Milan Slezák: Ohlédnutí za pučem, který měl zabránit rozpadu SSSR

Na spiklence, kteří chtěli před dvaceti lety odstavit sovětského prezidenta Michaila Gorbačova a zarazit jeho politiku perestrojky a faktické demontáže komunismu, se hodí bonmot loni zesnulého expremiéra Černomyrdina. Myslím onu kouzelnou větu: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, dopadlo to jako vždycky.“

Ale na tom, že puč ztroskotal, nenese vinu jen neumětelství těch, kteří se do něj pustili. Jistě: převrat byl špatně naplánovaný, špatně vojensky zajištěný a medvědí službu mu udělal i nominální vrchní pučista, viceprezident Janajev, který dopustil, aby se mu v přímém televizním přenosu hekticky třásly ruce. Pak mohl stokrát opakovat, že chce stát zachránit před katastrofou: vlastní tělo ho usvědčovalo z toho, že si sám nevěří a že má strach.

Kvůli strachu se opil jiný pučista, který měl na stranu vůdců převratu získat ruského prezidenta Borise Jelcina. Protože upadl do bezvědomí, nemohl se o získání Jelcina ani pokusit. A Jelcin pak ve své hvězdné hodině vylezl na tank a postavil se do čela protipučistického odporu.

Na Jelcinovu výzvu přišly sídlo ruského parlamentu bránit tisíce lidí. Právě to jsou skuteční hrdinové těch dnů a zároveň opravdový důvod, proč puč selhal, protože bezpečnostní složky, už tak nalomené, tváří v tvář takovému odhodlání rezignovaly.

Lidé bránící ruský parlament chtěli žít jinak než dosud, chtěli se mít lépe po hmotné stránce a chtěli více svobody. Dostali však jelcinovské oligarchy a svobodu silně omezenou, putinovskou. Většina z nich se dnes jistě řadí do toho velkého tábora, který soudí, že od roku 1991 šlo Rusko špatným směrem: to si podle čerstvého průzkumu myslí 49 procent Rusů, zatímco o opaku je přesvědčeno pouhých 27 procent dotázaných.

Vědět, co vědí dnes, asi by v Moskvě v srpnu 1991 barikády nestavěli. Ještěže to nevěděli, protože zvítězit v Rusku pučisté, žilo by se střední Evropě mnohem hůře.