Kucharčík: Teď už bych hrát nechtěl. Hokejisté mají v hlavě plno dat a vytrácí se kreativita

Teď se zastává názor, že u mladých hokejistů je potřeba s tréninkem začínat už ve 4. nebo maximálně 5. třídě. Když se to nestihne, tak může sklouznout jen někam k hobby hokeji?

To už je vlastně pozdě. Kluci naskakují už před školou. Rozdílem je to, že rozhodují rodiče, kteří dítě přivedou na hokej. Když sami hrají hokej, chodí na něj, tak je to jasná volba. Dřív se začínalo většinou později, než je tomu teď. 

Jak vám jako trenérovi mládeže pomáhá, že na Slavii máte vedle sebe víc sportovišť?

Je to pod SK. Je tam atletický stadion, haly. V létě když si vzpomeneme, tak můžeme dělat plno her v tělocvičně. Zázemí je vynikající, jediné, co nás limituje je pouze jedna ledová plocha.

Spolupracujete s Patrikem Eliášem na rozvoji talentů. Jak často se vídáte a čím vám přispívá?

Patrik Eliáš má samozřejmě rozhled, úspěšnou kariéru. Takže v mladých hráčích vidí ty důležité vlastnosti, které potřebuji pro rozvoj. I s námi chodí na led, komunikuje nejen se mnou, ale i s hráči. 

Čtěte také

Od brigády v dorostu přes extraligu až mezi hvězdy NHL. Jaký je příběh rozhodčího Suchánka?

Co to znamená, když hrajete ringetty?

Když jsem začal trénovat mládež, tak jsme to samozřejmě neznali. Můj syn Samuel nyní trénuje na Slavii druhou a třetí třídu. Bavíme se o tom a předávám mu třeba i ten ringett, což je takřka sport pro ženy. Je tam hodně věcí, které se kluci mohou naučit. Jde o herní myšlení. Když si ringett napíchnete na opačnou stranu hokejky, tak můžete bruslit, dělat kličky, což vám jinak v dětském věku hra s pukem neumožňuje. Je to nějaký krok k tomu, aby se kluci zlepšovali a byli lepší v práci s kotoučem. Hrajeme to na pneumatiky, které simulují branky. Hráč přejíždí z jedné strany na druhou. Když se ringett dotkne pneumatiky, tak je to gól. Používá se to především u hráčů ve druhé a třetí třídě. Je to takové zpestření hry.

Co je největší problém s rodiči mladých hokejistů?

Těžko říct. Děti si ten sport nevybírají. Rodiče se občas těžko smiřují s tím, že jsou o krok pozadu. Snažíme se pro ně mít vždy odpověď a chceme být spravedliví. Kolektivní sport ale občas spravedlivý není. 

Čtěte také

Čaloun: V Německu chtějí mladí talenti i hodně pracovat. V Litvínově mi k dokonalosti scházel titul

Jak se chystáte na to, že vám vyletí syn z hnízda a odcestuje do zámoří?

On je ve věku, kdy se o tom rozhodl sám. Beru to, co se vše kolem něj stalo. Kdyby jste se měli zeptali loni, že bude draftovaný nebo hrát na mistrovství světa do 18 let, tak bych tomu jen tak nevěřil. Moje cesta byla podobná. Není asi tajné, že Viktor Ujčík je můj švagr a měl to podobně. Má to z obou stran nasypané, že má tu biologickou akceleraci pozdější.

Jak vzpomínáte na dodatečnou nominaci od trenéra Ivana Hlinky na mistrovství světa v roce 1999, kdy jste nastoupil až do semifinále?

No, byl jsem hodně nervózní, něco jako tady dnes. I když jsem tam toho moc neodehrál, tak jsem si splnil klukovský sen. V kariéře jsem se vždy chtěl ukázat na mistrovství světa. Chtěl jsem mít zlatou medaili a aby mě vítaly davy lidí po příjezdu. Úplně jsem se propadl do dětských snů, kdy jsem přesně tohle chtěl zažít.

Kolik u hokejistů dělá hlava při výkoně?

Devadesát procent. Když mluvím o Finech, tak ti to hráli v ohromné rychlosti, ale hlavně hlavou. Vím to, i když jsem seděl na střídačce a sledoval Pavla Pateru s Martinem Procházkou. Měli obrovskou herní inteligenci a bylo to na ledě krásně vidět. Dřív byli hráči unikátní.

Nyní jsou kluci hodně podobní. Učí se to u svých skills koučů. Mají plno dat, my se učili za barákem přirozeně, kdy jsme prostě všechno dělali venku a pořád všechno byla hra. Nyní je hokej řízený očima analytiků a trochu je to brzdí v kreativitě. Už bych nechtěl hrát hokej v této době, jedině bych musel být David Pastrňák.

Čistá hra Martina Procházky každé úterý na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík