Milan Slezák: Diskusi o našem vztahu k Libyi nelze uspěchat

Ovšem kdyby se vláda s hlavou státu nedohodla, mohlo by to třeba znamenat i to, že prezident by měl na pátečním bruselském summitu Evropské unie věnovaném Libyi tlumočit usnesení, s nímž by nemusel vnitřně souhlasit. A protože Václava Klause si v pasívní úloze vnitřně nesouhlasícího posla nelze představit, mohla by z toho povstat zbytečná lapálie – a další zbytečné otázky typu: „A kdo vlastně za Českou republiku mluví, koho máme brát vážně?“

Věřme, že doby, kdy česká zahraniční politika mátla partnery svou dvojkolejností – ba v jednu dobu dokonce trojkolejností – jsou už minulostí. To by bylo dobré: něco takového oslabuje každou zemi, a tím spíše zemi malou. A dvojnásob dobré by to bylo u témat tak závažných jako nyní postoj k Libyi, kde se noty na národní i mezinárodní úrovni mají sladit co nejdříve. Leč kde se, na druhou stranu, mohou škaredě vymstít překotné, neuvážené akce.

Západ se asi nakonec bude muset do libyjských záležitostí vložit razantněji. Ale než to udělá, měl by mít v několika bodech naprostou jistotu. Musí si být jist, že strana, kterou podpoří, o pomoc stojí a že své zbraně nakonec neobrátí proti němu. Zásah musí mít širokou mezinárodní podporu, včetně jednoznačného mandátu OSN, a nesmí se z něj vyvinout dlouhá regulérní válka. Musí být také dopředu jasné, kdo to všechno zaplatí.

A tahle diskuse se nedá uspěchat ani v Praze a v Bruselu, ani kdekoli jinde.