Michael Frolík bořil mýty. Sáhl si na Stanley Cup a stejně ho vyhrál

Úzkou uličkou mezi rodinnými domky v Kamenných Žehrovicích právě přijíždí bílé Porsche Cayenne. Na dveřích je černými písmeny napsáno Stanley Cup 2013 a pod ním dvě jména Michael Frolík a Michal Rozsíval.

Auto zastavuje na konci ulice u přízemního rozlehlého domu. Ve vzduchu jdou cítit smažené řízky, právě tady bydlí rodina Frolíkova.

"Nazdar, akorát teď jsem ho přivezl," volá Michael Frolík na svého kamaráda a otevírá dveře kufru od auta, ve kterém je černá truhla, a z ní vytahuje Stanleyův pohár. Okamžitě toho šestnáctikilového krasavce zvedá nad hlavu.

Za veselého aplausu se Michael se širokým úsměvem na tváři prodírá skrz dav před domem brankou na zahradu.

"Dobrý, už jsem ho sice viděla v Americe, na zahradě ale ne," směje se Michaelova maminka a chystá se pro brýle, aby na trofeji mohla hledat jméno svého syna. Na nápis Michael Frolik ale musí ještě počkat. Poslední vzpomínka na vítěze se na poháru totiž datuje z roku 2012.

Čtěte také

"Je to satisfakce. Když jsem letěl na zápas do Bostonu, tak jsem si všechno připomněl. Vyšlo to," pyšní se hrdý otec mladého hokejisty, který právě pro tyto úspěchy s kluky po léta tolik dřel.

Michaelův tatínek a maminka přepouští místo u trofeje mladým hokejistům. Ti asi nevěří na pověry, protože při zkoumání vyrytých jmen šampionů na prstencích podstavce poháru si každý z nich na hokejový grál sáhne. Přitom se říká, že už nemůžou Stanley Cup nikdy vyhrát.

"Když jsem byl v sedmnácti v Síni slávy, tak jsem si na něj taky sáhl už dříve.Vypadá to, že u mě to neplatilo," nedělá si těžkou hlavu z pověr Michal Frolík.

Sahám si tedy na Stanley Cup také, i když vlastně dávno vím, že coby vítěz ho nad hlavu už nikdy nezvednu.