Je třeba pod nimi podříznout strom, psal o losech Caesar
Zřejmě každý sportovní fanoušek ví, že se právě v těchto dnech ve Švédsku koná mistrovství světa v ledním hokeji. Sport ale rozhodně není to jediné, proč se o Švédsko zajímat. Ke koloritu této země patří i krásná příroda, kde žijí statisíce losů. Tato zvířata na zdi jeskyní malovali už neandrtálci, jako první o nich napsal Caesar a v českých zemích je vyhubili už ve středověku.
Mezi stromy se ozývá hlasité sténání. Krátce nato už se dívám do očí losovi, i když je minimálně o dvě hlavy vyšší. Jeho nezaměnitelnou hlavu se zvláštním hrbolem na čenichu a přečnívajícím horním pyskem ode mne odděluje jen plot. V kohoutku má nějakých 2,20, zdaleka tedy nepatří k nejvyšším jedincům svého druhu, přesto si připadám jako trpaslík.
„Mohou být velmi nebezpeční, a to v období říje, tedy od srpna do října, kdy se postupně páří s několika samicemi. V tomhle jsou jiní než ostatní jelenovitá zvířata, která si vytvářejí jakýsi harém. Už na první pohled však budí úctu. Po bizonech nebo zubrech jsou druhým největším savcem v Severní Americe, respektive Evropě,“ říká mi paní Maria, majitelka nejstarší losí farmy ve Švédsku. Ta se nachází se u městečka Hamneda.
„Farmu založil můj otec před dvaceti lety, kdy koupil prvního samce. Dnes už máme deset zvířat, která obdivují lidé hlavně z větších měst tady na jihu. Jinak totiž losy spatří většinou jen na značkách podél silnic. Na druhé straně si právě u nás uvědomí, jak jsou obrovští a jak by asi taková srážka auta s losem dopadla,“ dodává.
Los, to není žádný beránek
Není tedy divu, že o těchto zvířecích obrech panovaly a stále existují mnohé legendy, většinou smyšlené. Největším nesmyslem je zřejmě historicky nejstarší dochovaný popis losů, jehož autorem byl slavný římský politik.
Ten totiž ve svých Zápiscích o válce galské napsal, že „losi spávají opření o stromy, protože nemají v nohou klouby a nemohou si lehnout. Ulovit je proto bylo možné pouze tak, že lovci nařízli strom, o který se zvířata ve spánku opírala. Ten se pak pod jejich vahou zřítil, losi upadli, a protože nemohli vstát, mohli je chytit živé.“
Paní Maria se tomu jen směje. O tom, že losi mohou být nebezpeční, však nepochybuje.
„V době říje bývají hodně agresivní a mohou napadnout i člověka. Existuje také mnoho případů, kdy zaútočili dokonce na automobil. Smrtelných následků je ve srovnání s útoky medvědů nebo vlků mnohem, mnohem méně. A za to prý my lidé vděčíme jednomu z indiánských hrdinů. Ten totiž podle legendy upravil vzhled losa právě tak, aby nebyl tolik nebezpečný. Konkrétně mu ohnul jeho čumák a celkově snížil i jeho agresivitu,“ říká mi paní Maria.
Losi se dnes loví hlavně kvůli masu
Lidé se losy mnohokrát, leč neúspěšně pokoušeli domestikovat a chovat na maso nebo dokonce mléko, údajný to lék na tuberkulózu. Losi často v minulosti trpěli i jako tažná zvířata, hlavně při používání v bažinatých krajinách. Tento způsob museli zakazovat sami panovníci včetně švédského krále.
Dnes jich ve Švédsku žije až 400 tisíc. Zhruba čtvrtinu z nich lidé každoročně uloví. K ceněným trofejím patří pochopitelně paroží, obří lopatky nebo spíše lopaty dosahující rozpětí až 160 cm.
„Losí kůže se používá na výrobu oblečení, ale jen v severních oblastech Švédska, kde je losí populace mnohem početnější. Samozřejmě se zpracovává i paroží a k výrobě humorných suvenýrů slouží i losí bobky. V některých zemích najdete dokonce i alkohol nazývaný losí krev. S tímto zvířetem však nemá nic společného, jde jen o horký a kořeněný alkoholický nápoj. Jinak se losi loví hlavně kvůli masu,“ podotýká majitelka losí farmy.
Ostatně to dnes dobře vědí i zákazníci švédské nábytkářské firmy Ikea, která v minulých dnech musela z obchodů stáhnout lasagne s losím masem, protože obsahovaly i vepřové.
