Keňu sužuje hladomor

1. březen 2001

Už čtyři roky čekají obyvatelé severní části Keni na déšť, který by ukončil vlnu sucha a s ním souvisejícího hladomoru. Katastrofa si už vyžádala desítky tisíc životů. "Podle posledních údajů OSN se Keňa dostala ve východní Africe v počtu hladovějících na druhé místo. Na prvním místě je Etiopie, kde mezinárodní organizace uvádějí asi 8 milionů hladovějících, a v Keni na severu a severovýchodě jsou asi 3 miliony lidí, kteří jsou přímo ohroženi hladem, nebo hladem umírají," upřesnil v rozhovoru pro Český rozhlas 6 / Rádio Svobodná Evropa zpravodaj agentury Epicentrum Jaromír Štětina, který v oblasti už delší čas působí.

Moderátorka: Jak dlouho už hladomor trvá?

Jaromír Štětina: Asi čtyři roky. Příčinou hladu jsou veliká sucha, v severní Keni jsou pravidelné takzvané dlouhé deště, které nastávají někdy v březnu a trvají do května, a ty už čtyři roky za sebou nepřišly. To znamená, že ti, kteří jsou přímo závislí na vláze, tedy nomádi a pastevci, nemají trávu pro svá stáda, která jsou jediným zdrojem obživy a když nemají stáda, mají hlad. Samozřejmě nemají ani vodu.

Kolik obětí si katastrofa zatím vyžádala?

Ono se to zatím ještě nepodařilo pravděpodobně spočítat, protože ty oblasti jsou velmi odlehlé, ale podle posledních keňských údajů jsou to jenom za loňský rok desítky tisíc lidí. Něco mezi 50 000 a 60 000 lidmi.

Hovořil jste o tom, že lidé mají hlad a nemají co pít. Kolik mají vody na den? Těžko se dá popsat, jak vypadá v praxi člověk, který umírá. Většina lidí umírá proto, že jejich organismus je zesláblý hladem a nedostatkem vody. Takže ti lidé umírají na naprosto banální nemoci, protože organismus nevydrží třeba ani chřipku, která je kupodivu také rozšířenou nemocí v Africe. A potom, když tam jedete po buši nebo po poušti, vidíte ty strašné případy, kdy lidé přímo umírají z toho, že nemají vodu nebo potraviny. Oni nemají obydlí, ani kmen Turkánců, ani částečně kmen Samburu, kterých se to týká zejména. Kočují, táhnou, rozbijí ležení, potom když už nemají vodu nebo trávu se musí hnout dál, na další místa, a ti, kteří nemají sílu stát, ti tam zůstanou ležet, opuštěni. Většinou jsou to staří lidé, nebo děti. Bohužel tam dochází v poslední době k té strašlivé selekci dětí, kdy rodiny, které mají mnoho dětí,přestanou jedno z nich krmit. Hlad postihuje nejvíce staré lidi a děti.

Co je příčinou toho sucha?

Nevím. Nejsem přírodovědec, ale většinou všichni, i ti, kteří nemají vůbec žádné vzdělání, dovedou vyslovit jedno slovo, a to je El Niňo. Oni dost dobře nevědí, co to je, a já v podstatě, abych pravdu řekl, taky nevím, ale většina keňských odborníků v tisku zmiňuje globální oteplení zeměkoule. Ten jeden a půl stupně za poslední léta je pravděpodobně jedna z příčin toho, proč ty deště nepřicházejí.

Globální oteplování mají na svědomí velké nadnárodní průmyslové koncerny. Jak v této souvislosti hodnotíte aktivitu světových institucí - např. Světové banky, Mezinárodního měnového fondu - ve prospěch třetích zemí?

Já bych neřekl, že jsou to čistě jenom velké mezinárodní koncerny, nebo že jsou to velké nadnárodní globální organizace, které globální oteplování způsobují. Myslím, že tu zodpovědnost za hlad v Africe nese a musí nést celý vyspělý a celý takzvaně civilizovaný svět. Protože globální oteplení způsobujeme my, kteří se máme dobře, kteří žijeme nad poměry naší malé zeměkoule. Takže svět by měl Africe splatit svůj dluh, nejen svůj dluh z té strašné a ostudné doby kolonialismu, ale i z těch posledních let toho žití nad poměry. Velké organizace, jako je třeba Mezinárodní měnový fond, nebo mezinárodní banky, ty nectné organizace, po nichž se tady v Praze házejí šutry a rajčata, v Africe dost významně pracují. Nemám na mysli zrovna třeba ten problém hladomoru, ale například Mezinárodní měnový fond a Světová banka vkládají obrovské prostředky na boj proti AIDS. V Keni např. je asi 15 procent HIV pozitivních obyvatel. To je strašný problém. Je to pandemie. Ten národ začal vymírat. Mimochodem jen v Keni umírá každý den 650 lidí na AIDS. Každý den.

Nicméně jistě by tyto organizace mohly dělat víc, a mohly by například pomoci právě lidem sužovaným hladomorem…

To by samozřejmě mohly dělat, ale já si myslím, že je potřeba, aby tyto veliké organizace, které už existují a mají vybudované infrastruktury, by je měly využít, a měly by více spolupracovat se světovými nevládními organizacemi. Už se to podařilo. Například třeba jižní Súdán sužovaný už skoro 40 let válkou je takovým krásným příkladem. Tam pracuje pod pokrytím vysokého komisariátu pro uprchlíky OSN asi 60 nevládních. Za posledních osm až deset let se to podařilo zvládnout. Je možné ten hlad potlačit, ale musí se o to bohatí ve světě postarat.

Vraťme se zpět přímo do Keni. Jde o zemi turisticky mimořádně zajímavou. Kdo tam těží z rozvinutého cestovního ruchu? Proč i přes velké sucho není dost prostředků k nasycení obyvatelstva, když do této země jezdí bohatí turisté, kteří tam nechávají peníze?

Já jsem se s bohatými turisty občas někdy setkal. Samozřejmě jsem nespal v Sheratonech na Safari, kde se platí 160 dolarů v hotelu mezi slony. Ti lidé, kteří tam jezdí, obyčejně nevědí o Africe nic. Nicméně je to jeden z největších příjmů státního rozpočtu Keni a obávám se, že spousta těch peněz mizí díky strašlivé korupci, která v zemi existuje. Teď je tam veliký politický odpor proti prezidentu Arapu Mojovi, kterému končí volební období. Příští rok mají být volby. To je vlastně druhý prezident, který už je přes 20 let u moci. Celá ta zkorumpovaná vládní vrstva je jednou z překážek, aby se finanční a humanitární pomoc dostávala na sever. Já vím, že když vyjede nákladní automobil kterékoliv organizace do hladomorných oblastí a veze 10 tun kukuřice, v každém tom městečku si místní vládci pár pytlů odeberou a tam toho dojede sotva polovina. Takže celková změna politického klimatu v Keni by tomu pomohla.

Hladomor nepřináší jen nemoci, ale také ozbrojené konflikty. Kdo a s kým bojuje v Keni?

Keňa byla vždycky takovým ostrůvkem klidu ve východní Africe. Kdo tam jede se podívat na žirafy ten ví, že Keňa byla takovým poměrně klidným místem. Keňa je obklopena půlměsícem zemí, kde jsou všude občanské války. Vezmu to proti směru hodinových ručiček. Somálsko, Etiopie, Jižní Súdán, Uganda, Rwanda, Burundi, Kongo. Keňa je takový ostrůveček a já se obávám toho, že to období klidu pomalu končí. Především v Keni se strašlivě rozmohl banditismus. Bída samozřejmě přináší ztrátu všech morálních zábran a ti bandité zejména na severu jsou všude. Bída a hlad žene kmeny, které jsou postižené, proti sobě. Já jsem teď pracoval u Rudolfova jezera, které se jmenuje Turkana, to je nádherné pouštní jezero na hranicích s Etiopií, a tam jsou nejvíce postiženy kmeny Samburu a kmeny Turkana. Samozřejmě nemají pastviny, nemají vodu, a tak útočí proti sobě a dělají nájezdy, přitom si kradou stáda velbloudů, krav, koz a bohužel dnes už se to dělá jinak, než se to dělalo před dvaceti nebo třiceti lety. Dnes když přijdete k Turkáncům, mají své ozbrojené jednotky Askari, nebo přijedete k Samburu, ti mají své ozbrojené jednotky složené z tzv. Moranů a všichni mají v jedné ruce luk a šíp nebo oštěp, ale v druhé ruce už drží kalašnikov. Ta válka se modernizuje, a to znamená, že to přináší daleko víc mrtvých, poněvadž kalašnikovem zastřelíte daleko více lidí než lukem. A čím víc hladu, tím víc srážek. Už to není jenom obrana vlastních stád, ale už jsou to útoky na území toho tradičního nepřítele, poněvadž to nepřátelství je tradiční, ale je daleko větší počet mrtvých, než býval dříve. A může se stát, že to, co se stalo v Somálsku v roce 1992, to sdružení sucha a občanské války, úplně rozvrátí infrastrukturu země, zabrání humanitární pomoci, a potom už tu válku je těžké zastavit. Takže se bojím že by v Keni mohlo k tomuto dojít.

Kde ty kmeny berou moderní zbraně?

Kalašnikov tam nestojí moc. Kalašnikov tam dostanete třeba za 80 dolarů a k tomu, aby si pořídila jedna vesnice několik kalašnikovů pro své Morany nebo pro své Askary, k tomu stačí, když prodají několik velbloudů. Ta vesnice se na to složí. Fyzicky ty zbraně přicházejí z okolních válčících zemí. Jsou tam pašeráci, pašuje se ze Somálska, z Etiopie i z jižního Súdánu.

Co by se muselo stát, aby se ty kmeny dokázaly usmířit?

Myslím, že je potřeba, aby svět zaručil to hlavní lidské právo, které každý člověk má. Nejsou totiž na světě žádní "other people", nejsou jiní lidé. Ti lidé sice žijí v době kamenné, ale jsou to lidské bytosti a je potřeba zaručit jejich hlavní a nejdůležitější právo, a to je právo na život. To znamená když dokáže mezinárodní společenství toto právo zaručit, války by přirozeně skončily.

V Keni působíte už dlouhou dobu. Nyní se snažíte realizovat projekt na zřízení tzv. mobilní kliniky. S jakým úspěchem?

V oblasti jsem spolupracoval s organizací International Corps, a myslím si, že by bylo dobré, kdyby se tam už Češi objevili. Tam už pracují nevládní organizace z Argentiny, Brazílie, jsou tam třeba dvě slovenské nemocnice v Keni a v Súdánu, a my Češi tam nic nemáme. Chtěl bych uspořádat takový projekt, který by měl mobilní jednotky, tzn. automobily, které by do těch na území obou znepřátelených kmenů u jezera Turkana zajížděly a léčily je. Jsme schopni tam podle mého soudu za půl roku vyléčit tak kolem patnácti tisíc lidí. My jsme schopni za tu dobu zachránit třeba stovky lidských životů. Jsme schopni - kdybychom tam byli - zachránit stovky dětí před slepotou obyčejným tetracyklinem. To bohatě stačí. K tomu potřebujeme samozřejmě prostředky, které nyní sháním.

Kdo by měli být donátory takového projektu?

My už nějaké peníze máme od stálých donátorů, myslím tím společnost Člověk v tísni při České televizi. Celý ten projekt by podle mého soudu mohl stát asi 6 milionů korun. Já bych potřeboval ještě sehnat asi 2-2,5 mil. korun, a rád bych se obrátil k některým svým přátelům. Vím, že je mnoho kamarádů a mých starých přátel, kteří mají ještě pořád v chřípí tu vůni dálek. Přátelé, již stárneme, a víme, co to je, cestovat do světa. Někteří z nás už nemůžou. Nemůžou, protože už zbohatli a mají své firmy. Já vás prosím, jestli byste mohli, poraďte mi, jak to udělat. Já nepředkládám žádné číslo konta, číslo účtu. Napište mi e-mail a pojďme se poradit, kde sehnat třeba desetkrát nebo dvacetkrát po 100 000 korunách, což pro podnikatele není tak moc. Napište mi prosím vás na adresu J.Stetina@volny.cz a přineste nějaký nápad. Já vám budu moc vděčný už kvůli těm lidem.

Jak to bude s odborníky pro tu kliniku? Půjde o dobrovolníky?

My bychom potřebovali dobrovolníky, já to zatím neotvírám co se týče lidí. Potřebovali bychom samozřejmě několik logistiků, několik lékařů. Měli by to být volontéři, doktoři, kteří umějí pracovat ve velmi těžkých podmínkách. Například jedno z území, kde budeme pracovat je Sugutaveli, jedno z nejdivočejších území v Africe vůbec. Je to na dně afrického riftu. Tam umírá nyní asi 20 000 lidí, ke kterým se vůbec žádná pomoc nedostane. Tam bych chtěl zajíždět a poskytovat jim zdravotnické služby. Takže to přijde na pořad až někdy na podzim, protože dřív než na podzim se nám to otevřít nepodaří.

Co všechno znamená zařídit takovou mobilní kliniku? Co je třeba nakoupit? Všechno bychom koupili tam. Já jsem se hodně učil za těch 10 měsíců, co jsem teď v Africe se pohyboval kolem jezera Turkana od některých jiných mezinárodních organizací a nevládních organizací. Je to jednoduché. Potřebujeme několik aut, vysílačky kvůli bezpečnosti, na jezeře Turkana potřebujeme dva čluny, protože asi na 250 km pobřeží se soustřeďují hladovějící lidé a nejde se tam dostat autem. K tomu potřebujeme základní lékařské vybavení, to nejprimitivnější a to je v podstatě všechno.

Jak ty dva kmeny vaši pomoc přijímají? Jak se s nimi komunikuje?

Keňa sama je bývalá britská kolonie, takže se tam dá hovořit anglicky a já jsem zjistil, že je možné se domluvit s každým, i když přes 95 procent těch lidí neumí číst a psát. Normální přístup je, že k nim přijdete a řeknete, že se s nimi chcete poradit, oni vám vyjdou vstříc.

Připravila Jana Blažková

Studio Stop

ČRo 6 / RSE 1. března 2001

rse@cro.cz

autor: Jana Blažková
Spustit audio

Více z pořadu