Lucie Výborná: Máma, moderátorka a dobrodruh

31. prosinec 2010
Moderátorka Lucie Výborná

Člověk by ani neřekl, kolik síly může být v takovém drobném stvoření. Její hlas si v éteru nespletete a její vizáž v televizi zrovna tak. Jiní ji znají přikurtovanou ke skále nebo surfařskému prknu. Rodina je jí nade vše. A osobně dodávám, že je to milá a velmi laskavá dáma.

Představ si: Je pondělí 3. ledna, 9 hodin ráno. Jaká budou tvá první slova?
Jsem ráda, že jsem zase doma. Posluchačům je pochopitelně většinou jedno, jestli je někdo doma, nebo ne. Prostě potřebují informace, až tak moc si to zase neidealizuji. Ale uvnitř si říkám, že je to krása, protože rádio je už přes 20 let skutečně moje „doma“. A zjistila jsem, že i když jsem celý rok pracovala, přesto mi ta zvukotěsná „bedna s mikrofonem“ pořád schází. Ale to se asi špatně vysvětluje :-)

Uplynulý rok jsi strávila s rodinou v Rusku. Všechny otázky, které mě k tomu napadají, by zněly jako klišé. Ale užila sis to tam?
Myslím, že ano. Moc ráda jsem využila nabídku pracovat v únoru pro Českou olympijskou a Radiožurnál ve Vancouveru na olympijských hrách. Spolupracuji s Českou televizí na pořadu Na cestě a domluvili jsme se, že jim natočím některé díly – takže v dubnu vzniklo Na cestě po Holandsku a o prázdninách Na cestě po Karélii a po Oněžském jezeře. Rusko jsem si užila dost, a to jak v hezkém slova smyslu, tak i ve věcech, které jsou, jaké jsou, a člověk je prostě nemůže změnit.

Lucie Výborná na ZOH ve Vancouveru 2010

Bude ti ta zkušenost k něčemu, až se vrátíš zpátky do vysílání Radiožurnálu?
Rozhodně. Myslím, že nejsem mentálně slabý člověk, ale ta zkušenost mi bude v mnoha věcech užitečná. Pochopila jsem, že dělat zahraničního zpravodaje/korespondenta je moc těžká práce. Že i když tam člověk má s sebou rodinu, je vlastně strašně sám. Vnitřně sám. Je odříznutý od toho, co zná, co má rád. Prostě, musíte si založit cosi jako „novou existenci“ a nezlobit se na blízké, že přestávají komunikovat. Protože ty, co vydrží, spočítáte na prstech jedné ruky. Díky téhle samotě se o sobě člověk dozví spoustu věcí.

Stýskalo se ti?
Ano. Naštěstí jsem měla rodinu i dost práce – pro rozhlas, televizi i tištěná média.

Na tvém webu jsem našla informace, že jsi v minulosti dělala rozhovory s pěknou řádkou slavných lidí – Arnoldem Scharzeneggerem, Davidem Haselhoffem, Silvestrem Stalonem… Mezi tím výčtem jsem našla jedinou ženu – tenistku Gabrielu Sabatini. To byl záměr, že tě vždycky poslali na chlapy?
To ne, ono těch žen bylo mnohem víc. Totiž můj web už nebyl hodně dlouho aktualizován. Chystám se na to teď, a tak se za ten stávající omlouvám.

Takže už máš novoroční předsevzetí? :-)
Ano, slibuju, že svůj web dám tak do února do pořádku.

Ví se o tobě, že jsi dobrodruh tělem i duší. Lezeš po skalách, jezdíš na motorce, potápíš se. To nejsou moc holčičí sporty. Proč tě chytly zrovna tyhle?
Prostě ráda trávím volný čas mimo dostupné radosti civilizace. Navíc odmalička ráda sportuju a chtěla jsem si některé nové sporty vyzkoušet. Patří mezi ně i surfování. V roce 2000 jsem přijela do Austrálie a měla jsem jen jeden den času, ale to se surfařem nestanete. Od té doby jsem na tenhle sport tak moc myslela, až jsem se dostala do moří, kde jsem se to mohla učit. Zrovna včera jsme se vrátili z dovolené, kde jsem si zase zasurfovala a užila si to.
Vypitou půlku Pacifiku a ránu prknem do hlavy hodnotím slovy: stálo to za to!

Bez maček to nejde. Lucie Výborná na horském výšlapu

Které hory už jsi slezla? Chtěla bys pokořit i Čumulangmu?
Ne. Asi v 15 letech jsem se v tom nejlepším slova smyslu zapletla s horolezci a od té doby lezu hlavně v Adršpachu, na Prachově a tak. Až později se mi podařilo nazout mačky a zkusit větší horu. Ale na tu největší mě to netáhne, protože od svých přátel vím, jak to tam vypadá. Kdybych teď nenastupovala na Radiožurnál, tak bych v lednu jela se svými kamarády do Patagonie na horu Cerro Torre (jako doprovod, ne jako horolezec). Je to krásná špice a oni tam jedou už potřetí, protože si zvolili cestu, která není lehká. Zkoušeli to už dvakrát a teď jsou rozhodnuti „to dát“ a strašně moc na to trénovali. Takovéhle věci by mě lákaly, kdybych na to měla. Nerada chodím tam, kam všichni.

Fandíš i nějakému normálnímu sportu, třeba hokeji?
Kdysi jsem lyžovala, takže letošní zimní olympiádu jsem si užila i jako fanoušek. Když jsem si udělala všechno pro Radiožurnál, šli jsme fandit Šárce Záhrobské. Stáli jsme tam v polodešti a skákali a řvali. Šárky si vážím, protože lyžování dala všechno, a ten závod byl fantastický. Ze sportů, které jsem objevila poslední dobou, mě oslovily ještě ultimátní zápasy.

Trochu ultimátní zápas je mít dítě.
To naše rozhodně :-)

Když jsi čekala dcerku Vanessu, napsala jsi knížku Fitmaminka. Myslíš, že je podobných knížek na trhu nedostatek? Nebo ti prostě jen nevyhovovaly?
Kdyby tady ty knížky byly, nikdy by mě nenapadlo ji psát. Řekla jsem si, teď jsi těhotná, ale protože jsem hodně sportovala, chybělo mi se hýbat. A najednou jsem zjistila, že ti nikdo neřekne, co máš a nebo nesmíš dělat. Tak jsem si sehnala kontakty na lidi, kteří s tím měli zkušenosti, pořád jsem za nimi chodila, na všechno se ptala, spolupracovala s maminkami, se kterými jsem chodila plavat a cvičit.

Lucie Výborná s dcerou Vanessou

Jaká byla odezva – psaly ti její čtenářky?
Dodneška jsou reakce na knihu (vyšla před osmi lety) báječné. Prodalo se jí asi 40 tisíc, neuvěřitelné číslo. Naposledy včera, když jsme letěli s rodinou do Prahy, mi stevard říkal, že jeho žena, když byla těhotná, podle ní cvičila.

Taky ráda fotíš. Vystavuješ své fotky někde? A jaké to je, když tebe fotí druzí?
Nejsem žádný profesionální fotograf, u nás je takových hodně a jsou skvělí, ale od února, až budu mít nové webové stránky, na nich bude také pár obrázků z mých cest. Jinak většinou když dělám něco pro tištěná média, tak k tomu dávám své fotky. Sama se fotím nerada. Nevím co s rukama a připadám si hrozně neohrabaná.

Moderuješ už pěknou řádku let – v rádiu i v televizi. Učila ses to od někoho? Nebo sis jela „svůj styl“? Tvůj tatínek byl televizním redaktorem, byl on tím, kdo tě nejvíc ovlivnil, co se týče tvého budoucího povolání?
Ne, tatínek bohužel umřel v době, kdy jsem začala pracovat v rádiu a televizi. Tím, kdo mě určitě nejvíc ovlivnil, byla moje maminka Eva. Dlouhá léta pracovala v České televizi jako dramaturg. A můžu říct, že takovou „sodovku“ jsem nikdy od nikoho nedostala. Když máte přímý přenos v televizi, všichni ze štábu se na vás usmívají, o chybách vám řekne málokdo. Vám se to samozřejmě líbí.

Aby ne - je vám 25, připadáte si úžasná, všichni vám podkuřujou, režisér a štáb už chtějí jít domů… A vy tomu zkrátka věříte. Tak v téhle euforii jsem často dorazila tak ve 22 nebo 23 hodin domů. Tam seděla maminka v křesle. Na klíně měla hustě popsaný kostičkový blok a říká mi: „No, Lucinko, nebylo to úplně špatný, ale…“ A už to jelo. „Jak se můžeš zeptat na takovouhle blbost? A jak ses to postavila? Jak jsi to seděla? Takhle si ženská nemůže sednout…“ Utekla jsem do pokoje a chtělo se mi křičet na celý dům :-)

Se vší pokorou: Jsme výborní! A jsme zpátky...!

Strašně dlouho jsem s tím bojovala. Bylo to nepříjemné, ale fakt je, že to pomohlo. Jsem mámě vděčná, protože je dodneška nekompromisní. Kolegové třeba rozpačitě mlčí, ale na maminku je dodnes spoleh!

Máš nějaké vysněné hosty, které bys chtěla ve vysílání zpovídat? Ať už žijí, nebo ne.
Ne. Takhle nepřemýšlím. Ale jsou lidi, na které se moc těším, snažím se je ulovit, někdy to nevyjde, protože máme toho konkrétního hosta jinde v programu, ale i tak se snažím.

A které bys určitě ve vysílání nechtěla?
Většinou jsou to ti prázdní, ti mě naplňují děsem. Ty si posluchač nezaslouží.

Každý moderátor se nějak na své vysílání připravuje. Jak to děláš ty? Máš třeba nějaké rituály?
Naše rešeršní oddělení připraví informace o hostu, něco si dohledám sama. Než všechno začnu číst, nejdřív se vnitřně ptám, co by mě osobně na hostovi zajímalo, a dělám si poznámky. Pak se snažím vidět a slyšet věci, které ten člověk udělal – takže jdu třeba do kina, přečtu knihu, nechám si vysvětlit například nanotechnologie, abych věděla, o čem bude řeč, a tak.

Je něco, na co by ses svého hosta nikdy nezeptala?
Přijde mi zbytečné ptát se na některé věci. Třeba s hudebním skladatelem Vladimírem Francem nebudu rozebírat jeho tetování. Mě to nezajímá. Mě zajímá, co složil, proč a co ho ovlivňovalo. Pamatuju si, když jsem dělala rozhovor s ruským krasobruslařem Jevgenijem Pljuščenkem. O tréninku, motivaci, životě v Rusku. Asi rok nato s ním tady v jednom časopise vyšel rozhovor, ze kterého vyšel jako nafoukaný snob. A to jenom proto, že se ho ten novinář ptal, jaké má auto, co by si rád koupil a tak. To jsou zrovna věci, které mi jsou úplně ukradené.

Lucie Výborná a delegace z Kavkazu v Moskvě

Taky nemám ráda bulvár, ale prostě je fakt, že 80 % národa ho čte. Není to ale taky tak, že tihle slavní lidé s tím prostě musí počítat?
Ano. Počítat s ním musíte, ale to neznamená, že se mu budete podbízet.

Na co si musíš nejvíc dávat pozor při živém vysílání?
Nejvíc na soustředění po odchodu hosta, během poslední hodiny dopoledního vysílání. Začínám v 9 hodin, od 10 hodin mám Hosta Radiožurnálu, to musím být absolutně soustředěná, nechci, aby mi unikla nějaká drobná nuance, která by mohla rozhovor rozvětvit nějakým zajímavým směrem. A tu poslední hodinu od 11 do 12, po hostovi, když se rozloučíme, tak to je přesně ta chvíle, kdy si člověk oddychne. No a právě tady se může stát, že si trochu „zablábolí“.

Martin Veselovský mi v rozhovoru řekl, že moderátor by neměl udělat něco, kvůli čemu by se host mohl cítit nepříjemně, zrovna tak by host neměl útočit na moderátora. On sice mluvil o politicích, ale to asi platí obecně. Vypekl tě někdy nějaký host?
Ne, to se mi nestalo. Martin tohle může říct, protože má s tímto typem rozhovorů zkušenosti, a já bych nikdy nechtěla být v jeho kůži. Nikdy bych nechtěla zpovídat politiky. Tam si hosta nevybíráte, tam je za vás vybírá aktuální politická situace.

Troufla by sis na politické debaty?
Nechtěla bych je dělat. Odmítla jsem je už dávno – na Nově tehdy vymysleli Gilotinu, oslovili mě, ale pak ji moderovala Bára Štěpánová. Asi bych to dokázala… Problém je, že je málo politiků, kterých si vážím. Nechci je házet do jednoho pytle, ale nechtělo by se mi se s nimi bavit.

Moderátorka Lucie Výborná

A co na sportovní přenos?
To by byla nádhera. Jenže nesmírně ctím kolegy z naší sportovní redakce, ať už Miroslava Augustina, Tomáše Kohouta a ostatní. Na posledních olympiádách jsem si uvědomila, jak hrozně těžké je dělat tuhle práci. Oni musí slovem vytvořit obraz a nemohou si dovolit se občas odmlčet. Vloni jsem udělala pokus: cvičně jsem si zapla televizi, vypnula zvuk a zkusila si rozhlasový komentář k tenisu. Byla to čistá hrůza.

Takže ševče, drž se svého kopyta.
Přesně.

Jsi velmi dobře jazykově vybavená. Co takhle zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu? I mezi moderátory máme zpravodajskou vlaštovku, Jana Pokorného :-)
Když jsem šla do Moskvy, tak jsem naši ruskou zpravodajku Lenku Kabrhelovou pozvala na kávu, abychom si řekly, co a jak. A hlavně – abych jí řekla, že NECHCI být zpravodajkou. Bylo to před rokem a půl – v době, kdy jsem ještě nevěděla, jak je zpravodaj sám, jak nesmírně těžká práce to je. Mám raději příběhy než politiku. Stačilo, když Lenka byla v Kyrgyzstánu a zrovna se stalo neštěstí u Smolenska. Dvojitá katyňská tragédie. Dva dny jsem zaskakovala a počítala mrtvé. To bylo šílené.

Víš, že na Radiožurnálu už nebudeš jen slyšet, ale i vidět díky webkameře ve studiu?
Fakt? Tak to je taky tragédie :-) Na rádiu mě bavilo právě soukromí. Ale webkameru s sebou holt přináší moderní doba.

Na tvých stránkách jsem četla, že máš ráda poezii. Čí konkrétně? A próza tě taky oslovuje?
Měla jsem období, asi v 15 letech, kdy jsem „ujížděla“ na beatnické generaci, na Gregorym Corsovi, na Lawrenci Ferlinghettim, a měla jsem pocit, že to je nejvíc… A pak jsem se velkým obloukem – Číňani říkají, že jít nejdál znamená vracet se – pokorně vrátila k našim velikým básníkům Skácelovi, Halasovi, Mikuláškovi a dalším. Je to podle nálady. Ale co nepřestanu nikdy obdivovat, jsou kainarovky od Mišíka. A nejvíc je pro mě Jan Skácel v podání Jury Pavlici a Hradišťanu. Jura má pro Skácelovy verše zvláštní cit.

Jak nebo na co si hraješ s dcerou? Klasika na princezny, nebo vzhledem k tvým koníčkům na záchranáře třeba? :-)
To nechávám většinou na ní. Moje dcera si ráda hraje na věci, které jsme společně viděly. Když jsme teď byly na Havaji na dovolené, tak jsme spolu viděly animovaný film Surfs Up (v česku Divoké vlny). Je to o tučňácích, kteří surfují. Tak na to jsme si pak hrály. A často si hrajeme na zvířata.

Nespoutaná Lucie Výborná

Jaké zvíře býváš obvykle?
Když ji honím, tak jsem Mistr Krab. V moři jsem chobotnice – moje nejoblíbenější zvíře.

Ty i tvůj manžel jste sportovci, má dcera podobné sklony?
Chtěla jsem, aby plavala. V šestinedělí jsem ji strčila do vody a od té doby plave, a skvěle. Kromě toho vidím, že ji voda uklidňuje, že jí dělá dobře. Teď je jí skoro osm, chodí na atletiku. Ale do ničeho ji netlačím. Chtěla by zkusit karate, tak ji dám na karate. Když se jí to bude líbit, fajn, když ne, najdeme něco jiného.

Taky ráda cestuješ. Těšíš se vždycky domů?
Vracím se domů čím dál, tím radši. A i když strašně ráda jezdím na výlety, vrátit se domů je nejvíc. To jsem si uvědomila v Moskvě. Člověk se vrátí do Prahy, kde všichni remcají, jak je tu špatně, že doktoři stávkují, že jsou tu zácpy a tak, a já se jen v duchu chechtám, kdybyste, lidi, věděli… Jsem někde v duši Hobit. Asi ne Frodo, myslím, že donést prsten do Hory osudu bych nedokázala. Jsem spíš Smíšek nebo Pipin, kteří se těší, až to celé skončí, oni dojdou domů, položí si na stůl své chlupaté nožičky a dají si pivko.

Děkuju za rozhovor a přeju ti, aby si tvé chlupaté nožičky řádně odpočinuly :-)

Vysílání ČRo 1 – Radiožurnálu si můžete naladit na síti VKV/FM vysílačů po celé České republice a na dlouhé vlně 270 kHz. Poslouchat nás můžete i přes internet, pomocí DVB-S přijímače (satelit Astra 3A) a ve veřejnoprávním DVB-T multiplexu.

Mapa pokrytí veřejnoprávního multiplexu

Záznamy vybraných pořadů Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu si můžete poslechnout v iRadiu. Pro automatické ukládání záznamů oblíbených pořadů do svého počítače nebo mp3 přehrávače můžete využít službu Podcast.

Spustit audio
autor: Lenka Paličková