Kdo to zaplatí?
Libanon se po měsíci války pokouší vrátit k normálnímu životu. Ale bude to mít těžké, o střechu nad hlavou přišlo kolem dvou set tisíc lidí. Těm bude třeba zajistit nové bydlení. Obnovit se musí na sto padesát mostů a šest set kilometrů silnic. Arabská televize Al Džazíra soudí, že zahojení válečných jizev přijde na pět miliard dolarů.
To je ovšem předběžný odhad, konečné číslo může být vyšší. Kde má Libanon ty prostředky vzít, když mnohé z firem leží v troskách a když kvůli válce přišel o velké peníze z cizineckého ruchu? A navíc poté, co do nápravy škod po letité občanské válce investoval už padesát miliard dolarů, a v situaci, kdy ho tíží jen o patnáct miliard nižší státní dluh?
Někdo musí libanonskému státu pomoci, to je jasné. Role koordinátora se chopilo Švédsko. Přesně za dva týdny přivítá zástupce šesti desítek zemí a charitativních organizací a bude od nich vymáhat příslib co nejvyšší částky. Bohužel, zkušenost s takovými konferencemi ukazuje, že čím snadněji se slibuje, tím liknavěji se pak platí.
U zahraniční pomoci je zatím nejisté vše, až na to, že od sousedů jí mnoho nepřijde. Sýrie chtěla mít Libanon vždy jen ujařmený, o jeho prosperitu jí nikdy nešlo. Druhý soused, Izrael, zase řekne, že škody platit nebude, poněvadž pouze odpovídal na agresivní akce Hizballáhu. Ale když už jsme u Hizballáhu, neměl by přispět hlavně on? Nic proti tomu, že finančně vypomáhá lidem, které poškodily izraelské nálety, proč ale od něj nechtít, aby pomohl i svému státu? Státu, který útokem přes mezinárodně uznávané hranice stáhl do válečné bídy?
Že tolik peněz Hizballáh nemá? Kdyby své rakety a kalašnikovy prodal do starého železa, pár kilometrů silnic by se za to jistě dalo opravit.
