Mediální výchovou proti dezinformacím? Spíše pomůže učit intelektuální pokoře a sítě regulovat, míní expertka

Podle zmocněnce vlády pro dezinformace Michala Klímy by restrikce měly být až posledním řešením. Nejdůležitější je podle něj mediální výchova, odpovídat na dezinformace a komunikovat, řekl serveru iROZHLAS.cz. Souhlasíte? Je to cesta?

Tady narážíme na velmi důležitý bod, podle mě docela kontroverzní. Když se mluví právě o řešení problému dezinformací – nebo té informační poruchy – tak se právě častokrát mluví o té zásadní roli vzdělání, mediální a digitální gramotnosti atd. To je samozřejmě důležité, nechci říkat, že není, ale vzdělání podle mě není ten zásadní problém.

Zvažte totiž, kolik vzdělaných a inteligentních lidí znáte, kteří s plnou jistotou a přesvědčením věří dezinformacím nebo konspiračním teoriím a nenechají se přesvědčit fakty, naopak pohrdají jinými, že jsou naivní nebo zmanipulovaní. Každý z nás dnes takový lidi zná a určitě to není unikátní problém Česka, v Americe, kde bydlím, je to úplně to stejné. V těchto případech nejde o hloupost nebo nedostatek vzdělání, podle mě jde o psychologický problém, který se podobá radikalizaci.

Čtěte také

Má vakcína vliv na plodnost? Ukázková dezinformace, tvrdí experti

Důležitým prvek je něco, co bych nazvala intelektuální narcismus – nikoliv upřímný zájem o pravdu, je to touha a přesvědčení, že člověk ví pravdu, že je chytřejší a osvícenější než ostatní. Proto fakta nefungují na lidi, kteří už jsou „přesvědčeni“ o své pravdě, zviklat je nejde.

Upozornila bych také, že dezinformace jsou podle definice i podle tradiční sovětské praxe kritická část psychologické války. Sklony ke konspiračnímu myšlení, jak ukazuje mnoho studií, jsou poháněny také psychologickými faktory. Do toho naše digitální informační prostředí, tedy hlavně sociální sítě, zhoršují naše psychopatologie a nejhorší sociální instinkty. Proto zastávám názor, že musíme začít uvažovat o informační poruše jako o kolektivní krizi psychologického zdraví.

Naše kognitivní schopnosti zpracovávat informace nejsou ten hlavní problém, tím je naše psychická zranitelnost a přirozená potřeba psychického bezpečí, jak jsem zmiňovala v kontextu Rusů. Snažit se učit lidi mediální gramotnost je přece marné, pokud jsou intelektuálně dogmatičtí, neflexibilní nebo závislí na udržení své identity a příslušnosti k nějaké ideologické skupině.

Čtěte také

Očkujeme publikum, aby nepodlehlo nové dezinformaci, říká analytik o boji proti fake news

Je-li to, jak říkáte, psychologický problém a mnoho konzumentů těm dezinformacím zkrátka věří, protože jim věřit chtějí, jak může fungovat snaha o seriózní vyvracení dezinformací, o vysvětlování?

Když si tedy přiznáme, že nejde jen o názorovou polarizaci společnosti, ale o epidemii psychického nezdraví, řekněme, tak je hned jasné, že lepší vzdělání zdaleka není to hlavní nebo nejdůležitější řešení.

Takže co tedy je? První věcí je vylepšení podmínek našeho digitálního informačního prostředí. To je ten regulační přístup založený na ochraně svobody slova, ale nikoliv svobody dosahu – anglicky freedom of speech, not freedom of reach. Na toto se třeba zaměřuje Evropská komise, konkrétně myslím docela dobře v rámci svého Digital Services Act.

No dobře, ale jak? Protože asi není úplně účinné zakazovat nebo vypínat a blokovat dezinformační weby – to funguje asi krátkodobě, ne?

No, funguje to krátkodobě, určitě. Hlavní věcí v tomto ohledu je omezení amplifikace škodlivého obsahu, v podstatě je to pak regulace těch tzv. algoritmů, které určují, jaký obsah vidíme, když se podíváme na svůj facebookový profil anebo na Twitter.

Čtěte také

Mediální výchova není dogma. Má dětem pomoct chápat vlastní i cizí zkušenost, říká Markéta Zezulková z Fakulty sociálních věd

Takže to je jedna věc, ale k tomu bych dodala, že o věci musíme přemýšlet také terapeuticky a zahrnout do veřejné debaty odborníky na psychologii a psychickou výchovu. To já nejsem, ale obecně bych řekla, že bychom měli cílit k občanské výchově intelektuální pokory.

Chápu, že to možná zní abstraktně, ale znamená to například učit děti a studenti, že není nic čestnějšího než umět přiznat chybu nebo že něco nevíte. A měnit své názory na základě nových důkazů, spokojit se s kritikou a nejistotou ve stále složitějším světě, rozpoznat hranice vlastní znalosti bez ztráty vlastní hodnoty, vyhýbat se potřebě intelektuální dominance nad ostatními.

Kde podle Moniky Richter leží problém unijního přístupu k dezinformacím? A jak funguje ruský mediální ekosystém? Poslechněte si celý rozhovor vedený Vladimírem Krocem.