Karel Gott si získal úctu i mladé generace, zaznělo ve speciálu Radiožurnálu

V reakcích na úmrtí Karla Gotta zaujalo Josefa Chuchmu třeba to, co řekla Marta Kubišová. „Cítím v tom velkorysost a lidskost,“ podotýká.

A Jiří Peňás přiznává, že facebook zavřel – člověk by měl podle něj trochu brzdit a pár hodin pietu držet. Nicméně centrální při reflexi Karla Gotta bude podle něj dvacet let normalizace a do jaké míry byl její tváří.

Čtěte také

Karel Gott († 80) na Radiožurnálu v červenci: Mám pocit, jako kdybych žil několik životů

Honzu Dědka zase zaujalo, kolik článků se dá napsat o jednom člověku během deseti hodin a také to, kolik mladých lidí oplakává smrt Karla Gotta. „Říkal jsem si, že už to dávno nemá být co jejich idol,“ říká s tím, že zpěvák si získal úctu i mladé generace – mladí muzikanti byli šťastní, že s nimi natočil písničku.

Jiří Peňás také vyzdvihuje, že když člověk poznal Gotta osobně, tak si ho oblíbil – měl charisma, nevinnost, plachost a uctivost. „To ho trochu spojovalo s Václavem Havlem, i když je to velmi odvážné přirovnání,“ dodává.

Za normalizace zosobňoval Západ

Za normalizace Karel Gott podle Chuchmy zosobňoval konvenčnost, srozumění s režimem, se kterým je potřeba nějak vycházet. „Na druhou stranu pro širokou veřejnost zosobňoval Západ, úspěch, něco lepšího,“ vysvětluje s tím, že Gottova role byla dvojaká – lidé na něj byli hrdí, že jde zde někdo, do obstojí v Západním Německu, kde hrál roli „hlasu z Východu“.

A v té souvislosti zdůrazňuje, že západoněmečtní promotéři nechtěli, aby Gott emigroval, protože tím by ztratil pel východního hlasu. „Hráli s promotérskou kartou, že to je někdo zpoza železné opony,“ říká.

Publicisté rovněž vzpomínají na rok 1989 a na společné vystoupení Karla Gotta s Karlem Krylem na balkonu na Václavském náměstí. Podle Peňáse šlo zčásti o generální pardon, atmosféra se nesla v duchu „nejsme jako oni“.