Hrdinové velké vody. Poslechněte si příběhy lidí zasažených povodněmi i těch, kteří pomáhají
„Sám člověk nic nezmůže. Je třeba, aby lidi spolupracovali.“ Jak se s následky povodní vypořádávají obyvatelé Krnova?
Z předprodeje postupně mizí vstupenky na benefiční koncert pro sever Moravy. Pořádá ho Český rozhlas už v sobotu ve Státní opeře v Praze a výtěžek získají domovy seniorů, které zasáhly povodně. Koncert je také poděkováním všem, kteří po záplavách jakkoli pomáhají. Třeba zdravotní sestra Zuzana z Krnova se krátce po povodni odvážně pustila do pilování těžké železné brány, která jí a jejím sousedům vytvořila v ulici malou přehradu.
Čtěte také
Chářovská ulice vede souběžně s řekou Opavou, zhruba 300 až 400 metrů od pravého břehu. Z Chářovské pak tudy z lehkého kopečka klesají k řece ulice, mezi nimi i Náplavní, která je ale slepá. „Poprvé v životě jsem něco takového zažila, a to jsem zažila těch povodní… Já vám řeknu – mazec,“ komentuje situaci místní.
Náplavní ulice končí v průmyslovém areálu. V cestě stojí brána zatarasená dřívím a všemožným materiálem, který v Náplavní ulici drží vodu jak v přehradě. „Žena sbalila krosnu. Žádné kufry, protože kdybychom se měli tahat s kufry…“ říká další z obyvatel.
Jinak bych se zbláznila
Čtěte také
Zdravotní sestra Zuzana se ale dívá do budoucna pozitivně. „Ne, já musím být optimista, protože bych se jinak zbláznila, lépe se tak žije,“ říká. „My už to jednou máme za sebou, protože před těmi 27 lety nás povodeň zastihla v Branticích, kde žila moje babička. A už vím, co to obnáší,“ dodává.
„Mně bylo 20 a zrovna jsem se v té době vdávala, takže vím, že to bylo náročné pro moji maminku, která tehdy pekla cukroví. A ta svatba nakonec vyšla i přes povodeň. A teď se přes povodeň rozvádím,“ směje se Zuzana.
„Já si z toho dělám srandu, ale je to tak. Nám pomůžou přátelé určitě. Já zatím ruce mám zdravé. A hlavu zatím taky, doufám.“ Takto mluvila Zuzana, když voda ještě stála v ulici i v domech a kvůli prudkému proudu se nikdo nemohl dostat k železné bráně u průmyslového areálu.
Pila na železo
Další den se ve vodě do pasu zdravotní sestra z krnovského ARO k bráně přebrodila, a to s jinými nástroji, než je v práci zvyklá. „To byla pila na železo. Naskytl se vhodný člověk, který do toho se mnou šel, sama bych tam nešla. A pak se všichni přidali, takže jsme to dřevo odplavili a pomohlo to tady všem. Já mám ráda spolupráci s lidmi, protože člověk sám nic nezmůže. Je potřeba, aby lidi spolupracovali.“
Čtěte také
„Máme zničený nábytek. Ale myslím, že na tom nejsme tak špatně jako ostatní,“ vysvětluje své důvody k optimismu. Když byl v krizových okamžicích Krnov bez elektřiny a nefungovaly telefony, zapojila Zuzana televizi do připravené baterie, aby s dětmi mohla sledovat, co se děje. Ale stejně ji to moc nezajímalo.
„Já jsem ani neměla potřebu něco hledat, ani se nějak informovat, protože vidím, co tady je, a to mi úplně stačí. Kamarádi mi poslali, které ulice se mají evakuovat, a my jsme mezi ně nepatřili,“ vypráví. „Ale přátelé pro nás přišli v pravý čas, že už máme po kotníky vody na zahradě a že to strašně rychle stoupá. Takže jsme sbalili nejnutnější věci, které jsme měli připravené, a šli jsme z domu,“ vzpomíná.
Když jsem odjížděl z Krnova, Zuzana se právě chystala se synem vytrhávat podlahu. A po víkendu přišla radostná SMS zpráva s několika vykřičníky: „Elektřina je, voda taky, pračka pere. Bomba!!!“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
