Kdo je kdo na Islandu
O Islandu se až do podzimu minulého roku psávalo jako o zemi všemocné přírody a ráji pro dobrodruhy. Od podzimu zase o stejném Islandu slýcháváme hlavně jako o krachujícím ostrovu zmítaném finanční a hospodářskou krizí. Spoustu zajímavostí si však tento stát v severním Atlantiku ponechává v krizích i při konjunkturách. K těm v dnešním vyspělém světě vůbec nejzvláštnějším kuriozitám náleží způsob, jakým se Islanďané pojmenovávají. A cizincům z něj jde občas hlava kolem.
Nevím o žádné jiné moderní vyspělé zemi, kde by byl telefonní seznam seřazen podle křestních jmen a nikoliv podle příjmení. Jak dlouho byste se asi takto museli prokousávat Josefy, Václavy, Karly či Jiřími v Praze, Brně nebo Ostravě, než byste konečně vytočili toho pravého? Islanďané to ale mají v malíčku. Mají na to totiž svůj zvláštní systém.
Islandská příjmení jsou jednoduše založena na křestních jménech rodičů, vesměs mužů. Nedědí se tedy z generace na generaci, ale mezi dědy a babičkami, otci a matkami a syny a dcerami se pravidelně mění. V praxi to vypadá tak, že kdyby byl děd řekněme Karel a syn Josef, syn by se jmenoval Josef Karelson, tedy Josef Karlův syn. Vnuk Jiří by se stal ale Jiřím Josefsonem. A tak dále. Tím se islandská praxe liší od jiných severských zemí, jako je Norsko, Švédsko či Dánsko. Tam se podobná příjmení také vyskytují, ale dědí se z generace na generaci a mění se jen křestní jména, takže pak opravdu poznáte, že rodiny k sobě skutečně patří.
Jmenný zmatek však ještě není typicky islandský, protože podobně přece funguje takzvané otčestvo v Rusku, nám důvěrně známé už od dob Josifů Visarionovičů, Nikitů Sergejevičů či Leonidů Iljičů.
Komplikace se ale ještě zvětší, když stejné jméno i příjmení dostane hned několik Islanďanů naráz a když do věci vstoupí i ženy. I když i ony si svá příjmení tradičně braly po otci, nemají je stejná jako jejich mužští sourozenci, tedy s koncovkou -son jako syn, ale opatřují je koncovkou -dottir, dcera. Jónův syn ponese příjmení Jónson, jeho sestra bude ale Jónsdottirová. A aby toho ještě nebylo dost, od nedávna je na Islandu pro muže i ženy povoleno brát si příjmení i po křestních jménech matek. To už i pro tak dostatečně zmateného cizince činí vystopování rodové linie zcela nemožným.
Příjmení je zkrátka vlastnictvím individuálním a nikoli kolektivním, a tak jsou ve slušné islandské rodině, kde si manželé ponechávají svá původní jména i po sňatku, odlišná nejen všechna křestní jména, ale i všechna domácí příjmení. A když se někdo se stejným jménem i příjmením ocitne třeba u sousedů, lidé sami sebe upřesní ještě druhým příjmením, odvozeným z křestního jména druhého rodiče. Já osobně bych se na Islandu jmenoval asi Tomas Janson Evason, Tomáš Janův syn Evin syn. Nebo opačně, Evason Janson, kdyby bylo potřeba. V telefonním seznamu by mi k tomu určitě rádi prodloužili můj příslušný řádek.
Ještě štěstí, že Islanďanů je jen něco přes 300 000. Je však samozřejmé, že se tu občas vyskytnou i některá takříkajíc klasická příjmení, jež se dědí z generace na generaci. Právě odstoupivší premiér se například jmenoval Geir Haarde a nikoliv třeba Olafson. Existují i cizinci, kteří si po příchodu na Island mohli ponechat svá původní jména, jako třeba nedávno zesnulý šachový exmistr světa Bobby Fischer. Přejímání cizích jmen ale zákon od roku 1925 obecně zakazuje a výjimku lze dostat jen tehdy, když to úřady shledají jako opodstatněné.
Tradice je zkrátka tradice a tu islandskou hned tak nějaký výbuch sopky, otřes země ani přechodná hospodářská krize, zdá se, jen tak nenaruší.
