Možnosti závodního stravování

Zákoník práce totiž zaměstnavatelům pouze nařizuje, aby svým pracovníkům ve všech směnách umožnili stravování, nikoli, aby jim je zajistili.

Liebnerová: Povinností zaměstnavatele je oznámit polední přestávku od do, nebo sdělení, že zaměstnanci mohou opustit pracoviště.

Vysvětluje Anna Liebnerová z Ministerstva financí a dodává, že nejméně jednou za čtyři a půl hodiny by měl mít zaměstnanec přestávku na oddech a jídlo. Všechno ostatní pak záleží na tom, co odbory prosadí do kolektivní smlouvy, nebo co jim zaměstnavatel sám navrhne. Záleží také, zda stravování zajistí vlastními silami či smlouvou s nějakou firmou. Příspěvek je pak omezen zákonem o dani z příjmu.

Liebnerová: To znamená, že ve vlastních zařízeních hradí zaměstnavatel veškeré režijní náklady s výjimkou hodnoty surovin. Částka, kterou zaměstnanec musí zaplatit je nejvíce hodnota spotřebovaných surovin a při přiznaném příspěvku z fondu kulturních a sociálních služeb se platba ještě snižuje, případně může dostat stravování i zdarma.

Pevně stanovuje zákon i úhradu stravování, které zajišťují jiné firmy, třeba restaurace anebo společnosti prodávající stravenky. Zaměstnavatel s nimi dohodne předem cenu jídla.

Liebnerová: Do daňových nákladů je možné dát dohodnutou cenu každý den za odpracovanou směnu, až 55 procent z dohodnuté ceny. 45 procent se považuje za hodnotu spotřebovaných surovin a tu hradí strávník a lze mu přispět z prostředků sociálního fondu, nebo fondu kulturních a sociálních potřeb.

Hodnota stravenky záleží především na zaměstnavateli, případně na dohodě se zaměstnanci.

Liebnerová: Každý zaměstnavatel má jinou cenovou výši stravenek.

To všechno se týká nejen soukromých zaměstnavatelů ale také státních, rozpočtových institucí. Mírně odlišná je praxe u příspěvkových organizací zřizovaných krajskou nebo obecní samosprávou. Ty smějí svým zaměstnancům přispět na stravování o něco méně.