Komu patří Katedrála svatého Víta, kdo dostal Řád bílého lva a co řešila EU v Británii?

Přehled příspěvků

Jaroslav Skalický: Svatovítská katedrála na Pražském hradě patří církvi. Rozhodl tak soud, ale stát se s tím opět nechce smířit.

Generál Rudolf Pernický byl oceněn nejvyšším státním vyznamenáním. Armáda ho přitom na jaře vystěhovala z domova pro válečné veterány.

Evropská unie hledala v Británii odpovědi na výzvy globalizace a vyhnula se řešení sporu, na kterých ztroskotal červnový summit.

Nespokojenost premiéra Paroubka s výsledkem hlasování televizních diváků při jeho vystoupení v diskusním pořadu je tématem našeho dnešního fejetonu.

To jsou události týdne, kterým jsme se dnes rozhodli věnovat pozornost. Příjemný poslech Radiožurnálu přeje Jaroslav Skalický.

Spor o Katedrálu svatého Víta

Jaroslav Skalický: Katedrála svatého Víta na třetím nádvoří Pražského hradu je významným náboženským i politickým symbolem České republiky. Její základní kámen byl položen už ve 14. století, svoji současnou podobu ale získal chrám až po dostavbě v 19. a 20. století. Po roce 1989 se o její vlastnictví rozpoutal spor mezi katolickou církví a státem. Žalobu církevní subjekty proti Kanceláři prezidenta republiky podaly v prosinci 1992. rozhodnutí soudkyně Frycové, že vše patří církvi, Městský soud zrušil. Část, týkající se kaple a baziliky skončila u Nejvyššího soudu, který v roce 2000 definitivně rozhodl, že církvi nepatří. Část, týkající se katedrály a domu ve Vikářské uličce se pak na několik let zadrhla na nejasnostech okolo účastníků sporu. Nejprve nebylo jasné, kdo má zastupovat stát, pak se zase v souvislosti s opakovanými změnami církevního zákona řešilo, kdo má ve sporu zastupovat církev. I v této otázce nakonec musel rozhodovat Nejvyšší soud. Soudkyně Obvodního soudu Libuše Frycová tento týden opět rozhodla, že katedrála patří církvi. Podle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 tedy Katedrála svatého Víta na Pražském hradě s přilehlými nemovitostmi patří církvi. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových už ale oznámil, že se proti tomu hodlá odvolat. Spor tedy nekončí. O tom, zda je vůbec nutný, budu teď mluvit s poslanci Jiřím Karasem z KDU-ČSL a Zdeňkem Koudelkou z ČSSD. Pánové, dobrý den.

Host (Jiří Karas): Dobrý den.

Host (Zdeněk Koudelka): Dobrý den.

Jaroslav Skalický: Předpokládám, že pan poslanec Karas výrok soudu vítá.

Host (Jiří Karas): Ano, skutečně vítám.

Jaroslav Skalický: Je logické, aby kostel patřil církvi, je to ten zásadní argument?

Host (Jiří Karas): No, já si myslím, že v podstatě je to tak na celém světě, ale pro mě nejdůležitější je, že je to rozhodnutí soudu, rozhodnutí nezávislého soudu a to já respektuji.

Jaroslav Skalický: Opačný názor bude mít poslanec Koudelka.

Host (Zdeněk Koudelka): Ale já bych se na to podíval trošku jinak. Samozřejmě ten právní spor bude pokračovat dlouhou dobu, určitě ještě, ale rozhodující je to, aby jako je dnes, tak i v budoucnu, ať už bude ten majetek vlastnit kdokoliv, ta katedrála a vůbec celý areál Pražského hradu byl přístupný pro naše občany, byl využíván tak, jak odpovídá důstojnosti tohoto místa.

Jaroslav Skalický: Říkáte, že spor ještě bude pokračovat, jaké jsou tedy argumenty státu, aby katedrála byla ve vlastnictví státu?

Host (Zdeněk Koudelka): Stát vychází z toho, že ten majetek byl zestátněn v polovině 50. let, že možná ty akty, které byly tedy právním podkladem zestátnění nebyly úplně právně správné, nicméně jsou nadále platné, mají předpoklad správnosti, Ústavní soud již jednou odmítl zrušit a že tedy ten majetek byl převeden na stát, byť v 50. letech, v době totality a že dnes státní majetek lze vydávat jen na základě restitučních zákonů a tento majetek na základě žádného restitučního zákona, ať už obecného nebo nějakého výčtového vůči církvi vydán nebyl, takže stát stojí na tom, že od 50. let je vlastníkem.

Jaroslav Skalický: Je to pro stát věc prestiže, aby katedrálu vlastnil?

Host (Zdeněk Koudelka): Katedrála nebo obecně můžu říci, každý velký majetek, který je a který je ve vlastnictví státu, když někdo jiný se dovolává, že to patří někomu jinému, než státu, tak stát musí hájit svůj majetek vůči každému. Nedovedu si představit, že bychom řekli, že když někdo na nějakém ministerstvu dejme tomu udělá chybu, která stát přijde na stovky tisíc korun, tak že se to bude kontrolovat, stíhat, trestat a jinde, že by stát mohl jen tak se zbavit, bez toho, že by opravdu bylo zjištěno, že to je správný postup, by se mohl zbavit majetku, který je samozřejmě jednak nevyčíslitelný a kdyby se vyčísloval, tak by to bylo otázka miliard korun.

Jaroslav Skalický: Je to pro církev věc prestiže, pane Karasi?

Host (Jiří Karas): No, já si myslím, že je to především věcí spravedlnosti, ale já bych spíše reagoval na to, víte, já samozřejmě mám svůj názor na to, co se odehrálo v 50. letech, ale já věřím, že pan poslanec Koudelka, jako právník, velice dobře ví, že vlastně v tom roce 1954 k žádnému zestátnění nedošlo, že to je prostě nesmysl, to není pravda. Ten soud říká, že vlastně k přerušení vlastnictví nedošlo, čili že pořád vlastníkem je Metropolitní kapitula a pokud se o ten majetek jaksi, pokud se zmiňuje o majetku pan poslanec Koudelka, potom by bylo dobré připomnět stovky kostelů, které hrozí zřícením, zhroucením, které byly rozkradeny počátkem 90. let jenom proto, že ten postoj státu nebyl příliš vstřícný, takže víte, kladu si veliký otazník nad tím vším, co se teď v této chvíli odehrává.

Jaroslav Skalický: Už proto, že se spor táhne tak dlouho a že oba ty argumenty jsou, řekněme, silné, nemohly se církev a stát nějak dohodnout?

Host (Jiří Karas): Já si myslím, že se mohou dohodnout, ale pouze v tom případě, když dojde k nějakému konečnému verdiktu a v této chvíli tomu tak není a to, když připomínáte oněch 11 let, tak to je vlastně důkazem toho, že prostě i ten soud se bál rozhodnout, že ten soud prostě neví, kudy kam, i když si je vědom, že skutečně nemůže rozhodnout jiným způsobem, než konstatovat, že katedrála svatého Víta patřila a patří Metropolitní kapitule svatého Víta, která mimochodem vždy byla velice dobrým správcem tohoto posvátného prostoru.

Jaroslav Skalický: Pokud tedy zůstane rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, co se změní?

Host (Jiří Karas): Já si myslím, že v každém případě katedrála bude volně přístupna veřejnosti, jak to bylo dosud, vůbec všechny kostely v České republice jsou přístupny věřícím i nevěřícím, takže v tomto směru se nestane nic. Já vím, že se hodně toho zlepšilo od té doby, co je prezidentem republiky pan profesor Václav Klaus, ale přesto si myslím, že církev by dokázala ještě mnohé vylepšit, rozhodně přinejmenším průvodcovskou službu, takže to je to, co bych přivítal a to se také domnívám, že by se stalo.

Jaroslav Skalický: Jaké vidíte rezervy právě v průvodcovské službě?

Host (Jiří Karas): No tak podívejte se, v těch 70., 80. letech to byla katastrofa. Počátkem 90. let se běžně svačilo, v katedrále popíjela se coca cola, kouřily cigarety a občas se tam vodili psi. Já bych řekl dnes, že už tomu tak není v posledním roce. Že se ta situace skutečně zlepšila, ale myslím si, že důstojnosti prostoru by rozhodně přidalo to, kdyby skutečně dejme tomu prostorem mohli provádět ještě kvalitnější a kvalifikovanější průvodci, než je tomu dosud.

Jaroslav Skalický: Pane Koudelko, vy jste vyjádřil jisté obavy z toho, že by katedrála nemusela být přístupna turistům, jestli jsem tomu dobře rozuměl, máte o tom nějaké signály?

Host (Zdeněk Koudelka): Ne, tak to určitě, tyto obavy já nemám, já věřím tomu, že mezi státem a římskou katolickou církví v tak významné otázce dojde k určitému konsensu na užívání té nemovitosti bez ohledu na to, komu patří. Dneska patří samozřejmě státu, respektive stát má tento názor a samozřejmě církev ho užívá pro náboženské účely, to znamená zase kdyby to bylo jinak, tak věřím tomu, že církev si bude vědoma významu symboliky této stavby pro stát a že i když je to v rámci Pražského hradu, což je zase sídlo prezidenta republiky, takže se na užívání se státem dohodne, navíc konec konců, velkou otázkou je samozřejmě údržba, investice do oprav a nedovedu si představit, že by církev mohla sama takovou stavbu udržovat při velkých generálních opravách, kdy určitě bude chtít žádat státní dotace, tak už jenom z toho důvodu se bude muset se státem dohodnout.

Jaroslav Skalický: Na to jsem se chtěl zeptat pana Jiřího Karase, zda církev bude moci nějak se více finančně podílet na opravách a údržbě katedrály.

Host (Jiří Karas): Víte, v padesátých letech, kdy stát odebral církvi majetek, tak se zavázal také, že bude tyto památky udržovat, že se o ně bude starat. Víme, že se o ně dobře nestaral. O tu katedrálu jakž takž, ale bylo postaráno, takže já předpokládám, že i v budoucnu samozřejmě stát by na opravu této významné kulturní památky přispíval, ale ve vlastnictví Metropolitní kapituly by byly i okolí domy, z nichž pochopitelně by mohla být hrazena i údržba, oprava katedrály, ale nejenom toho, ale i ony kostely, o kterých jsem hovořil před chvílí, že jsou devastovány, nejsou v pořádku a potřebují rychle svou záchranu.

Jaroslav Skalický: Tím máte na mysli Vikářskou ulici s kanovnickými domy, včetně bývalé restaurace Vikárka až po nové Proboštství, dále Prašnou věž a Kapli všech svatých, ty jsou také součástí, tyto nemovitosti toho soudního rozhodnutí, je to tak?

Host (Jiří Karas): Ano.

Jaroslav Skalický: To znamená, tady by církev ekonomicky tyto budovy využívala a peníze používala na údržbu katedrály, je to tak?

Host (Jiří Karas): Ano, přesně tak, domnívám se. Víte, ještě chtěl bych dodat, mě byla velice blízká představa bývalého prezidenta pana Václava Havla, který kdysi se zmínil o tom, že jaksi fyzickým vlastníkem bezesporu je církev, ale v tom duchovním slova smyslu samozřejmě vlastníkem může být celý národ a já myslím, že na tom by se rozhodně ani v budoucnu nic nezměnilo.

Jaroslav Skalický: Bylo by všechno kolem katedrály snazší, kdyby už bylo vyřešeno majetkové narovnání mezi státem a církví, pánové?

Host (Jiří Karas): Určitě, zcela určitě. Já si myslím, že ve prospěch katedrály by hovořilo jednoznačné rozhodnutí. Já jsem přesvědčen, že to rozhodnutí bude znít, že Katedrála svatého Víta patří Metropolitní kapitule tak, jak patří již od 14.století.

Jaroslav Skalický: Jak je daleko to majetkové narovnání se státem a církví? Pracuje se na tom, pane Koudelko?

Host (Zdeněk Koudelka): Tento konkrétní spor o vlastnictví byť významného přece jenom jednoho z mnoha chrámů v České republice nemůže být nějakým jakoby motorem k tomu, že se vyřeší všechny problémy mezi státem a církví, že se například vyřeší to, o čem se tady hovoří od první republiky, o odluce státu a církve, jestli to vůbec je pro církev výhodné a tak dále. To znamená, ve vzájemném vyrovnání mezi jednak římskokatolickou církví, ale také mezi ostatními církvemi a státem, je spousta dalších nevyřešených otázek a byť znovu říkám, chrám, Katedrála svatého Víta je velká, symbolická záležitost, tak přece jenom ty další otázky jsou ve svém u závažnější, významnější a mnohem složitější.

Host (Jiří Karas): Přesto si dovolím opravit, víte, v tomto případě nešlo by a nejde o restituci, pokud se týče Katedrály svatého Víta, to není restituce.

Host (Zdeněk Koudelka): Tak to je právě ten odlišný pohled na věc, jestli tedy katedrála byla stále ve vlastnictví církevní právnické osoby a z nějakého důvodu těch padesátých let byla bez právního důvodu užívána státem, anebo jestli v těch padesátých letech přešla do vlastnictví státu. Ale to je samozřejmě něco, co nakonec vyřeší příslušný soud, ale předpokládám, že po vyčerpání všech opravných prostředků.

Jaroslav Skalický: Ale pane Koudelko, soud to už vyřešil.

Host (Zdeněk Koudelka): No to samozřejmě nevyřešil, protože, podívejte se, já sám, jako advokát mám u soudu 15 let spor, který se vede o vlastnictví v restituci asi tří nebo čtyř hektarů pozemků. V okamžiku, kdy bychom čekali, že tak významnou symbolickou záležitost, jako je katedrála vyřeší Obvodní soud v Praze, no tak to je samozřejmě nesmysl, protože proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání k Městskému soudu, proti rozsudku Městského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, případně i stát může uplatnit ústavní stížnost u Ústavního soudu, takže předpokládám, že dokud nebude pravomocné rozhodnutí těch nejvyšších soudních instancí, což rozhodně není Obvodní soud v Praze, tak do té doby konečné rozhodnutí ve věci není, nebude.

Jaroslav Skalický: Vy jste už naznačil, pane Koudelko, jak si myslíte, že ten spor se bude dále odvíjet. Co si o tom myslí pan poslanec Karas, není to zbytečné?

Host (Jiří Karas): Já si myslím, že je to zbytečné, já se domnívám, že tím trpí zejména katedrála, ale já věřím, že zvítězí nejenom spravedlnost, ale i zdravý rozum.

Jaroslav Skalický: V čí vítězství věří pan poslanec Koudelka?

Host (Zdeněk Koudelka): Ale, já nebudu říkat, že nezvítězí spravedlnost, samozřejmě zvítězí a vítězí. Jeden z těchto právních názorů, oba tyto právní názory za sebou mají určité silné argumenty, stát hájí svůj názor, to je přirozené a z hlediska státu správné a co se týká katedrály, tak zrovna na Pražský hrad i na Katedrálu svatého Víta byly vynaloženy velké finanční prostředky i v době, kdy se vedl spor o vlastnictví této katedrály, takže pokud máme problémy s některými památkami, až už světskými nebo církevními, tak rozhodně to není Pražský hrad a rozhodně to není katedrála svatého Víta. Ta je zajištěna stoprocentně finančně opravami a tak dále.

Jaroslav Skalický: U našich mikrofonů byli poslanci Zdeněk Koudelka z ČSSD a Jiří Karas z KDU-ČSL. Pánové, já vám děkuji za váš čas a někdy zase na slyšenou.

Host (Zdeněk Koudelka): Na slyšenou.

Host (Jiří Karas): Na shledanou.

Řád bílého lva Rudolfu Pernickému

Jaroslav Skalický: Posloucháte Radiožurnál pořad Týden v tahu, ve kterém si připomínáme některé důležité události uplynulého týdne. Zatím jsme mluvili o sporu o Svatovítskou katedrálu. V druhé části pořadu se vrátíme se slavnostnímu ceremoniálu na Pražském hradě, kde prezident Klaus ocenil více než 20 osobností. Mezi vyznamenanými je i válečný hrdina, generál Rudolf Pernický. V Týdnu v tahu se také ohlédneme za setkáním premiérů vlád členských zemí Evropské unie v Británii, a to s naší zpravodajkou Pavlou Kvapilovou. Nu a připraven máme i pravidelný fejeton od Jana Pokorného. Teď ale připomenu, že se blíží půl šesté a tento čas je na Radiožurnálu vyhrazen krátkým zprávám.

Oslavy vzniku samostatného Československého státu vyvrcholily na Pražském hradě, kde prezident Václav Klaus vyznamenal více než 20 osobností, mezi nimi válečného hrdinu Rudolfa Pernického. Životní příběh rodáka z Valašska, který letos oslavil 90. narozeniny odráží novodobé dějiny naší země. Stejně jako řada dalších mladých mužů se poručík Pernický po německé okupaci Čech a Moravy rozhodl odejít bojovat proti fašismu do zahraničí. Vstoupil do nově vzniklé exilové armády ve Francii a po jejím pádu byl spolu s dalšími evakuován do Velké Británie.

Host (Rudolf Pernický): Pro mě bylo asi nejhezčí, když jsme se dostali z té Francie, která nechtěla bojovat a už tehdy šly různé fámy, že nacistická vláda bude žádat vydání těchto lidí, takže pro mě bylo nejšťastnější, když jsme přijeli do Velké Británie a tam jsme byli skvěle a opravdu skvěle uvítáni.

Jaroslav Skalický: V roce 1942 se přihlásil k parašutistickému výcviku, jehož cílem byla speciální operace v okupované vlasti. O dva roky později byl vybrán za velitele operace Tunk Sten, mířící do prostoru Českomoravské vrchoviny. Hlavním úkolem bylo přejímat spojenecké dodávky materiálu pro podporu domácího odboje. Dvojčlenná skupina seskočila na konci roku 44, ale parašutisté měli smůlu. Přistáli v polích nedaleko Kutné Hory, čekal je osmdesátikilometrový, sedm nocí dlouhý pochod ve sněhových závějích, vyčerpání, hlad a omrzliny. Přesto svůj úkol splnili. Pernického boj však rokem 1945 neskončil. Po komunistickém puči v roce 48 byl zatčen obviněn z protistátní činnosti a odsouzen k dvaceti letům těžkého vězení. Většinu svého trestu strávil jako lamač v uranových táborech v západních Čechách. Prošel pověstnými lágry na Jáchymovsku a Příbramsku.

Host (Rudolf Pernický): Nechci opakovat, že naděje umírá poslední. A my jsme vždycky věřili, všichni, kteří jsme byli v těchto lágrech jsme věřili, že se to musí změnit a že se musíme dočkat svobody.

Jaroslav Skalický: V roce 1960 byl Rudolf Pernický po amnestii propuštěn, ale komunistický režim ho pronásledoval až do revoluce v roce 1989. Pak byl plně rehabilitován, povýšen do hodnosti generálmajora a vyznamenán Řádem Milana Rastislava Štefánika. Stal se prvním předsedou a zakladatelem Konfederace politických vězňů.

Host (Rudolf Pernický): Tehdy nás se sešlo ve Fučíkáči v těch prostorách výstavních na 5 tisíc lidí. Čili pro mě byla ohromná pocta, když jsem právě tímto počtem lidí zvolen k tomu, abych vedl příští útvar, který jako jeden z prvních se postavil proti komunismu.

Jaroslav Skalický: Včera Rudolf Pernický převzal na Pražském hradě nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva.

Host (Rudolf Pernický): Jsem tím ohromně poctěn, poněvadž to je vlastně uznání celé mé činnosti za dobu války a zvláště v činnosti, která pramenila a skončila koncem války v prostoru Vysočina. Pro mě to bylo ohromné napětí a vypětí v činnosti, kterou jsem předtím nikdy nedělal.

Jaroslav Skalický: To, že je statečným člověkem, dokázal Rudolf Pernický i tentokrát, necelých 14 dní po těžké operaci, při které mu lékaři kvůli pokročilé cukrovce amputovali levou nohu nad kolenem, se ceremoniálu na Hradě zúčastnil osobně. K příběhu generála Pernického bohužel patří i smutný dodatek. Armáda válečného hrdinu vystěhovala na jaře z Domova pro válečné veterány v pražské Vojenské nemocnici do civilního hospice. Místo, kde řadu let žil, musel opustit, protože nesplňuje podmínky pobytu, upravené vyhláškou ministerstva obrany. Ve svých 90 letech a při těžké cukrovce se už o sebe nedokáže postarat sám. Rudolf Pernický se na jaře tohoto roku proti systému vzbouřil a otevřeným dopisem, mimo jiné Parlamentu České republiky, upozornil na nesmyslnost opatření o nutné podmínce samostatnosti. Co právě v Parlamentu zjistila na toto téma naše parlamentní zpravodajka Milada Richterová.

Milada Richterová: Vicepremiér Zdeněk Škromach vnímá tento problém lidsky, jako určité nedopatření a upozorňuje na to, že je to věc, která je především v kompetenci ministerstva obrany.

Host (Zdeněk Škromach): Já si myslím, že je věcí ministra obrany, aby stanovil podmínky tak, aby to bylo přijatelné, aby tito lidé vlastně mohli dožít a aby nemuseli využívat služeb klasického domova důchodců, protože určitě hrdinové mají mít speciální péči. Myslím, že to je i zbytečně až příliš administrativní přístup vedení příslušného zařízení.

Milada Richterová: Jeden z místopředsedů Poslanecké sněmovny Jan Kasal je přesvědčený o tom, že ministr obrany Karel Kühnl už případ pana Pernického řeší.

Host (Jan Kasal): Že najde způsob, který zajistí generálu Pernickému, aby prožil v důstojném prostředí své stáří poté, co se vrátí z nemocnice. Určitě se má armáda o tyto lidi starat, náš problém v České republice je v tom, že tady těch válečných veteránů příliš mnoho není, na rozdíl od řady dalších států, takže my tuto úlohu státu teprve hledáme a je dobře, že pan generál na toto upozornil.

Jaroslav Skalický: Jak to tak ale vypadá, stát se o válečné veterány učí pečovat už 15 let.

Summit EU v Británii

Jaroslav Skalický: Schůzka evropských premiérů v paláci Hampton Court u Londýna přinesla záblesky naděje, že se do konce roku podaří dospět k dohodě o budoucím sedmiletém rozpočtu společenství. Politici hledali odpovědi na výzvy globalizace a vyhnuli se řešení sporů, na kterých ztroskotal červnový summit Evropské unie. Hostitel Tony Blair se spokojil s příslibem, že britské předsednictví se ze všech sil vynasnaží do konce roku dosáhnout dohody o unijních rozpočtech pro léta 2007 až 13. Jedním dechem však varoval, že to bude ještě velice obtížné. Schůzku sledovala naše zpravodajka Pavla Kvapilová.

Pavla Kvapilová: Tony Blair na začátku žertoval, slíbil ostatním premiérům, že setkání to bude krátké a to slovy Jindřicha VIII. Ten říkával svým ženám, nezdržím vás dlouho. Svůj slib Blair skutečně splnil, tento summit trval výjimečně jenom jeden den a hostitel ho pojal neformálně, aby se všichni poněkud uvolnili. To se podle mnohých podařilo. Pochvaloval si to i náš premiér Jiří Paroubek.

Host (Jiří Paroubek): V Bruselu v červnu ta atmosféra při skončení toho summitu byla ledová, všichni jsme čekali něco jiného. Dnes to byl takový breinstorning, taková diskuse.

Pavla Kvapilová: Debata se vedla hlavně o tom, kudy se má unie vydat ekonomicky. Mluvilo se o nutnosti dávat víc peněz na vědu a výzkum, o energetické politice, či propojení univerzit a byznysu. A také o nápadu, vytvořit takzvaný globalizační fond. Šlo by o miliardový antišokový polštář. Peníze z fondů by se dávaly například lidem, kteří v důsledku přesouvání firem za levnější výrobou přijdou o práci. Reakce politických lídrů byly smíšené, nápad nejvíc vyhovuje francouzskému prezidentovi Jacquesovi Chiracovi.

Host (Jacques Chirac): Já jsem dal téhle iniciativě jednoznačné ano, teď je potřeba, abychom se podívali na to, jak by se takový fond mohl naplnit penězi.

Pavla Kvapilová: Ovšem u jiných státníků to narazilo. Hlavně u odcházejícího německého kancléře Gerharda Schrödera, který má strach, že by na to do své kasy nejvíc doplatil Berlín. Výhrady mají také Estonsko nebo skandinávské země. Bojí se, že by šlo o jakousi pochybnou odměnu za to, že se staré členské státy nepouštějí do potřebných ekonomických reforem a naše pozice? Ani Praha není moc nadšená, česká vláda si není jistá, jak by se vlastně určovalo, co je důsledkem globalizace a co ne. A myslí si, že my bychom z toho moc peněz nedostali. O fondu se ještě bude mluvit, bruselský politolog Peter Ladlow tomuto projektu ale moc nevěří.

Host (Peter Ladlow): Ten nápad vystřelil Schröder, což se dalo čekat a nová koalice v Berlíně se s tím taky neztotožní, takže myslím, že ten nápad s fondem posloužil ke krátkodobým politickým účelům, ale nemá to žádnou skutečnou budoucnost.

Pavla Kvapilová: Spíš než globalizace ale v tuto chvíli nové členské země pálí otázka příští finanční perspektivy na roky 2007 až 13. Každé další zpoždění je totiž může připravit o peníze z evropských fondů. Jejich premiéři to berou jako existenční otázku a tlačili Blaira, aby se o tom mluvilo. Paroubek po tomto summitu věří, že se podaří k dohodě dospět na summitu v prosinci. Co ho vede k tomuto optimismu?

Host (Jiří Paroubek): Tak, já ho opírám o vyjádření Tonyho Blaira, vlastně jeho poslední relevantní věta, kterou řekl na tom summitu je, že pro to on osobně udělá co bude moci, aby to bylo dojednáno.

Pavla Kvapilová: Podobně to vidí i jeho slovenský kolega Mikoláš Dzurinda.

Host (Mikoláš Dzurinda): Vzápětí ještě nám oznámil, že bilaterální rozhovory, které by mohly vést k té závěrečné dohodě.

Pavla Kvapilová: Summit v nádherných prostorách paláce Hampton Court na řece Temži, který obklopují rozlehlé zahrady, proběhl tentokrát velmi klidně. Narušily ho jen dvě menší demonstrace. Objevily se tu transparenty s nápisy Unie nefunguje, nepracuje. Byla tu narážka jednak na momentální stav pětadvacítky, jednak na fakt, že v unii je téměř 20 milionů nezaměstnaných. Europoslanec Strany za nezávislost Spojeného království Niger Falaz tu dával se svými kolegy najevo, že by byli nejradši, kdyby Británie v tomto spolku vůbec nebyla.

Host (Niger Falaz): Víte, když jsme s tím zhruba před 10 lety začínali, říkali nám, to je šílené, to je nemožné, to se nikdy nemůže stát. Protože většina Britů si myslela, že Evropa je skvělá věc. Teď uběhlo 10 let a co se děje? Tahle vláda se neodvážila udělat referendum o euru, referendum o ústavě, proto vyzývám Tonyho Blaira, zorganizujte nám hlasování o členství v Evropské unii, jsem přesvědčen, že by lidé nebyli pro politickou unii, byli by pro přátelství a ekonomickou spolupráci s našimi blízkými sousedy. Naše kampaň ještě neskončila a já myslím, že budeme úspěšní.

Fejeton Jana Pokorného

Jaroslav Skalický: Sledujete televizní debaty a diskusní pořady a zúčastňujete se hlasování, kdo z politiků je přesvědčivější? Pak v Týdnu v tahu poslouchejte fejeton Jana Pokorného.

Jan Pokorný: "I televize už nějaký čas pro zpestření diskusních pořadů používají hlasování diváků. Asi i proto, že moderátoři takových debat můžou v závěru těžko označit vítěze besedy. Pokud se debata odehrává podle scénáře: "Neskákejte mi do řeči, já vám do ní taky neskáču. To, co říkáte, je lež. Ne, já nelžu, lžete vy. Jste bídák. Nenadávejte mi do bídáku, vy troubo," je redaktor bezmocný.

Diváci posílající své hlasy z mobilního telefonu pak označí toho, kdo se jim líbil víc a kdo méně. Nic víc, nic méně. Nicméně premiér Paroubek minulou neděli neunesl, že mu přišlo málo hlasů a chce o hlasování diváků debatovat s řediteli Novy a Primy.

Jistě, může se stát, že technické zařízení se porouchá. Je možné, že je takový zájem o myšlenky českých politiků, že se přetíží sítě mobilních operátorů. Bylo by tedy záhodno, kdyby politici pro tento účel vybrali zástupce svých stran, který by přímo u zdroje na hlasování dohlíželi. Jako legendární pan Talíř, blahé paměti.

Asi nejspravedlivější by bylo ustanovit poslaneckou komisi pro dohled nad hlasováním diváků a jeho zpracováváním. Její členové by místo nedělního oběda seděli v televizích a kontrolovali, jestli se nedějí nepravosti. Tomu by se musela přizpůsobit i dramaturgie Sedmičky a Partie. V závěru by musel zbýt prostor pro to, aby předseda komise vystoupil ve studiu a předal zúčastněným sjetinu hlasování a potvrdil tak vítěze slovního klání.

Pak by snad měli klid politici, moderátoři i vedení rozhlasových stanic. Pokud by se ani takový způsob kontroly nezamlouval diskutérům, je už jediná možnost sejít se s řediteli mobilních operátorů a vyzvat je, aby zakázali svým klientům hlasovat z mobilních telefonů."

Jaroslav Skalický: U mikrofonu byl Jan Pokorný. Nad událostmi následujících sedmi dnů se s hosty Radiožurnálu zamyslíme opět příští sobotu po 17. hodině. Na slyšenou někdy příště se těší Jaroslav Skalický.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.