Město bizarních památníků

Je horké podzimní odpoledne. Víkendový klid ruší jen šum jedné z mnoha fontán, které osvěžují rozpálené město. Stojím před Památníkem neutrality - jednou z nových dominant Ašchabádu. Věži vévodí obří dvanáctimetrová zlatá socha zesnulého prezidenta Saparmurata Nijazova.

Právě za autoritářské vlády tohoto muže, který si nechal říkat Turkmenbaši - vůdce všech Turkmenů - se hlavní město postsovětské republiky začalo proměňovat na výkladní skříň, která má konkurovat nejedné moderní perle Perského zálivu.

Za okamžik už mě věží, jíž místní kvůli její rozkročené konstrukci přezdívají trojnožka, vyváží tichý výtah. Ašchabád, který v roce 1948 smetlo ničivé zemětřesení, je odsud vidět jak na dlani. Luxusní mramorové paláce s kouřovými skly na pozadí zdvihajících se hor, naleštěné chodníky, palmy a olenadry s ševelícím ptactvem. Ale i starší čtvrti upomínající na ne tak vzdálená sovětská léta.

V jedné z restaurací uprostřed starší zástavby - pulsující na rozdíl od nově vystavených mramorových čtvrtí životem - se ptám místních slavících konec ramadánu, jak oni vidí změny, kterými město prošlo v posledních letech. Vesměs si je pochvalují, i když připouštějí, že třeba právě nové bydlení zůstane pro většinu nenaplněným snem.

Do mikrofonu to ovšem nahlas nikdo říct nechce. Většina lidí žije ve strachu a otevřeně se mluvit bojí. Turkmenistán zůstává i za vlády nového prezidenta Gurbanguly Berdymuhamedova zemí, kde se nesouhlas, natož pak potenciální kritika, tvrdě trestá.

"Vyrostly tu nové silnice, školy, domy i divadla," připomíná mi výdobytky takzvaného Zlatého věku obou prezidentů - toho bývalého i současného - průvodkyně v Národním muzeu, které se také ještě blyští novotou. Zároveň vypočítává, kolik různých pamětihodností Ašchabád v uplynulých letech získal.

"Památník neutrality, Památník nezávislosti, Muzeum prvního prezidenta, Muzeum pšenice, Stezka zdraví," poklepává žena ukazovátkem na vitríny s fotografiemi staveb, které by podle turistické příručky pro hrstku západních cestovatelů, jimž se do Turkmenistánu podařilo dojet, mohly kandidovat spíš na titul nejabsurdnější památka či nejokázaleji vymrhané peníze.

Výčet pak korunuje rarita zapsaná dokonce do Guinessovy knihy rekordů - obří národní vlajka o rozměrech skoro 30 krát 50 metrů. Čím je taková věc třeba v porovnání s jakkoli bizarní Stezkou zdraví užitečná, než aby se pod ní člověku tajil dech, se nedozvídám. Uprostřed "Zlatého věku" zůstává mramorový Ašchabád hlavním městem země, kde nejen že neexistují odpovědi, ale zakázáno je se i ptát.