Lepší ošklivý než nudný, myslí si Belgičan, který sbírá fotografie bizarních domů

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hannes Coudenys našel zálibu v ošklivých domech. Hovořil o nich s Viktorem Daňkem
0:00
/
0:00

Tvář belgických měst typicky tvoří malebné uličky a v nich domy s fasádami z neomítnutých cihel. Úhledná, barevně sjednocená a opečovávaná stavení jsou pastvou pro oči. Tu a tam ale člověk narazí na výstřednosti. Bruselský zpravodaj Viktor Daněk si povídal s mužem, který nepovedené architektonické výstřelky fotí a sbírá. Dal jich dohromady už tolik, že to vydalo na úspěšnou knihu i televizní pořad.

Svoboda kreativity

Střešní štít ve tvaru cimbuří; fasáda, na které má každé okno jiný tvar a naklání se do různých směrů; poštovní schránka v podobě identické zmenšeniny vilky, před níž stojí; a zahradní domek opatřený umělým parožím o výšce telegrafního sloupu. To jsou některé z mnoha bizarních úlovků, které Hannes Coudenys zařadil do své sbírky.

„V Belgii máme krásné a dobře postavené domy. Máme ale taky svobodu dělat si s nimi co chceme, a to někdy skončí podivnostmi, které vás uhodí do očí,“ říká, zatímco si na jeho instagramovém účtu prohlížíme galerii fotek podivných domů.

Na internetu je pravidelně zveřejňuje už přes deset let, nejlepší z nich vydal knižně pod titulem Ošklivé belgické domy: tohle doma nezkoušejte, a pro velký úspěch teď natáčí zábavný pořad pro vlámskou veřejnoprávní televizi VRT. Vrací se v něm na místa činu, aby majitele nechtěně proslavených domů poznal.

Příběhy za ošlivými domy

„Ze začátku jsem měl vždy strach, když jsem zvonil na zvonek. Většinou se lidem omlouvám, že jsem jejich dům vyfotil a zveřejnil a že se jim teď lidé smějí. Ale neomlouvám se za to, že mají ošklivý dům. A někdy se mi stane, že se ty domy vlastně naučím mít rád, když poznám jejich příběh, je fajn si takhle popovídat.“

To se stalo třeba u domu, který Hannes objevil nedaleko hranic s Francií. Jeho střecha má tvar japonské pagody. Nejde ovšem o japonské muzeum, jak by si někdo třeba mohl myslet, ale o rodinný dům charismatické Belgičanky paní Moniky.

Jak vysvětluje, exotická podoba domu nebyl její nápad. Předchozí majitelé Japonci si zkrátka rozhodli postavit v Belgii kus svého domova, a to do nejmenších detailů, včetně zakroucených šindelů s dračími hlavami nebo litinových lucerniček pod okapy.

Odkaz Reného Magritta

Paní Moniku dlouholetý zájem o její dům příliš netěší – jak se od ní Hannes dozvěděl, kvůli netradiční fasádě si s ním už užila své. „Ta budova se nachází v malé obci, která je známá pro množství nevěstinců, bylo jich tam dřív asi padesát. No, a protože má její dům tak unikátní podobu, každý si myslel, že jde také o noční klub.“

Zoufalá paní Monika si na nechtěné noční návštěvníky stěžovala lokálním médiím. V těch pak vyšla fotka její japonské svatyně s titulkem „Toto není swingers klub.“

A proč se svými domy Belgičané tak rádi experimentují? Podle Hannese je to tím, že v každém z nich žije trochu slavného belgického surrealistického malíře Reného Magritta.

„Vždycky říkám, že je lepší být ošklivý než nudný. Líbí se mi, že v Belgii umíme projevit jedinečnost. A jestli se teď na mě kvůli tomu pár lidí zlobí, tak mi to nevadí.“

autoři: Viktor Daněk ,
Spustit audio

Související