Knajpa není zaplivaná putyka čtvrté cenové skupiny, ale oáza v Jizerských horách
Vyhlášený kiosek v nadmořské výšce 996 metrů je zřejmě nejvýše položeným občerstvením v Česku. Vede ho už dvacet let vousatý padesátník Jan Špecián, který každému tyká – vždyť „jsme přece na horách“!
Uprostřed týdne krátce po poledni je před Knajpou hlava na hlavě. Dřevěný kiosek je obestavěný lyžemi, na malinké verandě se tlačí u lahvového parta mladíků.
Uvnitř se nově příchozím zamlží brýle, jen tak tak nevrazit do dalších lidí. V rohu hoří kamna, na kterých vysychají rukavice, i když v tom vlhku je to možná marná snaha. Pod dlouhým prknem, které slouží jako barový pult, složené basy s pivem a před okýnkem ve výši pasu se tlačí žízniví zákazníci.
Čtěte také
„Musíš chvíli počkat, než se to uklidní,“ říká majitel s podivnou pokrývkou hlavy. „To tu někdo nechal, ale hřeje,“ vysvětluje chlapík a otáčí se pro čaj v mrňavé kuchyni. „Tady bych neměl podle norem ani vařit čaj, ale když tu byla hygiena, přišel papír, kde bylo napsáno ‚celkový dojem dobrý‘. A já se bál, že to zavřou,“ směje se.
Nic pro ženskou
Kiosek si Jan Špecián pronajal před dvaceti lety a později ho koupil. Přestavěl ho k obrazu svému a každý den ho zásobuje proviantem, který nakoupí, a lahůdkami, které doma s manželkou uvaří nebo upečou.
„Ono to nevypadá, ale tady je zima dlouhá, na jaře toho mám dost. Ale sloužím. Když už mě tady lidi živí,“ říká otec pěti dětí se svérázným přístupem k hostům.
„Včera jsem tu byla poprvé a on si mě pamatuje,“ diví se Dita, která přišla vrátit pět korun, co tu z předchozího dne dlužila. „Já myslel, že je vrátíš až za tmy,“ vtipkuje majitel kiosku.
„Mám tu pár brigádníků, samí chlapi. Pro ženskou je to tady těžký – dřina, nemají se kde převléct, záchod ve sněhu, prostě nic moc. Manželku sem nedostanu.“
S hlavou v oblacích
Zásoby sem Jan Špecián vozí na skútru a vzpomíná, že první dva roky do kiosku skoro nikdo nechodil. „Já jsem v Jizerkách vyrostl, trempovali jsme, nějaký horolezectví, znáš to. Přes léto jsem dělal výškové práce a zpočátku jsem tu byl jen v zimě. Ona to byla spíš zábava, než se to tady rozjelo,“ připouští.
„Teď už ve vejškách nedělám. Jen co sleze sníh, přijedou cyklisti. To se vracím na jaře dolů a proti mně šlapou bikeři a křičí: Kam jdeš? Ale je to skvělý, já si nestěžuju,“ dodává.
Mír světu
Čtěte také
Nestěžují si zřejmě ani hosté. „Knajpa je vyhlášená,“ říká s pivem v ruce Honza oblečený v lyžařské kombinéze. V Bedřichově dělá správce několika penzionů. „Jsem tu každou chvíli a tenhle týpek je fakt dobrej. Ten tě neošidí, spíš naopak,“ usmívá se.
Do kiosku se nahrnula další skupina lidí a majitel už zase musí do okénka vyřizovat objednávky. „Hele, měj se, a hlavně ať je mír. To je nejdůležitější,“ zdraví Jan Špecián a nalévá dalšímu lyžaři oblíbenou lahůdku „čaj, rum, bum“.
Související
-
Retro pod Pradědem. Chata Švýcárna stále čeká na investice, zato vás vrátí do dětství
Jedna z nejstarších turistických horských chat byla postavená v roce 1887, stojí v nadmořské výšce 1304 metry a bez skútru se k ní v zimě dostanete jenom po svých.
-
Živí nás běžkaři, říká nestor českých horských chatařů z boudy Paprsek. Plno má na dva roky dopředu
Miloslav Mika vede chatu Paprsek od roku 1983. Běžkaři ho chválí za údržbu tras, pokoje vypadají jako v Alpách a spokojený je u něj i personál.