Místo, kde lidé žijí v harmonii s přírodou, existuje. I když tam míří davy turistů

Jamili Nais, ředitel Národního parku Kinabalu

Tropický deštný les v malajsijském Národním parku Kinabalu je v mnoha směrech jedinečný. Na svazích nejvyšší hory jihovýchodní Asie rostou orchideje, masožravky i ty nejmohutnější stromy, dobrodruzi tam chodí za orangutany. Většina cestovatelů se ale na Borneu spokojí s mnohem klidnější kratochvílí… Pozorování ptáků si neúspěšně vyzkoušel i reportér Viktor Daněk.

„Pozorování ptáků je dnes velmi populární. Jezdí sem kvůli tomu hodně cizinců. Je to podobné jako rybaření, musíte tomu věnovat čas,“ říká Ben Dunkan, který se provázením po deštném lese živí.

K pozorování ptáků je podle něj Kinabalu ideální. Je jich tu skoro 700 druhů a taky je tu prý i pro relativně nezkušené cestovatele bezpečno. „Jsou tady hadi – krajty, kobry, ale to je všechno. Nemáme tady ani tygry. Největší šelmy jsou levharti, ale pokud vím, ještě tady člověka nikdy nenapadli.“

„Ptáky jsem neviděl. Zato pár Čechů“

Dívám se do zeleně všude kolem mě, ale i když džungle nejde přeslechnout, žádného ptáka nevidím. Žádného ptáka dnes nezahlédl ani mladý Mohammed z nedaleké vesnice, který si provázením turistů přivydělává.

Zato prý nedávno viděl několik českých turistů. „Loni tady se mnou bylo asi 14 Čechů. Zajímaví lidé, měli z lesa respekt a na všechno říkali: ‚Jé! Jé!‘“ popisuje.

K pozorování ptáků je Kinabalu ideální. Je jich tu skoro 700 druhů a taky je tu prý i pro relativně nezkušené cestovatele bezpečno

Turisté se do Kinabalu sjíždějí opravdu zdaleka. Koná se tu dokonce i ptačí festival. Ani tam ale člověk jediného ptáka nezahlédne. Jen dalekohledy a další moderní techniku a ptačí imitátory.

Domorodci a ochránci přírody tu spolupracují

I když se park na první pohled hemží lidmi, ve skutečnosti se na 95 % Kinabalu lidé vůbec nedostanou, s výjimkou domorodců.

„Chceme, aby lidé žili v harmonii s přírodou. V parku žijí domorodí lidé, kteří les využívají po generace. Místo abychom je vystěhovali nebo jim nechali park napospas, vytyčili jsme pro ně zóny pro obecní využití. Tam mohou domorodí obyvatelé stavět domky, některé jsou určené pro sběr lesních plodů a v některých mohou dokonce kácet stromy. Zóny tvoří ale jen malou část lesa, naprostá většina parku je divočina,“ vysvětluje Jamili Nais, ředitel Národního parku Kinabalu.


Dřív ochránci v deštném lese netolerovali žádnou lidskou činnost, považovali park za pevnost. Stejně tak bylo ze začátku i pro vesničany těžké si zvyknout na to, že si na svém území už nemohou dělat, co se jim zlíbí. Začali jsme s nimi ale mluvit, vysvětlovat jim, proč je potřeba spolupráce...

Byl to právě on, kdo přesvědčil nejen domorodce, ale i ochránce přírody, aby začali spolupracovat. „Dřív ochránci v deštném lese netolerovali žádnou lidskou činnost, považovali park za pevnost. Stejně tak bylo ze začátku i pro vesničany těžké si zvyknout na to, že si na svém území už nemohou dělat, co se jim zlíbí. Začali jsme s nimi ale mluvit, vysvětlovat jim, proč je potřeba spolupráce, a teď máme lepší vztahy.“

Právě citlivý přístup vedení parku pomáhá udržet nepřebernou biodiverzitu, kvůli které je park na seznamu světového dědictví UNESCO. A nekonečná trpělivost je ostatně potřeba i k pozorování ptáků.

I když se park na první pohled hemží lidmi, ve skutečnosti se na 95 % Kinabalu lidé vůbec nedostanou