Ironman na Lanzarote všechno odstartoval. Vasův běh byla velká jízda, říká para sportovec Tománek

Honzo, zkus popsat rozsah tvého zdravotního hendikepu, se kterým stále skvěle sportuješ?

V roce 2002 jsem měl nezaviněnou autonehodu, kdy mě srazilo auto. Byl jsem ve špatný čas na špatném místě. Můj hendikep je takový, že mám porušenou míchu v oblasti sedmého hrudního obratle. Nekompletně, ale vlastně kvůli té míšní lézi, nemám částečně trupové svaly, takže můj hendikep začíná pod prsama a celá stabilita trupu je ovlivněna. Dolní končetiny už se jen vozí na tom vozíku.

Ptám se proto, abychom pochopili účast na ironmanech. Pojďme rozebrat jednotlivé disciplíny. Jak závodíš v plavání?

Pro mě celý závod začíná tím, jak se dostanu do vody, protože hendikep je specifický. Dva silní chlapi mě přenesou do té vody a z ní startuji. Co se týče plavání, tak v polovičním ironmanu plaveme 1,9 kilometru, u celého ironmana je to 3,8 kilometru. Z pohledu diváků je to relativně monotónní záležitost. Co se týče mého sportovního projevu, tak tím, že mi půlka těla nefunguje, plavu jen horními končetinami. Na dolních končetinách v oblasti kolenou používám plavecké ortézy. Je to podobné jako bandáž na kolena, co mi udrží kolenní klouby v optimálním plaveckém postavení. Nohy mi to nikterak nenadnáší, jen mi to dovolí mít napřímenou polohu dolních končetin, abych se ve vodě mohl sklouznout a mít plavecký záběr. Specifikem dlouhého triatlonu je použití plaveckých neoprenů, které mají určitý výtlak. Navzdory mému hendikepu mi umožní se na vodě natáhnout a mít dokonalou polohu. Pak už je to jen o tom vydržet ten rytmus.

Ty musíš celou tu plaveckou, a nejen plaveckou trať, odtáhnout rukama...

Je to tak. Každý triatlonista vám řekne, že plavání v triatlonu je v horních končetinách. Triatlonisté ty nohy před cyklistikou šetří a já už je, ze své podstaty, šetřím vlastně pořád.

Když končí plavání a ty máš přesednout na handbike, jak probíhá ta změna disciplíny?

Podobně jako na začátku. Čeká na mě support, který mě vytáhne z vody. Většinou je tam nějaká rampa nebo schody. Odnesou mě na vozík, pak už je to na mě. Sundávám neoprén, plavecké ortézy, čepičku, brýle a pod neoprenem mám většinou cyklistický textil. Vždycky si ale natahuji suchý dres, protože ať už člověk závodí při pěti stupni nad nulou nebo 30, tak nemám rád mokrý vršek, protože je mi vždy chladno na ramena. Pak následuje helma, botičky a z vozíku přesedám na handbike a vyrážím na cyklistiku. Ať už 90 kilometrů, nebo 180 kilometrů v rámci celého ironmana.

Jak je z tvého pohledu těžká a dlouhá cyklistická část?

Z mého pohledu je cyklistika klíčová, protože ať už se bavíme o polovičním, nebo celkovém ironmanu, tak všechny časové limity jsou nastaveny pro sportovce zdravé. Já ve své sportovní činnosti převážně závodím se zdravými a na těžkých tratích se člověk těma svýma ručičkama dostává na limitní časy. Pro mě osobně je to ta nejtěžší disciplína a disciplína, která dělá celkový čas. Pokud se bavíme o rovinaté trati, tak to člověk proletí, je na handbiku aerodynamický a může porážet mnoho zdravých sportovců. Pokud se člověk vrhne do hor a v případě posledního světového šampionátu v Nice, kde to bylo skutečně brutální a na 180 kilometrech jsme nastoupali 2500 výškových metrů, tak tam už je to spíš pokoření sebe sama, než časového limitu. Z těch tří disciplín je cyklistika ta nejdůležitější, která dělá ten čas, ale současně i ta, která je nejvíce náročná.

Kolik parasportovců takové závody absolvuje?

V globálním měřítku, pokud se bavíme o celém ironmanu, je třeba tak 20 až 25 sportovců, kteří jsou schopní celého ironmana jen horními končetinami zvládnout. Je strašně těžké určit férové vodítko mezi tím, kdo je lepší a kdo horší. V parasportu obecně neříkám, že vyhrávají ti nejlepší, ale ti nejméně hendikepovaní. Když se koukneme na moji konkurenci, kolik sportovců se srovnatelným hendikepem je na světě, tak skutečně nenajdeme tolik, kteří by byli schopni dokončit celého iromana.

Zdraví sportovci pak mají před sebou běžecký závod. Ty běhat nemůžeš, tak jak absolvuješ poslední část ironmana v podobě maratonu?

Když se běžně pohybuji na vozíku, tak to mám zautomatizované a říkám, že chodím. Pokud se bavíme o běhu, tak je to nějaká modifikace běžného invalidního vozíku. Mám podobné hnací obruče, jako na vozíku, a tomu já říkám běh. Je to i jedna z nejstarších paralympijských disciplín. Běh vozíčkářů je spjatý s prvními paralympiádami. Cyklistika je pro mě největší brutalita, ale běh, pokud je to rovinatý profil, bývá za odměnu. U cyklistů vidím jejich zadky většinu cyklistiky, jak mizí v dáli. Na běhu si to kompenzuji, protože ta kola se točí trochu rychleji, takže běh je za odměnu.

Co říkají ruce během té poslední části?

Ruce jsou většinu času v závodě nespokojené, protože to je charakteristikou každého vrcholového sportu, kdy člověk balancuje na hraně. Ruce už v závěru nechtějí. Kdyby chtěly, tak je to samozřejmě o tom, že jsme něco v závodě podcenili a ušolichali. Ruce ke konci stávkují, ale ten pocit absolutního vypětí, to všichni vytrvalostní sportovci mají společné, že je to krásné a že je to ten moment, který za to stojí.

Čtěte také

Fotbalisté jako lukostřelci. Paralympionik Drahonínský zavítal na stadion do Mladé Boleslavi

Dříve jsi závodil na handbiku, ale i na běžkách. Proč si je opustil a zůstaly pouze doplňkovým sportem?

U mě to začalo handbikem, to bylo v době krátce po úrazu, protože už před ním jsem na horském kole trochu závodil. Vždycky jsem měl ve sportu rád, že jsem venku a v přírodě. Rodiče mě ke sportu vedli, trávil jsem veškerý volný čas na kole, v zimě na běžkách nebo turistikou a po úrazu mi to logicky chybělo. Handbike byl tím prvním sportem, který jsem si vyzkoušel a začal jsem závodit. Nejdřív to byl psychorelax a postupem času se z toho stala vrcholová sportovní činnost. Postupem času to byly stejné destinace a závody a nebyl tam ten moment posouvání sebe sama. Měl jsem pocit, že závodím jen pro medaile, což podle mě nedává smysl. Potřebuji mít ve svém životě neustále nějaké výzvy. Dlouhý triatlon jsem odmala vnímal tak, že bych si ho někdy chtěl vyzkoušet. S kamarádem jsme seděli na soustředění a řekli jsme si, že dáme ironmana. Já jako racionalista říkal, aby nebyl blázen, že dáme jen půlku. Vybrali jsme si ironmana na Lanzarote a ten všechno odstartoval, ale bylo to o tom, že jsem v rámci cyklistiky ztrácel hnací motor...

No a ty běžky?

Běžky jsou srdeční záležitost. Hledal jsem možnost k handcyclingu, jak se v zimě rozvíjet, aniž bych byl celou dobu v teple. Běžky k tomu vybízí na Šumavě, Jizerských horách. Dali jsme dohromady první sledge, což je obdoba běžeckého lyžování pro vozíčkáře, a postupem času absolvovali i několik zajímavých laufů.

Mezi ty zajímavé laufy patří účast na Vassově běhu. Jaké máš na tento svátek vzpomínky?

Byla to opravdu velká jízda a strašně emotivní záležitost. Závod pro mě začal mnohem dříve, když jsem to řešil logisticky. V závodě pak ale byly momenty, kdy jsme jeli se sparingem a říkáme si ‚Ty vole, my jedeme Vassák, to je úžasné!‘ Po nějakém pádu a krizi si ale člověk říká, ještě? Nejsilnější moment byl, když jsme vystoupali to první tříkilometrové stoupání, a říkali si, že už to pak pofrčí. Pak ale člověk vidí tu ceduli, kde je napsané, že 87 kilometrů zbývá, to mu skutečně nepřidá. Zvlášť, když den před závodem napadalo asi 30 centimetrů sněhu, takže se jelo na lepivém a to na sledgi není optimální. Vassák jsem si protrpěl a užil zároveň. Hlavně to ale pro mě byl ikonický sportovní podnik, který mě posunul dál jako sportovce, ale i člověka.

Je tam ještě nějaká sportovní výzva?

Celý dlouhý ironman chci posouvat ještě dál. Nebyl jsem ještě na Hawaii, je to i vlivem té covidové epidemie, ale už mi v hlavě zraje i myšlenka, že bych si vyzkoušel celého ultramana. To je kombinace třídenního triatlonu, kde se první den plave deset kilometrů, následuje brutální dlouhá cyklistika a pak už se jen 80 kilometrů běží. Ale jak jsem říkal, kola se točí rychleji než nohy.

Všechny ty výsledky musí být vykoupeny nejen tvrdou dřinou, ale nemáš třeba i problém s termoregulací?

Já jsem si tenhle problém dlouhou dobu vůbec nepřipouštěl, obecně jsem měl vždy teplo rád a platí to dál. Když ale člověk začne dělat extrémní závody, tak jsem si dával dohromady závody, které mi v minulosti vyšly skvěle a které hůř. Loňský ironman v Utahu nebo letos v Nice, kde jsme bojovali s velkým vedrem, tam člověk ucítí i limity termoregulační. Já vím, že dokážu jet třeba čtyři hodiny kudlu na hraně svého maxima, ale tělo není schopné chladit a po pěti hodinách závodu se začne přehřívat. Je to tím, že obecně platí, že pod místem spinální léze je pocení ovlivněné, nebo je tam úplná absence pocení. Když člověk chladí jen třetinovou částí těla, třeba kvadruplegici nejsou schopni potit se vůbec, to jsem na tom vlastně úplně skvěle. V kombinaci s ironmanem a brutálním vedrem je tam ale nějaký limit.

A v zimě, tam to problém nedělá?
Ne, tam ne. Ale platí to, že se oblékám obráceně. Třeba cyklisté jsou schopni jet s holýma nohama, protože se zahřejí, ale u mě většina oblečení padne na horní končetiny. Když jsou ale mínusové teploty, tak jsem schopný je absolvovat ve slabé bundě, protože se zahřeju.

Kromě tréninku ale musíš dělat i nějakou rehabilitaci, nebo ti sportování, které děláš, stačí?

Kdybych sázel jen na sport, tak i když je triatlon všestranná záležitost, pořád dochází k určité jednostrannosti. Mám ve své sportovní kariéře zakořeněné, že je potřeba se o tělo starat a doporučuji to i svým svěřencům. Každodenní strečink dělá zázraky. Většina svalů má tendenci se zkracovat, takže když se ráno o tělo postaráme a pět, deset minut věnujeme strečinku, tělo nám to vrátí. I když ráno vstávám ve tři hodiny kvůli ironmanu, tak vždycky alespoň deset minut strečinku věnuji a dá se říct, že i díky tomu tělo pořád drží a je ochotné dělat ty sportovní výkony.

Kolik hodin denně trénuješ?

Záleží na období, ve kterém se nacházíme. V týdnu se pohybujeme mezi dvanácti až 30 hodinami, ale o těch 30 hodinách se bavíme v případě jarních soustředění, kdy jsou na programu každý den šestihodinové vytrvalostní jízdy.

Máš také nějaké speciální cvičení, kterým posiluješ ruce?

Začínám strečinkem, potom mám určitou sestavu kompenzačních cvičení a posilování s vlastní vahou a s tím si vystačím. Posilovny nemám rád, protože nerad někam kvůli sportu cestuji. Pokud jde o závody nebo soustředění, tak cestování mám rád, ale představa, že musím dojíždět někam do gymu, to úplně nenávidím. Třikrát, čtyřikrát týdně mi bohatě stačí bazén.

Tvůj život není jen o sportování, ale přednášíš o parasportu na vysokých školách. Jak je těžké přenášet tyto informace a zkušenosti?

Složité to pro mě není. Za dobu vlastního studia je dobré mít nějaký rámec informací, které chce člověk předat, ale tím, že mluvím o něčem, co mě baví a fascinuje, je to koníčkem. Je to kořením mé sportovní činnosti. Ať jsou to přednášky na vysokých školách, motivační přednášky pro společnosti nebo pro zájmové skupiny, tak je to kořením sportovní činnosti. Ty emoce, co ve mně sport vzbuzuje, mohu předávat dál. Ať už je to v akademickém světě nějaká faktografie, nebo motivační rovina, kde je to o emocích a překonávání diskomfortu, tak se to vzájemně doplňuje. Baví mě to, ale musím si hlídat udržitelnou hranici, aby se to nestalo rutinou a bavilo mě to.

Mění se pohled a podmínky nejen pro parasport, ale i pro život hendikepovaných za to období, které jsi zažil?

Rozhodně ano. Co je strašně důležité, že se mění vnímání veřejnosti vůči hendikepovaným lidem, potažmo sportovcům. Ještě před nějakou dobou to bylo vnímané tak, že je fajn, že ten chudák něco dělá. V rámci své sportovní činnosti se snažím vzbuzovat emoce, ale i ukazovat, že nejsme chudáci. Že žijeme s nějakými kartami, ale ve sportu nechceme zažívat, že jsme chudáci a máme vzbuzovat soucit. Dávám příměr borec, nebo chudák. Když člověk vypráví o sportu, tak i posluchači velmi často řeknou, že jsem spíš borec než chudák. To je mé poselství té sportovní činnosti. Chtěl bych, aby se vytratilo vnímání sportu hendikepovaných tak, že je fajn, že ti chudáci něco dělají. Ne, ono je to fajn pro ty sportovní výkony.

Žiješ v Dobříši. Jak se ti žije a jaké máš podmínky pro sport nedaleko od Prahy?
Obecně říkám, že žiji ve Středočeském kraji, protože cyklistický trénink je krajská záležitost a v rámci tréninku něco objedu. Podmínky mám ideální, Dobříš je větší vesnice, malé město. Od domu mohu vyběhnout, vyjet na běžecké formuli nebo na handbiku, takže podmínky jsou ideální a nemusím, s výjimkou bazénu, nikam cestovat.

V čem potřebuješ ve svém životě od svého okolí pomoci?

Za předpokladu, že jsem zdravý, tak od svého okolí nepotřebuji absolutně nic. Občas narazím na architektonické překážky, kde tu pomoc potřebuji. Občas schody a podobně. V případě nějakého zranění vlivem imobility pomoc potřebuji, ale v běžném životě ne.

Tobě se vyhnula účast na paralympijských hrách. Nelákaly tě, nebo to prostě nevyšlo?

V době, kdy jsem se věnoval jen cyklistice a okrajově běžeckému lyžování, to byl jeden z mých cílů, ale na paralympiádu jsem se neprobojoval. Postupem času, kdy se začaly rodit touhy o sportovních výzvách, jsem začal dělat sportovní aktivity, které nejsou pro mainstreamové parasportovce. Začal jsem se realizovat ve vytrvalostních bězích na běžkách, do toho triaton, kde závodím se zdravými sportovci. Už to vnímám tak, že to asi má být. Mám asi raději ty výzvy, než zabřednout do parasportovního mainstreamu. Nechci se nikoho dotknout, ale celý život se snažím plnit sny, kam se chci posouvat, a to už nezapadá do konvenčních rámců. Jdu si, nebo vlastně jedu, svojí cestou, navzdory tomu, že ta paralympiáda neklapla a už neklapne.

Čtěte také

Paralympiáda v Londýně mi dala po sportovní stránce nejvíc. Moc ráda se do Anglie vracím, říká Luxová

Jak dělíš svůj čas mezi práci, osobní život a sport?

Moc to dělit nedokážu. Řekl bych, že svůj život dělím mezi spánek a zbytek. Ten spánek a regenerace je svébytná činnost a většinu věcí se snažím propojovat. Na jedné straně to může být nějaké jednání v rámci sportovního marketingu, pak trénink, pak jdeme třeba s přítelkyní na oběd a ono se to v kontextu denního fungování tak prolíná, že to rozlišit nejde. Jediné, co jde pravidelně ukotvit, je ten spánek, který se snažím nepodceňovat, protože je to nejsilnější nástroj pro regeneraci a abych se mohl posouvat.

Jak tedy odpočíváš?

Spánkem, ale i v rámci tréninku. Civilní život přináší určité starosti, ale díky pohybu, kdy splyneme s přítomným okamžikem, jsou ty starosti vytěsněné. Člověk ale potřebuje fyzickou kompenzaci, kterou nachází v tom spánku. V mém životě se vše krásně propojuje. Velkým relaxem je také cestování a gastronomie.

Je pro tebe ve sportu důelžitější posouvat vlastní možnosti, nebo porážet soupeře?

Rozhodně posouvat sám sebe. Pokud se bavíme o sportu hendikepovaných, je strašně složité nastavit férové podmínky. Když člověk dojede do cíle, to je také případ šampionátu v Nice, kdy jsem cítil, že jsem ze sebe vydal to nejlepší, tak to je skutečně ten hezký pocit, se kterým se hezky usíná. Když se tedy povznesu nad bolestí celého těla.

Jaké jsou tvé plány na následující měsíce?

V tuhle chvíli si dovolím takovou krátkou čtrnáctidenní pauzičku, protože jsem po světovém šampionátu unavený. Pak bude následovat poloviční ironman v Řecku, který bude takovou tečkou za letošní sezonou. Příští rok bych rád směřoval konečně na celého ironmana na Hawaii a mistrovství světa v polovičním ironmanu na Novém Zélandu, kde bych se rád pokusil vybojovat pátý titul mistra světa.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík