Je možné vymýtit ze škol šikanu?

Autor 2: Je přirozené, že každý z nás si hledá své místo ve společnosti nebo v kolektivu a pokud možno pozici nejlepší. U dětí, které sbírají první zkušenosti, je toto hledání nejnápadnější a často za každou cenu.

Autor 1: Podle dětské psychiatričky Marie Foltýnové je ideálním obdobím pro výskyt šikany puberta. Tehdy se zcela jasně rozliší, kdo má sklony k agresivitě a kdo je naopak vítaným terčem posměchu a týrání.

Marie Foltýnová, dětská psychiatrička: V období dospívání si ti jedinci hledají své místo, kde je pro ně velice důležité docenění v tom kolektivu, ve kterém se nacházejí. Proto také každý, kdo se nějak odlišuje a nezapadá do takového toho, co ostatní považují za normu, se stává tím nápadný a tím se stává častěji objektem šikany.

Autor 1: To, že jde o šikanování, si ani děti nemusejí uvědomit. Jak potvrzuje jeden z žáků šesté třídy, všechno začíná jako legrace.

Žák šesté třídy: Jednou jsem viděl, jak kluci z vyšší třídy chtěli po mladším klukovi peníze. Když jim je nedal, tak mu začali sprostě nadávat a dali mu i pár facek. Pak jsem viděl, jak jednomu klukovi z naší třídy vyhodili z okna aktovku a když si pro ni chtěl jít, tak mu řekli, že jestli ho má ta aktovka ráda, tak se k němu vrátí sama.

Autor 2: Psychologové říkají, že recese bývá velice často začátkem projevů šikany. Zejména, pokud je namířena k někomu, kdo se nedokáže bránit.

Marie Foltýnová, dětská psychiatrička: Mnohdy děti začnou si dělat legraci z někoho nějakým způsobem a pokud na to ten dotyčný neumí zareagovat, pokud se například projeví nějak úzkostně nebo zareaguje strachem nebo se i rozčílí, pak to ty děti může vést k tomu, že budou tyto aktivity opakovat právě z toho důvodu, že je zaujme ta jiná reakce než jakou čekali.

Autor 2: Šikanování se objevuje na školách už odnepaměti, pouze se o něm v poslední době více hovoří. Proto se možná mnohým učitelům důraz na tento problém nelíbí.

Autor 1: Podle ředitele jedné ze základních škol v Ostravě je šikana nafouknutou bublinou, na které se přiživují hlavně novináři. Cíl je přitom jediný - vystrašit rodiče a pokazit dobré jméno školy.

Ředitel základní školy v Ostravě: Tak, jak je myslím si i problém drog nafouklá bublina, já se domnívám, že spoustu lidí na tom chce získat finanční prostředky a získat taky práci. Domnívám se, že je to opravdu nafouklá bublina.

Autor 2: Řešil jste někdy vy sám takový problém?

Ředitel základní školy v Ostravě: Neřešil. Když si vzpomenu na to, co jsme dělali my ve škole a jak jsme se k sobě chovali, tak zjistím, že ty děti jsou v mnohém daleko ohleduplnější a hodnější.

Autor 2: V Ostravě vznikla nedávno jedna z poboček sdružení Kyvanis, které funguje ve světě už řadu let. Prezidentka Eva Pastušková potvrdila, že hlavní snahou je pomáhat dětem, které se staly terčem týrání. Na školách by se tak měly objevit schránky důvěry jako jedna z možností, jak překonat strach a říci o svém problému.

Eva Pastušková, sdružení Kyvanis: Sejde se zástupce policie, sejde se zástupce sociálky, psycholog a opravdu velice citlivě musíme zvážit, zdali to tak je nebo není. Samozřejmě i s tou ředitelkou školy si musíme sednout a říct si - ano, tady to bylo, víte jaké to dítě je a o koho se jedná. Ale je to nejrychlejší a dá se to zvládnout v jednom dnu.

Autor 2: Právě ředitel nebo ředitelka školy je velice důležitou osobou v tomto. Myslíte si, že vám vyjdou vstříc?

Eva Pastušková, sdružení Kyvanis: Myslím si, že snad ano.

Autor 1: Česká školní inspekce dostala v loňském roce čtrnáct stížností na šikanu, což je pokles o polovinu. Naopak značně vzrostla jejich oprávněnost a závažnost. Robert Prorok z Centrály školní inspekce apeluje především na ředitele škol.

Robert Prorok, Centrála školní inspekce: Oni možná ten výskyt šikany ve škole podceňují. Možná nechtějí připustit, že by něco podobného u nich ve škole existovalo, ale možná ty projevy ani nezaznamenají. Protože situace, kdy je ten kantor nebo ten ředitel v kontaktu se žáky, tak s největší pravděpodobností k těmto projevům nedochází. Možná tedy reagují jenom na ty projevy, které přerostou tu únosnou míru, kdy si někdo opravdu stěžuje a řekne pane řediteli, to už dál nejde, já nebudu své dítě už dál do školy posílat, protože je mu ubližováno.

Autor 1: Škola nikdy nemůže zůstat v boji proti šikaně osamocená.

Jaroslava Wenigerová, Krajský úřad v Ostravě: To klima ve společnosti, a nemyslím si, že by se nějak výrazně změnilo, k dnešnímu dni bylo, že škola je zodpovědná za vše. A jestliže tedy problém nastal, tak to není problém rodičů či dejme tomu toho okolí, ve kterém se to dítě bezprostředně pohybuje, ale je to záležitost školy.

Autor 2: Ministr školství Eduard Zeman poukazuje na další příčinu šikany. Na pocit, že agresivita je úplně běžnou součástí života. Jak říká, děti si ve svém věku neuvědomují, že akční filmy a realita mají jen velmi málo společného.

Eduard Zeman, ministr školství: V dětech vzniká pocit, že násilí je velmi normální běžný jev, že figurku můžete rozplácnout někde o zeď a nic se nestane. Ale když totéž uděláte živému člověku, ono se stane. Tam se trošku začínáme západnímu světu blížit, ale doufám, že zdaleka ne tomu americkému.

Autor 2: Šikanování ze slovníku zřejmě nikdy nezmizí. Jediné, co se dá proti tomu dělat, je odhalovat jednotlivé případy a postiženým dětem pomáhat. Nikdy tuto skutečnost nepodcenit.

Autor 1: Malí agresoři šikanují své spolužáky hlavně proto, že je to baví a že jim v tom nikdo nebrání. Musejí proto sami zjistit, že i zakřiknutý a vystrašený spolužák je schopen se bránit. Když ne sám, tak za pomoci kamarádů, učitelů a rodičů.

Autor 2: Vždyť co je lepší? Škola, která šikanu přehlíží jenom proto, aby nedostala nálepku "problémová", nebo škola, která je sama schopna týrání odhalit, popsat a vyřešit?

Přepisy pořadů zajišťuje Česká informační agentura . Texty neprochází korekturou.