Křestanský týdeník - 1. 3.
Návštěva Arcibiskupského paláce v Praze. Biskup Václav Malý o Kubě. Náboženská mapa USA. Církev a "Vítězný únor". Život dětí s Downovým syndromem.
Některé příspěvky z pořadu Křesťanský týdeník Vám nabízíme i v textové podobě:
Autor: Naděžda Hávová
Vydejte se s námi do míst, do kterých se běžně nedostanete. Společně si prohlédneme jeden z architektonických klenotů Prahy, Arcibiskupský palác. Víte například, že jsou v něm tajné chodby, unikátní gobelíny a vzácná diamantová klenba? Takže, zveme vás na prohlídku, račte vstoupit.
Ještě než otevřeme těžká renesanční vrata, podíváme se na hlavní průčelí paláce. Jsou na něm dva nenápadné balkóny. Ještě před listopadem roku 1989 hrály důležitou roli. Tehdy na ně po bohoslužbách vstupoval kardinál František Tomášek, aby pozdravil zástupy lidí, kteří přišli na mši.
"Tenhle dům tehdy byl takovou oporou pro ty, kteří nacházeli v církvi někoho, kdo chápe jejich frustraci z doby komunismu. A kardinál Tomášek tu naději zosobňoval," říká Tomáš Roule, sekretář kardinála Miloslava Vlka.
A teď už půjdeme dál a vstoupíme do paláce rovnou z balkónu. Ocitáme se v audienční místnosti. Je plná krásného nábytku, na stropě je štuková výzdoba. Tady kardinál přijímá návštěvy, každá významná osobnost se podepíše do dosti tlusté knihy hostů v kožené vazbě.
"V roce 1992 se tady zastavil Josef kardinál Ratzinger, dnešní papež Benedikt XVI. A také předchůdce současného papeže Jan Pavel II. Ten se tady zapsal celkem dvakrát. V roce 1995 a pak při své třetí návštěvě v roce 1997. Je vidět, že v roce 1997 je jeho písmo daleko roztřesenější. Každý rok už byl na jeho zdravotním stavu znát."
Hlavním místem paláce je podle Tomáše Rouleho renesanční kaple sv. Jana Křtitele. "Kdybychom tady kapli neměli, tento dům by byl jenom palácem nebo zámkem. Tohle je srdce Arcibiskupského paláce."
Kapli dal roku 1599 vystavět tehdejší arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé a uchovala si svou původní podobu, na rozdíl od zbytku paláce, který prošel mnoha přestavbami. Vrcholně renesanční palác zažil radikální přestavbu v raně barokním období a pak prošel i rokokovými úpravami.
V Arcibiskupském paláci existuje také tajná chodba. Její vchod je zamaskovaný a vypadá jako stará kachlová kamna. A kam vede? Kupodivu na střechu. Jdeme ovšem dál - do místnosti s gobelíny. Je v ní unikátní sbírka osmi kusů s názvem Nová Indie. Ve skutečnosti ale znázorňuje scény z brazilské přírody. A kdysi v minulosti byl tajný vchod i za jedním z gobelínů.
"Vstupoval jím arcibiskup proto, aby nemusel do trůnního sálu, kde se pořádala jednání, vstupovat spolu s ostatními návštěvníky," prozrazuje mluvčí arcibiskupství Aleš Pištora. Skoro to vypadá, jako kdyby palác byl tajnými chodbami prošpikovaný, kdo ví. Teď se přesuneme do galerie arcibiskupů. Na zdech této místnosti visí obrazy s portréty arcibiskupů.
"Jsou tady takové osobnosti, jako byl kardinál Schwarzenberg, což je prapraprastrýc dnešního ministra zahraničí. Nebo je tady kardinál Schönborn, člen této rodiny je dnes arcibiskupem ve Vídni. A právě tyto dva obrazy maloval mistr Ženíšek, který ztvárnil také oponu Národního divadla v Praze."
A putování Arcibiskupským palácem skončíme v místnosti s diamantovou klenbou. "Je to nejstarší místnost arcibiskupství. Diamantová klenba připomíná to, že dům byl původně renesanční. Máme na stěně i několik renesančních sgrafit," říká sekretář kardinála Tomáš Roule. Zatím poslední rekonstrukci prodělal palác ve druhé polovině 90. let za současného arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka. Teď tedy budova prožívá své nejkrásnější roky - zase až do další opravy.
Autor: Daniel Raus
Evropané si někdy myslí, že Američané jsou divní, protože v jejich životě hraje podstatnou roli náboženství. Skutečnost je ale taková, že netypičtí jsme právě my, Evropané. Na všech ostatních kontinentech totiž důležitost náboženství stoupá. Amerika je nicméně pozoruhodná spojením víry a ekonomického rozvoje. I ona se přitom bouřlivě vyvíjí. Dokazuje to nejnovější průzkum.
Je to drahně let, co vyšel časopis Time a na obálce měl měnící se tvář Ameriky - obličej byl ještě stále převážně bílý, ale taky trochu černý, trochu asiatský, trochu blízkovýchodní a trochu indický. Měl ilustrovat etnické změny obyvatelstva třetí nejpočetnější země světa, tedy Spojených států, do kterých neustále proudí další přistěhovalci. Klíčovou informací bylo to, že složení tamní společnosti prochází neustálou změnou.
Co se týče náboženství, dá se konstatovat cosi podobného. Ukázal to poslední průzkum společnosti Pew Forum, který vyvolal v tomto týdnu pořádný poprask. Náboženská mapa Ameriky se totiž mění daleko víc než ta etnická. A čeho si všímala média nejvíc, to je skutečnost, že počet klasických protestantů jenom těsně překročil 50 %. To se považuje za šokující v zemi, jejíž ideály a instituce z protestantismu přímo vycházejí.
Jedno se ale nemění: Amerika je přesvědčivě křesťanská, k tomuto náboženství se hlásí osm z deseti obyvatel Spojených států. Kromě zmíněných protestantů tvoří čtvrtinu katolíci a překvapivě hodně je těch, kdo neuvádějí příslušnost k žádné konkrétní církvi. Zbytek se dělí mezi malé denominace, například jedno a půl procenta patří mormonům, kteří měli letos prezidentského kandidáta Mitta Romneyho.
Dodejme, že podobný počet (1,7 %) se hlásí k židovství a trochu víc než půl procenta je buddhistů nebo muslimů. Největší pokles zaznamenali Svědkové Jehovovi, kteří ztrácejí zhruba dvě třetiny těch, kdo byli v jejich víře vychováni. Zajímavé je i to, že nejpočetnější rodiny mají mormoni a muslimové, že polovina současných přistěhovalců jsou katolíci nebo že do třetiny uzavíraných manželství vstupují dvojice z různých komunit. Nejméně vytvářejí smíšená manželství hinduisté, potom mormoni a potom katolíci.
Představitelé společnosti, jež výsledky průzkumu prezentovala, tvrdí, že Amerika je v ohromném pohybu, jednotlivé víry neustále získávají a ztrácejí přívržence. Spojené státy totiž nemají státní církev, takže se každá komunita musí snažit získat následovníky. Tím se vytváří vysoce konkurenční prostředí, jakýsi trh náboženství, na kterém pak najdete všechno možné. Je to vlastně americký sen v praxi.
Teresie Bečková
Na tento týden připadlo smutné výročí únorového komunistického uchopení moci v roce 1948. V médiích se hodnotilo vesměs z politického hlediska. Se svou troškou do mlýna přišla ale i církev. Ve středu se konal na půdě Tiskového střediska České biskupské konference kulatý stůl s tématem Dopad února 1948 na církev.
Únor 1948 byl bodem zlomu pro celou společnost a skupinám, které byly označené za nepřátelské pro nastupující režim, začaly kruté časy. Křesťané už z definice své víry byly protivníky agresivní ateistické ideologie. Pokračuje biskup Václav Malý:
"Samozřejmě komunistům šlo o to získat nejen vnější loajalitu, přizpůsobení se, aby lidé chodili k volbám, na první máje a na podobné rituály, ale získat skutečně duši. To, že církev přežila, že přežili křesťané, nebyla zásluha toho režimu, ale zásluha statečnosti stovek a tisíců věřících, kněží i biskupů."
50. léta znamenají pro katolickou církev tvrdou represi. Komunistický režim zakázal mužské a ženské řehole, jejich členové se ocitli v internaci. Školské sestry svatého Františka, podobně jako jiné řeholnice, musely odevzdat své školy státu a pracovaly v těžkých podmínkách v textilních továrnách nebo v ústavech sociální péče. Sestra Ludmila už tuto dobu nezažila, ale zná příběhy svých spolusester, kterým dnes stáří a nemoc už nedovolí vydat svědectví:
"Určitě to bylo pro ně období zkoušky a ony pochopily velice rychle, že je to čas, kdy mají vydat svědectví o věrnosti církvi, o svojí lásce ke Kristu. Ony nelitují toho všeho, co se stalo, ale na druhou stranu ví, že to bylo bezpráví, že to bylo období velmi tvrdé a kruté. To, co je vlastně drželo při životě, byla skutečně ta síla společenství, protože v těchto těžkých chvílích neměly nikoho jiného než svoje bratry a sestry. Ve svých vzpomínkách se občas zmíní, že to bylo těžké, že o některých věcech se nedá ani mluvit. Na druhou stranu vždycky v tom svědectví převládá síla toho, že Boží pomoc, Boží milost tam pro ně byla velmi silně cítit, že to velmi silně vnímaly."
Na počátku 50. let byli ve vězení diecézní biskupové i téměř třetina z celkového počtu kněží. Většina byla propuštěna až po amnestii počátkem 60. let. Podle Jana Stříbrného z České křesťanské akademie nejtěžším důsledkem bylo, že lidé byli vyřazeni z přirozeného vývoje, z přirozených ambic a zrání pro církev i společnost. Takových byly tisíce.
"Narušení té kontinuity generací má vážnější dopad, než se to člověku zdá, protože v té společnosti chybí psychologický, etický i mentální typ lidí, kteří určitým způsobem stojí v životě a určitým způsobem chtějí ten život naplnit ve vztahu k druhým. A o to je samozřejmě ta společnost oslabena."
Dnes 91letý Oto Mádr strávil ve vězení 16 let.
"Dala by se říct řada věcí, jak jsme tenkrát žili, jak jsme se nedali, jak to bylo samozřejmé jít do kriminálu pro tuto Boží věc. Protože ti, kteří řekli ne režimu, ne kolaboraci, tak ti vytvářeli vrstvu budoucnosti. To byla radost žít v té době a žít tak, jak křesťané si mohou dovolit."
Po svém propuštění z vězení v roce 1967 Oto Mádr společně s Josefem Zvěřinou pomohli formovat změnu postojů kardinála Františka Tomáška, který se pak stal jednou z ikon sametové revoluce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
