměstí v Praze

Vzpomínky na rok 1968 jsou v očích mnoha pamětníků stále živé. Jak osudový srpen vnímala malá dívenka dnes 62 letá pamětnice? Ptali se Adam Šindelář a Dušan Vágai.

Paní Evě Zajacové bylo v srpnu 1968 jedenáct let. Bydlela s maminkou, tatínkem a třemi sestrami.

„Vzpomínám si, jak nás brzo ráno vzbudila moje starší sestra Věra a říkala, že je válka. Všechni jsme se sešli. Hrozně jsme se bály. My jsme nebydlely pohromadě – jedna byla na Balabence, zbylé v Libni.“

Nejstarší sestra s rodinou bydlela na pražské Balabence, kde viděla tanky, vojáky a zraněné lidi. Dostala strašný strach a jela do Hloubětína na Prahu 9 za rodiči a sestrami.

„Pustili jsme si rádio, kde nám řekli, že nás okupuje Sovětský svaz, celá Varšavská smlouva.“

Vzpomínky a strach se vybavují dodnes

„Obrněné tanky, které strašně hlučely. Letadla. Pochopila jsem, že se něco děje.“

Eva Zajacová má i zkušenost, kdy se bála o život.

„Teď už si nevybavuji, jestli mě sestra nebo maminka poslala do lékárny pro sunar. Šla jsem do obchodního centra, kde jsme čekali, než otevřou v lékárně a najednou přijel tank, otočil na nás hlaveň a mířil přímo na nás. Báli jsme se hodně, přitom oni se nám tím spíš vysmáli.“

Další nepříjemnou zkušenost s vojáky okupanty měla i maminka paní Evy.

„Ona dělala v restauraci Ráj, v Libni na Praze 8. Večer tam přišli Rusové posedět, už možná napití, no a chtěli maminku.“

Jak paní Eva dále říká, maminka utekla na policii, tatínek zavřel restauraci a šel domů za dětmi. Ale sovětský voják se nevzdal a sledoval tatínka až k jejich domu. Museli ho pustit dovnitř. V kuchyni si sedl, a aby nahnal strach, položil na stůl samopal.

„Položil samopal a řekl, že bude čekat na maminku, že ji chce. Jenomže maminka utekla, šla na nějaké vojenské velitelství. A on pak najednou utekl, protože se asi lekl. Rozstřílel v baráku všechny vchody. Přijela pak pro něj nějaká vojenská jednotka, hledali ho, naháněli, nakonec ho chytili a prý ho odvezli někam na Sibiř, za trest. Přijel kvůli tomu i nějaký vrchní velitel, nakonec jich u nás doma bylo plno, když ho hledali.“

Na srpnové dny se těžko zapomíná. Maminka paní Evy pak měla neustále strach o svoji rodinu.

„Ona byla chudák vystrašená, bála se. I my se bály. Jenže oni taky nevěděli, proč sem jedou. Zkraje dělali hlouposti, stříleli, strašili lidi. Mysleli si, že jdou do války, že jdou někoho zachraňovat.“