Mluvím, mluvíš, mluvíme...

Jméno

Jméno je pro člověka velmi důležité, proto je zapotřebí mu věnovat pozornost. Když se představujeme, vyslovujeme své rodné nebo křestní jméno a příjmení zřetelně. Velkou chybou je, když vyslovíme ledabyle nebo nesprávně jméno někoho jiného. Pokud si nejsme výslovností jisti, je lépe se zeptat, abychom si neudělali ostudu – zejména když se jedná o jména cizího původu.

Když vyslovujeme něčí jméno a příjmení, dáváme důraz na příjmení. Důraz na jméno se dává, např. jsou-li ve třídě dvě Procházkové nebo dva Nováci, když je zapotřebí je od sebe odlišit. Tak si na to dejte pozor a všechno, o čem byla dnes řeč, si zapište za uši.

Rytmus

Rytmus je důležitý nejenom v hudbě nebo v tanci, ale i v řeči – tedy v mluveném projevu. Ovšem na rozdíl od zápisu v notách, kde je ledacos určené různými pokyny a značkami, rytmus řeči si většinou určuje řečník sám. Když mluví neustále stejně rychle a nevýrazně, bez důrazu, stěží zaujme posluchače. Nebo když dává důraz úplně na všechno, nikdo nepozná, co je nejdůležitější.

Podobné je to i u přednášení básniček. Nezkušenému a nepoučenému recitátorovi se často stane, že rytmus jeho řeči je příliš kostrbatý, s důrazem skoro na každém slovu nebo slabice. Nebo je naopak rytmus příliš pravidelný – jako u písničky. S rytmem se zkrátka musí umět pracovat a to si zapište za uši.

Správná výslovnost

Často se stane, že jsou vedle sebe dvě slova, z nichž jedno končí a druhé začíná stejnou hláskou, např. ve větě: Mám mámu. Tam jsou vedle sebe dvě M. Nebo: Zavolej Janě! Tam jsou vedle sebe dvě J. Dvě stejné hlásky je zapotřebí od sebe pěkně oddělit.

Dvě stejné hlásky mohou číhat dokonce i v jednom slově. Hrníček, který patří babičce, je babiččin. Dům, který patří tetičce, je tetiččin. Plyšák, kterého od nás dostala Janička, je Janiččin. A hlas, který vydává hrdlička, je hrdliččin hlas. Dvě stejné hlásky mohou být např. ve slovech s předložkou rozzuřený, rozzlobený nebo poddaný. Na tohle by si každý řečník nebo recitátor měl vždycky dávat pozor.

Můžete vymyslet klidně i nesmyslnou větu, kde takových záludností bude co nejvíc. Např. Rozzuřený babiččin nosorožec celkem malým mručením musel lekat trpaslíky. I takhle můžete trénovat. To si zapište za uši.

Co jsou mluvidla

Chodidla nám pomáhají chodit, mluvidla umožňují mluvit. Abychom to dokázali, potřebujeme nejdřív vydechnout a nadechnout vzduch. V tom nám pomohou plíce a správné dávkování dechu.

Po nadechnutí vždycky následuje výdech. Vzduch z plic putuje hrtanem do úst, hodně zjednodušeně krkem do pusy. Hrtan si můžeme představit jako jakousi trubici, kde jsou dva malé svaly, které se nazývají hlasivky. Hlasivky se různě smršťují, natahují a chvějí a pomáhají tak vytvořit tón hlasu. Hlas se pak přetváří na řeč v ústech. Tam, nahoře, těsně za zuby je přední horní patro, dál do krku pokračuje zadní patro. Důležité jsou i čelisti se zuby a pak pochopitelně jazyk a rty.

Takže když to shrnu: plíce a jimi vydechovaný proud vzduchu, pak hrtan s hlasivkami, přední a zadní patro v ústech, čelisti se zuby a jazyk a rty se podílejí na mluvení. Říkáme jim proto mluvidla. A jak už bylo řečeno, mluvidla nám umožňují mluvit. Tak si to pěkně zapište za uši.