Když do Vídně, tak na kávu. A když na kávu, tak k Hawelkovi
Některé stereotypy prostě přetrvávají. Ovšem rakouská metropole nejen že se jich nechce zbavit, ona podobná klišé i pěstuje. Kavárny prostě k Vídni patří a některé jsou dokonce památkově chráněné.
Café Hawelka je bezesporu vlajkovou lodí vídeňských kavárníků, přestože se uvnitř od války prakticky nic nevyměnilo a lokál vypadá hodně ošuntěle. Tady se zastavil čas a v tom je právě to kouzlo. K Hawelkovi chodí turisté, umělci, filozofové.
Osmadevadesátiletý Leopold Hawelka sedí na židličce v rohu kavárny a popichuje o 60 let mladšího číšníka, aby se trochu pohnul. Podnik musí běžet stejně jako v roce 1939, kdy ho Leopold Hawelka zakládal. Je to neuvěřitelné, ale starý pán i ve svých skoro sto letech denně dochází do kavárny, která nese jeho jméno, aby si tu vypil jeden dva šálky kávy a pozdravil každého hosta, který přijde.
„Kdo nemá peníze, musí jít,“ směje se Leopold Hawelka, když oprašuje znalosti češtiny, které si ještě pamatuje od svých českých předků. Kolem starého pána v saku s motýlkem kmitá personál a taky jeho syn Günter, který rodinný podnik převzal.
„Filozofie téhle kavárny je nic neměnit. S tím začal tatínek už po válce, když zjistil, že bombardování Vídně kavárnu jako zázrakem ani moc nepoškodilo. Řekl si, proč by ji měl renovovat, když funguje i takhle. Nakonec se z atmosféry starých časů stala naše přednost,“ vysvětluje Günter Hawelka a dodává, že důležitý je i úsměv. „Když se na hosty usmíváte, vytváříte atmosféru, která se nedá ničím nahradit.“
Přirozeně by to však nefungovalo bez dobré kávy. Údajně jediným ústupkem starého pana Hawelky moderní době bylo, když kdysi koupil přístroj na espreso. Ten se ovšem některým hostům nelíbil, protože syčel a rušil je při čtení novin.
Když byla ještě naživu manželka Leopolda Hawelky, pekla osobně tradiční specialitu kavárny – české buchty. Ty nabízí kavárna dodnes, ovšem už je peče někdo jiný. Hlavně ne starý pán, směje se jeho syn Günter. „Můj tatínek radši nic nedělá. Jeho buchty jsou vždycky malé a černé. Viď, taťko,“ směje se a hladí starého pána po rameni. Rodinný podnik jak má být.
Nedá mi to, abych se nezeptal, jak v Hawelkově kavárně řeší třeba rozviklanou židli nebo ulomenou nohu od stolu, když tu už desítky let nic nevyměnili. „Nakoupili jsme si podobné židle v jiných kavárnách, které už nefungují, takže máme určitou zásobu. A kromě toho máme i náhradní židle, tonetky, taky ve starém stylu. Kvůli památkové ochraně tu stejně nic měnit nemůžeme, i kdybychom chtěli,“ uzavírá pokračovatel rodinné tradice Günter Hawelka.
Dobrých kaváren najdete ve Vídni řadu. Starých kaváren také dost. Ale takovou, kde si můžete osobně popovídat s jejím stoletým zakladatelem, jenom jednu.
Jakkoli by se to mohlo zdát zvláštní, ve Vídni na vídeňskou kávu nenarazíte. Káva se šlehačkou, kterou Češi často takto označují, totiž s Vídní nemá nic společného. Posluchačům Zápisníku zahraničních zpravodajů to potvrdila i koordinátorka Mistrovství baristů České republiky Štěpánka Havlíková. S Vladimírem Krocem si ve studiu Radiožurnálu povídala o chybách, kterých se dopouštějí Češi při konzumaci kávy, i o tom, jak správně kávu připravit a pít.
Zvětšit mapu: Café Hawelka ve Vídni
