Jazyk není jenom v botě

8. duben 2016

Když něco říkáme, je velmi důležité, JAK to říkáme. Proto si už druhý týden v rubrice Zapiš si to za uši povídáme o tom, jak správně mluvit. A že je o čem mluvit! Patnáctidílný seriál na toto zajímavé téma pro vás připravila Zora Jandová.

Jedinečnost

Když něco říkáme, je pochopitelně důležité, JAK to říkáme. Dá se to zjednodušit do takové pomůcky: Nahoře, dole, nahlas, potichu, pomalu, nebo rychle. Když to nepřeženeme a když to správně namícháme, máme šanci posluchače zaujmout. Ovšem není důležité pouze JAK, ale i CO. Pokud nebude to, CO říkáme, dostatečně zajímavé a originální – tedy jedinečné, nepomůže nám ani dokonalý přednes ani překrásná mluva.

Jedinečnost čili originalita nebo také osobitost, nezávislost na nějakém vzoru a původnost vedou k úspěchu. Když budeme stejní jako ostatní, když budeme kopírovat nebo dokonce krást cizí myšlenky, posluchače nebo čtenáře začneme nudit a v případě nepovoleného kopírování nebo krádeže cizích nápadů se dopracujeme dříve nebo později k ostudě. Tohle všechno si zapamatujte a taky zapište za uši.

Trénink mluvení

Kdo chce mluvit před lidmi, měl by vědět, že k dobrému řečnickému výkonu patří i náležitá příprava. Správná mluva je závislá na dýchání, na způsobu, jakým tvoříme hlas, a na výslovnosti. Dech můžeme trénovat. Třeba tak, že se dobře nadechneme a řekneme celou básničku nebo zazpíváme celou písničku na jeden nádech – např. Skákal pes. Trénovaný dech nám pomůže zbavit se trémy a strachu z mluvení na veřejnosti. Pár hlubokých pomalých nádechů a výdechů opravdu pomáhá.

Tvorba hlasu je také důležitá. Když bude náš hlas takzvaně zapadlý v krku, nebo naopak schovaný v nose, může se stát, že budeme dokonce k smíchu, aniž bychom o to usilovali. A správná výslovnost je také velice důležitá. Pokud je to možné, odstraníme jakékoli její vady, jak nejrychleji to jde.

K hlasovému tréninku patří i rozmlouvala, aby jazyk a rty nezlenivěly. Např. Šla Prokopka pro Prokopa… Myslím, že to by pro dnešek stačilo. Tak si to pěkně zapište za uši.

Udržení pozornosti

Když víte předem, o čem řečník bude mluvit, může se vám stát, že pro vás bude po chvíli těžké udržet pozornost. Když naopak budete někomu vykládat něco vy, mělo by vaší starostí být to, aby se posluchači nezačali nudit. Ale jak zařídit, aby tomu tak nebylo?

Je dobré si svou řeč dobře promyslet. Vymyslet si úvod – tedy oslovení posluchačů nebo pozdravení. Pokud vás nikdo nepředstaví, je dobré se nejdřív představit a potom v krátkosti říct, o čem budete vyprávět. Pak už může začít vyprávění, povídání, přednáška nebo třeba i sdělování vědomostí, pokud jste zkoušeni u tabule. Paní učitelce nebo spolužákům se pochopitelně představovat nemusíte. Na konci povídání je dobré shrnout to nejdůležitější. Je také možné na konci poděkovat za pozornost.

Ale jak si udržet pozornost posluchačů? Především dobrými znalostmi. Potom dobrým rozložením informací, abyste neustále nepřeskakovali od jednoho problému k druhému a zase zpátky. Je výhodné mluvit tzv. barevně. To znamená někdy něco zdůraznit, někdy zrychlit, jinde zpomalit, něco říct hlasitěji, někdy ztišit hlas. Ale vždycky, i při ztišeném hlase, mluvte tak, aby vás všichni dobře slyšeli a nejlépe i viděli.

A malá rada na konec. Pokud posluchače překvapíte, máte výhodu na své straně. Budete-li mluvit třeba o žížalách, že mají schopnost dorůst, když o část těla přijdou, překvapíte jen někoho. To hodně lidí ví. Ale že v Austrálii žije žížala, která opravdu měří 3 metry, to už všichni nevědí. Tím nejspíš překvapíte spoustu posluchačů a zaujmete jejich pozornost. To i všechno ostatní si zapište za uši.

Ticho

Pokud někomu něco povídáte, je důležité, aby vás dobře slyšel. A když něco posloucháte, je dobré mít dobrý poslech. V rozhlase, tedy i v Rádiu Junior, je největším postrachem ticho, když se vysílání odmlčí, když je pauza. Někdy je ovšem pauza zapotřebí. Kdy nebo kde?

Pomlka neboli pauza určuje, kde se třeba v nějaké skladbě nebo písničce nemá hrát – kdy a jak dlouho má určitý hudební nástroj nebo lidský hlas mlčet. Ti, kdo se věnují hudbě, vědí, že pro pomlku existuje v notovém písmu značka. Jiná pro pomlku čtvrťovou, jiná pro pomlku půlovou atd. Tato značka zkrátka určuje, kdy má být ticho. To je pochopitelně zjednodušeně řečeno.

Pomlky neboli pauzy jsou ovšem důležité nejenom v hudbě, ale i v mluvené řeči. Oddělují od sebe jednotlivá slova. Kdyby se všechno říkalo bez jakékoli pauzy, nikdo by vám nejspíš nerozuměl a nepomohlo by vám ani, kdyby to byly ty nejúžasnější zajímavosti na světě. Jedinou výhodou by bylo, že by vám nikdo nemohl skočit do řeči.

Jeden z nejhorších případů pomlky v mluvené řeči je, když si při zkoušení u tabule nemůžete na nic vzpomenout. To je potom nejenom pauza, ale příšerná… hrůza. Ano, i ticho je v mluveném projevu důležité a může dát větám zajímavost a napětí. To i všechno ostatní si zapište za uši.

Výška hlasu

Lidský hlas je jedinečný. Hlasy lidí stejně jako hlasy nebo zvuky, které vydávají zvířata, se od sebe liší. Přestože si mohou být velice podobné. V telefonu si někdy pletou dceru s její mámou, hlasy sourozenců se také dají snadno zaměnit.

Ve světě zvířat k podobné záměně většinou nedochází. Zvířecí mámy mají dokonalejší sluch než ty lidské, své mládě poznají nejen čichem, ale i sluchem. Představte si tisícihlavé hejno tučňáků. Tučňáčci spolehlivě rozpoznají hlasy svých rodičů a ti zase moc dobře vědí, jak jejich malý tučňák piští. Neztratí se. Po hlasu se navzájem poznají.

V lidském světě to tak úplně neplatí, i když existují přístroje, např. špiónů nebo kriminalistů, které s velkou spolehlivostí dokážou určit, komu hlas patří. Nedávno se mi jedna paní učitelka svěřila, že našla na záznamníku vzkaz namluvený hlubokým hlasem: „Dobrý den, paní učitelko, tady Novák. Chtěl bych omluvit syna Honzu, že dnes nepřijde do školy…“ Ta paní učitelka nepotřebovala žádný chytrý přístroj k tomu, aby rozpoznala největšího rošťáka ze třídy, i když se snažil mluvit hlubokým hlasem.

Když pak telefonovala k Novákům domů, aby si to s rodiči toho kluka vyříkala, a představila se, ozvalo se pro změnu vysokým hlasem: „Tatínek ani maminka ani brácha nejsou doma…“ Honza byl dost chytrý na to, aby změnil výšku hlasu, ale přesto to byl hloupý Honza. Neuvědomil si, že o něm paní učitelka moc dobře ví, že je jedináček, a že má tato zkušená žena uši jako rys a čich na kdejakou lumpárnu. Nevím, jak to s Honzou dopadlo. Ale vím, že podvádět se nemá. To i všechno ostatní si zapište za uši.

autor: Zora Jandová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.