Jíst bez nože znamená jíst pomaleji – a to je u dobrého jídla žádoucí

Při obědě mi upadl pod stůl příborový nůž. Nemohl jsem ho najít a také jsem nebyl schopen přitáhnout pozornost obsluhy, aby mi přinesla nový. A tak jsem se jal pojídat svoji hovězí pečeni s bramborovým knedlíkem a špenátem pouze vidličkou. 

Ono to není vůbec špatné, protože si člověk, když je zrovna sám u stolu, může udělat trochu pohodlí, levým loktem volné ruky se trochu opřít o stůl, uvolnit se a jen se tak nimrat vidličkou v jídle. Což o to, špenát a knedlík byly bez problémů, ale s masem jsem přece jen trochu válčil. 

A tak jsem si přitom vzpomněl na středověk, kdy ještě neexistoval příbor, kdy lidé jedli jako dodnes v Indii, totiž převážně rukama. Když už byl někdo trochu víc nóbl, tak používal vlastní nůž. A zvláštností a luxusem tehdejší vysoké gastronomie byla jakási napichovací dvojvidle. 

Když neumíte jíst suši hůlkami, jezte ho rukama. Na příbor zapomeňte, říkají manželé Jarošovi

• Upravit
• Smazat

OBSAHUJE VIDEO! Každý si mylně myslí, že suši je syrová ryba, ale suši je kyselá rýže. „Je to normální rýže, speciální odrůda a kyselost jí dodá rýžový ocet. Ten koupíte v obchodě, ale my si ho dochucujeme solí a cukrem v určitém poměru a v určitém poměru ji přidáváme do uvařené rýže,“ vysvětlovali v Dobrém dopoledni manželé Tereza a Vojtěch Jarošovi z Nového Města na Moravě, kteří suši připravují.

Dokonce jsem četl, že někteří obzvláště významní šlechtici si s sebou vozili malovanou krabičku s vlastním příborem, který byl vyroben pouze pro ně a byl neobyčejně ceněnou výbavou. Z pohledu recyklace to byl dost solidní přístup, mít pouze vlastní příbor. Dnešní doba se naopak vyznačuje neustálým mytím nádobí, případně používáním jednorázových příborů. Jak je z historického hlediska směšné a současně obdivuhodné, že tehdejší mravy šetřily surovinami, energií a lidskou prací stokrát víc než my. 

Vždyť my dnes můžeme používat příbor, plast, kov, hůlky, ruce, nože či klacíčky nebo dokonce dřevěné lžíce – možností je mnoho. Já třeba některá jídla doma, například ovesnou kaši, jím zásadně dřevěnou lžící, kterou vyrábí z jasanu, lípy, nebo dubu pan Kříž a se kterou mi obzvláště chutná.

Pak také jím hůlkami v restauracích čínských, japonských a korejských. To, jak mi onehdy spadl nůž pod stůl a já jídlo musel dokončit bez něj, mi přineslo velmi významný poznatek: Jedl jsem pomaleji než obvykle, kdy mám kompletní příbor, více jsem si vychutnával sousta, trochu více zápasil na talíři, abych nabral šťávičku a zakrojil pečeni, ale pro celý průběh oběda to bylo vlastně dobře. Proběhlo klidné stravování. A jak známo, vše, co je spojeno s jídlem a probíhá pomalu, je dobře. A vše, co je rychle, stojí většinou za starou belu.