Mnichovská konference

Vrcholné schůzky NATO, Evropské unie nebo dejme tomu skupiny G8 dají novinářům taky pořádně zabrat, ale aspoň máte pocit, že je o vás odpovídajícím způsobem postaráno. Prestižní mnichovská akce v sobě však skrývá potenciál nepředstavitelného chaosu, který má vyústění ve značném novinářském zoufalství. Ani zajímavá náplň konference nedokáže napravit katastrofální zázemí. A to mám ještě pocit, že proslulá německá organizace zabraňuje naprosté anarchii.

Schůzka se už tradičně koná v luxusním hotelu Bayerischer Hof v centru Mnichova. Ten se skládá z několika křídel, ve kterých se ani osoby s visačkou pořadatelů konference patřičně nevyznají. Vicepremiér Alexandr Vondra tak třeba v sobotu zabloudil a dorazil na jiný oběd, než na kterém měl přidělené místo, a potom zase česká novinářská ekipa dlouhé minuty marně hledala Alexandra Vondru.

Urostlí mladíci tyčící se jako věže u každých dveří, nemají příliš jasno v tom, kam až smějí žurnalisty vpustit. Jestliže vás do salónku XY jeden pořadatel pustí, za pět minut vás odtamtud jeho kolega vykáže.

Několika stovkám akreditovaných novinářů je vyčleněno 5, slovem pět nevelkých místností, z nichž navíc 2 zabírá kompletně Bayerischer Rundfunk. V takzvaném tiskovém centru (protože toto označení si prostory opravdu nezaslouží) je absolutní nedostatek všeho. Židlí, stolů a dokonce i zásuvek. Elektrická síť hotelu navíc zpravidla dvakrát denně zaprotestuje proti přetížení a vypoví službu.

Tato nouze probouzí v nás novinářích ty nejnižší pudy a slovo „solidarita“ tu nikomu moc neříká. Neustále si tak musíte hlídat, jestli váš kabel někdo neodpojil, případně zda vám někdo nezasedl místo a bezostyšně nestrhl ze stolu přilepený papír z názvem vaší mediální organizace. Televizní štáby hořekují nad nedostatkem zajímavých záběrů a největší zoufalci snímají dění v jednacím sále natáčením jedné z velkoplošných obrazovek.

Na každém čtverečním decimetru něco nebo někdo leží. Když na někoho šlápnete nebo do někoho vrazíte, nemá cenu se omlouvat, protože byste jinak nedělali nic jiného. Lidé sedící v opačném koutě místnosti, než kde se nalézá vchod, tak svůj pracovní prostor opouštějí během denní „šichty“ zpravidla jen jednou, dvakrát, aby navštívili onu místnost, případně aby utišili akutní chuť na kávu.

Á propos káva nebo nápoje obecně... V Bayerischer Hofu není zadarmo ani voda bez bublinek. Káva značně nevalné chuti letos stála 3,50 eur a dva decilitry pomerančového džusu 4,20 eur. Naštěstí je povolena konzumace přinesených zásob.

Mám ale jasno v tom, že pokud to bude jen trochu možné, vyhnu se příští rok mnichovské konferenci pořádně velkým obloukem.

Jiří Hošek, Český rozhlas, Mnichov