Jíst bez nože znamená jíst pomaleji – a to je u dobrého jídla žádoucí

11. listopad 2018
Jídlo bez nože si můžeme lépe vychutnat

Pavel Maurer se zamýšlí nad různými přístupy k jídlu z hlediska nástrojů, které se používají v různých kulturách. Ať zvolíme příbor, hůlky nebo chlebovou placku, vždy by nám mělo jít hlavně o to jídlo si v klidu vychutnat.

Při obědě mi upadl pod stůl příborový nůž. Nemohl jsem ho najít a také jsem nebyl schopen přitáhnout pozornost obsluhy, aby mi přinesla nový. A tak jsem se jal pojídat svoji hovězí pečeni s bramborovým knedlíkem a špenátem pouze vidličkou. 

Ono to není vůbec špatné, protože si člověk, když je zrovna sám u stolu, může udělat trochu pohodlí, levým loktem volné ruky se trochu opřít o stůl, uvolnit se a jen se tak nimrat vidličkou v jídle. Což o to, špenát a knedlík byly bez problémů, ale s masem jsem přece jen trochu válčil. 

A tak jsem si přitom vzpomněl na středověk, kdy ještě neexistoval příbor, kdy lidé jedli jako dodnes v Indii, totiž převážně rukama. Když už byl někdo trochu víc nóbl, tak používal vlastní nůž. A zvláštností a luxusem tehdejší vysoké gastronomie byla jakási napichovací dvojvidle. 

Když neumíte jíst suši hůlkami, jezte ho rukama. Na příbor zapomeňte, říkají manželé Jarošovi

Sushi, ilustrační foto

OBSAHUJE VIDEO! Každý si mylně myslí, že suši je syrová ryba, ale suši je kyselá rýže. „Je to normální rýže, speciální odrůda a kyselost jí dodá rýžový ocet. Ten koupíte v obchodě, ale my si ho dochucujeme solí a cukrem v určitém poměru a v určitém poměru ji přidáváme do uvařené rýže,“ vysvětlovali v Dobrém dopoledni manželé Tereza a Vojtěch Jarošovi z Nového Města na Moravě, kteří suši připravují.

Dokonce jsem četl, že někteří obzvláště významní šlechtici si s sebou vozili malovanou krabičku s vlastním příborem, který byl vyroben pouze pro ně a byl neobyčejně ceněnou výbavou. Z pohledu recyklace to byl dost solidní přístup, mít pouze vlastní příbor. Dnešní doba se naopak vyznačuje neustálým mytím nádobí, případně používáním jednorázových příborů. Jak je z historického hlediska směšné a současně obdivuhodné, že tehdejší mravy šetřily surovinami, energií a lidskou prací stokrát víc než my. 

Vždyť my dnes můžeme používat příbor, plast, kov, hůlky, ruce, nože či klacíčky nebo dokonce dřevěné lžíce – možností je mnoho. Já třeba některá jídla doma, například ovesnou kaši, jím zásadně dřevěnou lžící, kterou vyrábí z jasanu, lípy, nebo dubu pan Kříž a se kterou mi obzvláště chutná.

Pak také jím hůlkami v restauracích čínských, japonských a korejských. To, jak mi onehdy spadl nůž pod stůl a já jídlo musel dokončit bez něj, mi přineslo velmi významný poznatek: Jedl jsem pomaleji než obvykle, kdy mám kompletní příbor, více jsem si vychutnával sousta, trochu více zápasil na talíři, abych nabral šťávičku a zakrojil pečeni, ale pro celý průběh oběda to bylo vlastně dobře. Proběhlo klidné stravování. A jak známo, vše, co je spojeno s jídlem a probíhá pomalu, je dobře. A vše, co je rychle, stojí většinou za starou belu.

Spustit audio
autor: Pavel Maurer