Rád hraji postavy ze života, přiznává herec Trnavský. Spolek Frída přichází s novou hrou Smyslů zbavení

Čtěte také

Snažím se o hezké kolegiální vztahy. Když o roli přijdu, přeji ji herečce po mně, usmívá se Iva Janžurová

Divadlo Frída funguje už 25 let, teď jste vstoupili do 26. sezony a píšete, že přinášíte příběhy ze života celých těch 25 let. Tak jaké příběhy budete přinášet dál?

Chystáme 19. autorskou premiéru, což znamená, že to píšeme, nejvíc pracuji s Jakubem Nvotou, který je vynikající režisér a scenárista. A jak stárneme, tak přemýšlíme nad tématy. A teď chystáme s Dianou Mórovou, se kterou už jsem udělal představení Mezi nebem a ženou, nové představení, které se jmenuje Smyslů zbavení.

Je to o tom, jak se člověk může v pozdějším věku zamilovat?

Jak říkám, že hledáme nová témata, tak hledáme něco ze sebe. Bude to takový příběh pro lidi středního věku, každý to asi někdy zažil, možná že někdo to přizná, někdo ne. Člověk si jede svůj život v těch kolejích, už si to uzavřel, ale láska je virus, najednou z ničeho nic se objeví a vůbec nevíte, co se s vámi děje.

A ten příběh by měl být o tomhle, ti dva najednou z ničeho nic se do sebe zamilují, ale zjistí, že se nemilují, že se jenom do sebe zamilovali, že ten chvilkový pocit s nimi něco udělal a trošku jim otevřel oči do života.

Jak stárneme, tak přemýšlíme nad tématy

Co všechno jsme ochotni riskovat kvůli citům?

Rodina je základ celého života, je úžasné, když člověk potká druhou polovičku a je s ní šťastný, protože rodina je to jediné, co v tom životě máte. A jde o to, koho si do rodiny ještě přijmete za přátele, někdy rodina může být rozsáhlejší. Ale to už jsou přátele, které za svou rodinu berete.

Spolek Frída letos zahájil spolupráci s pražským Divadlem Ypsilon, ve kterém od března budete pravidelně hostovat, premiéra hry Smyslů zbavení je 29. března. Bude to takové vaše pražské jeviště?

Kéž by bylo. Jezdíme po celé republice, hrajeme všude, a v Praze, kde 17 let žiji, jsme hledali prostor. Bylo by to fajn. Když jsem do toho divadla vešel, tak je tam strašně nažito. Když přijdete do kostela, tak si říkáte – tady je nějaký nádherný duch, atmosféra. A Ypsilonka za dlouhou dobu své existence tu atmosféru má.

Co bude největší výzvou?

Čtěte také

Na jevišti je někdy dobré zlobit, změnit třeba intonaci. Diváky to baví s námi, usmívá se herec Plesl

Dokázat lidi navézt do Studia Ypsilon, aby začali chodit i na naše věci, děláme pro to všechno, co můžeme a uvidíme, jak to dopadne. O produktu to až tak není, je to o tom tam lidi přivézt.

Když jste zmínil zájezdy, tak bude jich teď méně?

Ne, může jich být klidně víc, ale víte, když hrajeme různá představení a jezdíme po různých městech, tak s kvantitou odchází kvalita, protože odchází energie. Už nemáme tolik síly, dám tak 10 představení za měsíc s tím, že přejíždím do jiných měst. Je to hrozně únavné a hrát furt – ta kvalita odchází. Takže maximálně 10, 12 představení. Hlídáme si volný část, s Bárou hodně cestujeme, takže si tam dáváme bloky, že v létě se nám hrát nechce, je horko.

Hrajete zase s Dianou Mórou, předešlá hra byla Mezi nebem a ženou, jak dlouho je to od premiéry?

Myslím, že tak 14, 15 let, co jsme to spolu dělali. Vždy jsem ji obdivoval, je to vynikající herečka Slovenského národního divadla, která má strašně moc energie a která se dokáže shodit a nebere se vážně. A dokáže zahrát spoustu výjimečných charakterů a rolí. Čeští diváci je bohužel znají jen z Československo má talent, kde seděla v porotě. Nicméně za loňský rok asi čtyři tisíce diváků vidělo Mezi nebem a ženou, a to jen v Praze. Tak doufám, že je teď přilákáme na představení Smyslů zbavení – stejnou dvojici, kterou chtěli vidět, zase uvidí v jiném podání.

Co je pro muže od jistého věku v herectví nejtěžší?

Moderátorka Patricie Strouhalová a herec Martin Trnavský|foto:Patricie Strouhalová, Český rozhlas

Není to práce pro chlapa, když člověk stárne, tak si na jevišti udře důstojnost, proto jsem rád, že si můžeme volit představení nebo témata, jaká si volíme. A já jsem za to odpovědný, za produkci, za vznik a za to, co se děje na jevišti, protože tam trávím 26 let, v každém představení nejvíc času. Takže důstojnost.

Jak vidíte budoucnost divadla?

Když diváci nebudou chodit, tak se nebudu prát a nebudu chtít hrát, není důvod to dělat. Ale zatím nás to baví, máme pořád co říct. A  myslím si, že děláme i kvalitní věci, takže dokud bude divák chodit, budeme hrát i my.

Kolegové o vás říkají, že jste akční člověk, že pořád musíte něco dělat. Proč to tak máte?

Nevím, je to v povaze. To, že dokáži věci zorganizovat, za to může sport, protože ten vás naučí disciplíně a všemu okolo. Ráno se probudím, vstávám v pět hodin každý den, chodím cvičit od půl sedmé v Praze v centru, v pondělí a čtvrtek, a v úterý, středu chodím trénovat golf, v osm hodin ráno s trenérem i v zimě. A pátek, sobota a neděle cestujeme. Do toho dělám spousty věcí, den má 24 hodin.

Vaše postavy jsou většinou lidsky chybující a směšné. Proč vás tyto role lákají?

Protože to je o životě, každý z nás je takový. Proč si hrát na krále, který si dává na hlavu korunu? Prostě hrajete věci ze života, mám rád přestavovat postavy ze života.

Vaše one man show Kolega Mela Gibsona, Fachman i Rapper, to jsou vlastně melodramata?

Čtěte také

Čapek je nesmírně aktuální i dnes, shodují se ochotníci z Vysokého nad Jizerou. S R.U.R. teď zamířili do Prahy

Monodramata, hodina a půl. Někdo mi říkal, že mi bude smutno na jevišti, když tam budu sám, ale není tomu tak, mám to rád. Hlavně všechna představení, co děláme, mají hodinu a půl, říkám tomu moderní divadlo, za hodinu a půl, pokud do diváků energii narvete, tak oni se ještě mohou sebrat a jít někam na víno, kávu a mohou si to představení jít dožít. Mají ještě čas.

Když jsou představení tříhodinová, tak si myslím, že to je přežitek. Ne u každého se to tak dá udělat, ale u našich autorských ano. Hodina a půl je pro diváka taková useditelná.

Říkáte, že dobrý herec je dobrý lhář. Kdy se ve vás ten lhář neobjeví ani na jevišti? Hrajete sebe, ze sebe, lidé si mohou myslet, že to skvěle hrajete, ale že to nejste vy…

Vždycky to musí být pravda. A musí to vypadat, že to vzniká teď. To mě učil Milan Lasica, u něho jsem se tak trošku vyučil, on mi byl inspirací k tomu, abych začal studovat Janáčkovu akademii a začal se tomu věnovat. Když říkáte na jevišti věci, které jsou z jiného příběhu, a lidé vám musí uvěřit, že to je zrovna teď, tak se na to musíte nějak namyslet.

Jak herec Martin Trnavský vzpomíná na Boka Polívku? Poslechněte si celý rozhovor.