Měděné nádobí v Turecku nemizí
Umělecká řemesla se někdy po právu nazývají ohroženým druhem. Šikovných rukou, které ovládají staré technologie, každým rokem ubývá. Podobný trend však zatím nehrozí Turecku. Dokazuje to například trh v Antalyi, kde se tradiční turecká řemesla – především mědikovectví – provozují už 76 let. Místních řemeslníků si váží i zdejší radnice, která nedávno pomalu se rozpadající dílny od základu opravila a vdechla jim tak nový život.
Malebný trh v centru města je schovaný za vysokými kancelářskými budovami. Tvoří ho pět uliček lemovaných přízemními dílnami, které zároveň slouží jako obchůdky. Do nedalekých kanceláří a restaurací se odtud šíří typický zvuk. Po celý rok se na trhu ozývají kladívka, brusky a cinkání kovu.
„Trh tady stojí už od roku 1935, kdy do Antalye přijel na návštěvu Atatürk. Zajímal se, kde mají svou čtvrť řemeslníci. Když zjistil, že nic takového tu není, nařídil městu, aby zázemí pro řemeslníky vybudovalo. Byli tu dřív i kováři, nožíři, brusiči a kamnáři. Nejvíc je tu nás mědikovců,“ říká Haydar Demir.
Černovlasý muž střední postavy s knírem a stejně černými prsty sedí na špalku před svým obchůdkem, koleny pevně svírá velkou měděnou nádobu. „Ty se dřív používaly na nošení vody, ale dnes si je lidé kupují hlavně jako dekoraci,“ vysvětluje, zatímco zdobí nádobu a tepe po celém obvodu malé čtverečky.
Jedním z nejtypičtějších a nejstarších tureckých řemesel – výrobou měděného zboží – se pan Haydar zabývá už od dětství. Od svého otce odkoukával jeho umění tak dlouho, až se všemu postupně naučil. Kromě řemesla pak zdědil i jeho nářadí. Naučil se z mědi vyrábět hrnce, talíře, mísy i kávové servisy.
Měď kdysi v tureckých kuchyních převažovala. Dnes už ji sice nahrazují nové materiály, ale hlavně starší generace zůstává měděnému nádobí věrná. „Dělám v nich například jahodový džem, nebo pilaf, tedy tureckou rýži. Každý ví, že nejlépe jídlo chutná, když se zahřívá a vaří pomalu a rovnoměrně. A právě to měděné nádobí umí,“ vysvětluje asi šedesátiletá zákaznice, která si přišla do dílny pana Haydara nechat své nádobí vycínovat.
Musí se to dělat pravidelně jednou za rok, jinak by se měď mohla uvolňovat do jídla, což škodí lidskému organizmu. „Stojí to jen pár lir, takže se to vyplatí. Jídlo z měděného nádobí lépe chutná a nádobí samotné skvěle vypadá,“ myslí si zákaznice.
Nádobí bývá často zdobené různými ornamenty. Mezi nejkrásnější práce patří kávové servisy. Miniaturní kávové hrníčky se prodávají i s pokličkou – to aby káva, než se dostane k hostům, zůstala skutečně horká. A podle Turků chutná jejich káva nejlépe právě tehdy, když je uvařená v měděné džezvě.
Na policích v dílně jsou ovšem i mnohem větší nádoby, o kterých nemám vůbec zdání, k čemu se používají. Pan Haydar rychle přispěchá na pomoc. Tak například konvice s uzávěrem položená v hluboké míse se používala k mytí nohou. „V míse je podnožka, kam si dáte nohu, a konvicí si pohodlně myjete nohy,“ popisuje.
Jednoduchý, skvělý vynález. Nadšení z tváře pane Haydara ovšem mizí v okamžiku, kdy se dostaneme k tématu budoucnosti řemesla. „Dřív to chodilo tak, že o prázdninách rodiče posílali kluky ke starším mistrům, aby se přes léto něčemu přiučili. Teď už se to nedělá,“ povzdechne si.
„Já chci svou živnost jednou předat synovi,“ dělí se se mnou o své plány 46letý Haydar a vrací se k práci. Za pár hodin se začne stmívat a nádoba, na které ještě pořád pracuje, musí být do večera hotová.
