To, jak hubneme, by většina lidí nezvládla, říká veslař Vraštil. S tátou je spojuje vášeň pro ironmana

Miroslave, převážila po letošním mistrovství mistrovství světa v Bělehradě spíš radost pro vyjeté pozice na olympijských hrách v Paříži, nebo tam bylo mírné zklamání ze čtvrtého místa?
Zpětně to hodnotím pozitivně. Myslím, že na lepší než čtvrté místo jsme neměli a radost byla veliká už po semifinále, kdy jsme se kvalifikovali na olympiádu. Byla to radost a trochu únava, ale museli jsme udržet koncentraci na finále. Věřili jsme, že na medaili máme, budeme muset předvést top výkon. Ten ale předvedli Italové a byli lepší než my.

Jak daleko bylo k medaili a kde vidíš zásadní rozdíl ve výkonnosti, aby medaile být mohla?
Máme určitě nějaké rezervy. Musíme se naučit závodit tak, abychom dokázali ve finále předvést ještě o nějaké procento lepší výkon a dokázali se víc zmáčknout. Není to jen na mě, ale i na Jirkovi. Ten je po mistrovství světa nabitý, to jsem u něj nikdy neviděl, aby se ještě zlepšil a posunuli jsme se. U něj je vidět, že se natahuje po medaili, ale někdo ho plácl po ruce, že si to ještě nezaslouží. Já věřím, že už se to za rok může povést.

Vyjeli jste účastnické místo na olympijské hry, ale ještě není vyloženě pro vás dva. V teoretické rovině, kdybyste měli v Česku adekvátní soupeře, tak tam může jet někdo jiný, že?
Teoreticky ano, ale ono se to moc nestává. Výjimečně se vymění jeden člen z posádky. U nás, bohužel možná, bohudík, tady nikdo další není. Nikdo na nás nedělá vnější tlak, abychom se v tréninku posunuli. Myslím ale, že to nepotřebujeme. Za ty roky víme, co musíme odpracovat. Vyjeli jsme místo a věřím, že tam budeme oba dva sedět.

Veslař Miroslav Vraštil ve studiu Radiožurnálu Sport|foto:Zuzana Pokorná, Český rozhlas

Může to být i výhoda, že máte klid na přípravu?
Určitě máme větší klid, před Tokiem jsme ho neměli, protože tam jsme se dostali z dodatečné kvalifikace až v květnu. Tam jsme moc klidu na přípravu neměli. Museli jsme celou sezonu přizpůsobit tomu, abychom měli vrchol už na kvalifikaci a pak doufat, že se nám kondici povede udržet na olympiádu, což se povedlo. Letos to máme trochu jiné a nemusíme se stresovat dílčími výkony v průběhu sezony. Ještě nás ale čeká mistrovství Evropy, kde už taky nějaká čtvrtá místa byla, tak by to chtělo trochu prolomit.

Míro, tobě je 41 let a prožíváš asi nejlepší část své kariéry. Je to těmi zkušenostmi, nebo mnohaletou pílí?
Musím říct, že jsem si to neskutečně tvrdě odpracoval. Já jsem se do Dukly a do vrcholového sportu dostal až v 25 letech, což většina stejně starých sportovců přemýšlí o konci kariéry. Já tam spíš začínal. Musím za to poděkovat svému tátovi, rodičům, že mě podporovali a věřili, že to někam dotáhnu. Asi je to trochu unikát. Pak už to ale byla jen práce, i když mě ten sport hrozně baví. Někdy je to dost těžké, zvlášť s přibývajícím věkem, hlavně zimní příprava. Moje heslo ale je, že samo se to neodtrénuje, takže se tím řídím celý život a opravdu to bez toho nejde.

Co se s přibývajícím věkem sportovce mění k lepšímu a co naopak k horšímu?
Snažím se to moc nevidět. Zkušenosti mi pomáhají rozpoznat, kdy má tělo dost a je potřeba si oddychnout. Cítím víc klouby, musím se víc rozehřívat před tréninkem. Není to jako ve 20 letech, že jsem skočil do lodi, odjezdil 25 kilometrů a odpoledne byl fit. U mě je to o regeneraci, musím umět odpočívat. Poslední tři roky, co máme malou dceru, tak to jde o něco hůř. Nějak jsme to ale dali dohromady a funguje to.

Jak nastavuješ s trenérem tréninkové plány na následující rok? Děláš nějaké změny, nebo kopíruješ staré plány?
S naším trenérem Michalem Vabrouškem máme takový model tréninku posledních sedm let, ten dodržujeme. Pro mě ale s přibývajícím věkem to není, že bych trénoval méně, ale mám pocit, že musím trénovat víc, abych se udržel na špičce. O to pak je důležitější umět regenerovat, takže pro mě je důležitý spánek v noci. Jinak se spíš učím, že když vidím, že mi v tréninku něco fungovalo, tak to používám, ale když vidím, že toho bylo moc, tak udělám krok zpátky. Je to takový pokus-omyl, ale to je asi celý ten život sportovce.

Dokážeš před olympijskou sezonou v sobě najít energii, sílu i tu mentální na něco navíc? Pro tebe už to bude nejspíš poslední olympiáda...
Před olympiádou v Tokiu jsem to bral, že to bude asi moje poslední olympiáda. Mluvilo se totiž o tom, že v Paříži už lehké váhy nebudou. Bral jsem to jako poslední sezonu a šel jsem do toho s tím, abych si užil každý trénink a ničeho nelitoval. Od té doby jsme se ale s Jirkou domluvili, že to zkusíme na mistrovství světa v Račicích a teď to tak beru každý rok. Mnohem víc si to užívám než vidět před sebou nějaký dlouhý cyklus, tak vidím jen tu sezonu a chci ze sebe dostat to nejlepší. Bez mentální přípravy by to ani nešlo.

Soutěžíte s Jirkou Šimánkem v kategorii lehkých vah a ta je do 70 kilogramů. Je to tedy o dlouhodobém hlídání váhy a dohromady jako posádka musíte mít maximálně 140 kilogramů a je tedy jedno, kolik každý z vás váží?
Jeden člen posádky může mít maximálně 72,5 kilogramu, takže pak ten druhý dorovná 67,5 kilogramu. Jsme ale s Jirkou domluveni, že máme oba 70, i když je Jirka o něco menší. V lodi oba předvádíme stejný výkon, tak jsme se domluvili takhle. Není to úplně jednoduché a to, jak my hubneme, tak by se to asi většině posluchačů nelíbilo a nezvládli by to.

Jak s tím bojujete v průběhu sezony a kolik kilo sundáváte dolů na poslední chvíli, abyste při vážení prošli?
Záleží na fázi sezony. Na mistrovství světa shazujeme už jen pár set gramů a to máme rychle hotové. Skočíme na kolo oblečení a dvanáct minut šlapeme a máme 300 až 400 gramů dole. Horší je, že u toho moc nejíme, aby nám svaly splaskly a neměli jsme v sobě moc vody. Odzávodíme nebo odtrénujeme, odejdeme na pokoj a jen v takovém vegetativním stavu odpočíváme. Horší je to na začátku sezony, tam někdy hubneme i kilogram a půl. Můj rekord je asi dva a půl kila na závodech, kupodivu jsme pak měli na Světovém poháru medaili. Úplně nejtěžší je to na jaře, kdy hubneme z 75 kilo, co máme přes zimu, takže dostat dolů čtyři kila, to je záhul.

Už se to někdy nepovedlo být před závody ve váhové formě?
Musím zaklepat, že ne. Ono to vždycky jde, otázkou je, jaký to má pak vliv na výkon.

Každý sportovec se potřebuje po tréninku dobře najíst. Jak se to projevuje na výkonu? Kdybyste měli třeba dvě kila navíc, byli byste rychlejší?
To bychom byli určitě rychlejší a lépe by se nám trénovalo. Dost často trénujeme v kalorickém deficitu, takže tělo nás nepustí do výkonů, co bychom chtěli. Na jaře je období třeba měsíc, kdy se člověk snaží sebevíc a nejde to. Na závodech jíme, máme gely, po závodě nějaké recovery nápoje. Určitě ale nenaplníme ten výdej energie za den a dá se říct, že za tři dny sníme tolik, co bychom normálně snědli za den. Asi to má vliv, ale je to o zkušenostech a každá posádka to má jinak. Vím třeba, že Irové hubnou i víc kilo, ale oni jsou výkonnostně nad ostatními o tak velký kus, že jim to nesníží výkon v závodě.

S hladem chodíš spás a s hladem vstáváš?
Dost často. Někdy se člověk budí už brzo hlady a to není úplně fajn.

Míro, máš veslování v rodině. Táta byl taky olympionikem. Měl jsi v dětství jinou volbu než dělat to co on?
Já měl vždycky volbu. Jediný sport, který táta nechtěl, abych dělal, tak bylo veslování. Možná právě proti jeho přání jsem u toho skončil. Vystřídal jsem hodně sportů. Na veslování jsem se přihlásil sám a táta to zjistil asi až měsíc potom, co jsem tam chodil, protože se tam s těmi lidmi znal. Byl by asi radši, kdybych dělal triatlon nebo jenom běhal, protože běhám docela slušně. Táta nás nikdy do žádného sportu nenutil, spíš jsme v tom prostředí vyrůstali a šli vlastní cestou.

Byl někdy táta tvůj trenér?
Nebyl a ani si nedovedu představit, že jak by to fungovalo. Oba jsme zarputilí, a když jsem byl mladší, moc jsem ho neposlouchal. Teď už některé ty věci chápu, co se mi snažil vysvětlit.

Když je táta i syn sportovec, může to vstupovat do vztahů v rodině?
Asi nás to spíš sbližuje. Táta je na sportu závislý, já tedy asi taky, ale pro něj je to obrovská droga. Je mu 72 let a nedokáže den bez sportu vydržet. Začíná mít pak pocit, že život nezvládne, takže musí opravdu sportovat. Sbližuje nás to, absolvovali jsme společně pár ironmanů a ty emoce jsou pak sdílené. Je to super.

Veslování je tradiční sport, který nepodléhá velkým změnám. Když se bavíte s tátou, k jakým došlo modernizacím nebo progresu mezi jeho a tvou generací?
Určitě v materiálu, ale to je asi ve všech sportech. Lodě, na kterých závodil můj táta, byly těžké. Dřevěná vesla, jiné veslování, teď je vše techničtější. Velký rozdíl je v tom, že oni veslovali strašně moc kilometrů a to se teď tolik nevesluje.

Jak moc velká změna v životě vrcholového sportovce je narození dítěte? Je asi méně času na odpočinek, ale jsou tam i plusy, co pomohly mentální stránce?
To si moc lidí asi neuvědomuje, jak moc důležitý je pro sportovce ten odpočinek. Člověk odtrénuje čtyři hodiny denně, což sice nevypadá, ale to, jak se cítí mezi tím, pak večer a na tréninkovém kempu... Pak do toho zasáhne ten element, protože naše dítě element je, takže je to o něco těžší skloubit dohromady s odpočinkem. Ale přináší to strašně pozitiv a radosti. Vidět vyrůstat naši holku, to by mi nikdo nevrátil zpátky. I díky mému trenérovi beru poslední tři roky rodinu sebou, kde můžu. Na závody ne, ale na soustředění a kempy, kde býváme venku, tak jo. Nedovedu si představit, že by se mnou nejezdili.

Ty jsi našel zálibu v ironmanech a byl jsi i třikrát na Havaji. Co tě na tom sportu tak láká?
Zažil jsem to na vlastní oči, když táta závodil na Havaji, tak nás tam vzal celou rodinu. Viděl jsem tu atmosféru, emoce, hrozně se mi to líbilo. Rok na to jsem si to vyzkoušel a teď už mě na tom neláká nic po tom loňském dvojboji – 14 dní po mistrovství světa jet ironmana bylo extrémně náročné, nejen fyzicky, ale i mentálně. Mně se líbí ty sporty, sice plavání nejméně, ale i to jsem se naučil. Líbí se mi, jak je to těžké, že člověk musí bojovat sám se sebou, aby to zvládl. Není jednoduché se na to připravit, není to jen o tréninku, ale i o výživě, je to o aklimatizaci a dalších věcech, že mě to i obohatilo pro veslování.

Jak to vnímá tvůj trenér, který tě připravuje na veslování a ty se mu pak zničíš na triatlonech? Navíc kvalifikace na Havaj je určitě dlouhá cesta...
Kvalifikace je dost podobná. Člověk nemůže být desátý, musí být minimálně na bedně, aby se tam kvalifikoval. Moji trenéři si asi časem zvykli. Když mě trénoval ještě Rudolf Kopřiva, tak jsem ho musel přesvědčit, že je to pro mé dobro a udělá mě to silnějším, že mě to něco naučí. Člověk musí hodně trénovat, ale zároveň se zlikviduji.

Jak dlouho trvá se pak dát dohromady?
Záleží, jak je na to člověk dobře připravený a jak si musí v závodě hrábnout. Důležité je zvládnout na závodě výživu. Někdy jsem byl do 14 dnů v pohodě, ale po Havaji v roce 2017 jsem měsíc nebyl schopný přibrat kila, i když jsem chodil do posilovny. Tělo se nějak zablokovalo a pořád mi svaly užíralo. Tam to byl nejhorší maraton, co jsem zažil, tam jsem byl v takových stavech, že nechápu, že jsem neskončil v sanitce.

Čtěte také

‚Na sekundu kanoistou.‘ Reportér Radiožurnálu Sport si vyzkoušel loď trojnásobného mistra světa Fuksy

Je nějaká další sportovní výzva, co tě láká?
S ironmanem nechci říct, že jsem skončil, protože to je krásné a pořád se mi to líbí, tak mě to třeba zase někdy chytne. Manželku ale hrozně láká ultramaraton Mont Blanc, běh na 150 kilometrů a ještě se tam 8 tisíc metrů nastoupá. Taková šílenost, ale asi je na to ještě čas. Určitě ne v nejbližší době a určitě ne měsíc po olympiádě.

Jsi medailista z mistrovství Evropy, čtvrtý na olympiádě, na mistrovství světa. Kam řadíš účast na Havaji v porovnání s veslováním?
To je úplně jiný šuplík. U veslování jsem rád, že to vůbec mohu dělat a že to dělám tak dlouho. Přináší to hodně radosti, ale i zklamání, ze kterých jsem se musel sbírat. Triatlon a to, že se mi podařilo dostat na Havaj, kde v loňském roce bojoval za hranicí devíti hodin. Do poslední chvíle jsem s tím bojoval, nakonec se to sice nepovedlo, ale i tak toho nelituji. Nedokážu to ale srovnávat, protože olympijské hry jsou top. Možná kdybych Havaj vyhrál, i když v amatérské kategorii, tak by to bylo jako to čtvrté místo na olympiádě. Těžko říct.

Tvůj život ale není jen o sportu. V Olomouci studuješ fakultu tělesné kultury a obor duální kariéra. Co ses o sportovcích a jejich dvou kariérách naučil?
Ještě se učím, jeden ročník mi zbývá, ale vůbec není jednoduché skloubit vrcholový sport se studiem. Sice studuji dálkově, ale i tak tam máme dost práce. Navíc s naším dítětem je to o něco složitější, ale dá se to. Vždycky jsem věděl, že až jednou skončím, chci u sportu zůstat. Pořád jsem nevěděl, kam se vrtnout, jestli zůstat u veslování, nebo jít jiným směrem. Pak vznikl tenhle obor, Michal Šafář ho vymyslel a mně se to hrozně líbí. Můžu pak ve sportu dělat cokoliv. Co jsem se naučil, to ještě nevím, uvidíme, až budu kariéru po sportu dělat.

Jaká bude tvoje kariéra po konci kariéry, ještě tedy nevíš?
Ještě ani nevím, kdy skončím. Vždycky jsem říkal, že chci skončit na vrcholu, ale pořád se posouváme a s Jirkou jsme ještě neřekli poslední slovo. Až skončím, tak bych chtěl určitě zůstat u veslování. Mám takový sen, raději říkám sen než představu. Chtěl bych někam do zahraničí k nějakému trenérovi, který to fakt umí, a koukat mu pod ruce, jak to dělá, a naučit se něco od někoho nejlepšího.

V čem vidíš největší problém, aby z mladých veslařů vyrostli budoucí medailisté na světových soutěžích?
Tuhle otázku jsem už párkrát dostal a stále na ni nedostal odpověď. Kdybych ji měl, tak je to na nějakou cenu. Nerad se srovnávám s mladou generací. Když jsem trénoval v Olomouci v klubu, tak jsme trénovali strašně tvrdě. I když jsem byl v té době mizerný, tak jsem trénoval mnohem víc než kluci teď. Těžko říct. Ideální by bylo, kdyby mladí trénovali s těmi dobrými, měli možnost podívat se ven, tak jako my poslední přípravy trénujeme s chorvatskými šampiony, olympijskými vítězi a vidíme, jak to dělají. Kdyby měli takovou šanci, tak aby ji vzali.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík