Hej, Gusto! Příběh Pavla Křivky a Pavla Škody, kteří skončili ve vězení za politickou parodii Rybovy České mše vánoční
Porozumět názorovému politickému vývoji přírodovědce, botanika a překladatele Pavla Křivky v posledních asi dvaceti letech je pro autora tohoto textu nemožné. Pavel Křivka působí v Číně, obhajuje čínský totalitní režim, v roce 2016 se vydal v Praze vítat čínského prezidenta Si Ťin-pchinga při státní návštěvě, režírované tak, že připomínala někdejší organizované oslavování sovětských vůdců.
Při jiné příležitosti přišel na demonstraci na podporu Tibetu s transparentem, na němž stálo „Tibet byl vždy čínský! Krym byl vždy ruský!“. Bojující Ukrajina podle Křivky „nezasluhuje žádných sympatií ze zahraničí“ a „případný zánik ukrajinského státu by byl nejlepším řešením hlavně pro samotné obyvatele Ukrajiny. Má snad nějaký smysl existence státu, odkud lidé utíkají po milionech?“
Pozoruhodné je to proto, že Pavel Křivka je politický vězeň z 80. let, jeden ze dvou hlavních aktérů případu, o němž pojednávají tyto Příběhy 20. století. Bezpráví totalitního státního aparátu zažil na vlastní kůži, choval se při tom statečně a do věznice Plzeň-Bory se také dostal kvůli svobodným občanským postojům.
Věděl, co je ruský imperialismus (a tehdejší Sovětský svaz, jehož bylo Československo kolonií), v jeho politickém procesu hrálo neopomenutelnou roli „zesměšňování“ generálního tajemníka sovětské komunistické strany Leonida Brežněva a komunistických funkcionářů. Pavel Křivka tehdy také věděl, jak je důležité, když se demokratický svět zajímá o ty, jejichž lidská práva jsou porušována.
Rozhovor s Pavlem Křivkou jsem natáčel před patnácti nebo více lety, nedávno přibylo i interview s jeho někdejším spolužákem, polistopadovým diplomatem Pavlem Škodou.
Česká mše vánoční trochu jinak
Českou mši vánoční napsal Jakub Jan Ryba v roce 1796. Ještě nedávno ji znalo každé dítě: „Hej, mistře, vstaň bystře, vzhlédni na jasnost, nebes na švarnost, krásu uhlídáš, v tento noční čas...“
V roce 1982 se na univerzitě ve východním Německu zrodila satirická verze populární „Rybovky“, která reagovala na smrt sovětského vůdce Leonida Brežněva: „Hej, Gusto, je husto, přišel telegram, z Moskvy dneska k nám, že sám Leonid, u zdi bude hnít.“ Pavel Křivka (narozen 1960) parodii nejspíš inicioval, básnického úkolu se ujal jeho spolužák a kamarád Pavel Škoda (narozen 1958).
Po maturitě na konci 70. let nastoupil Pavel Křivka spolu s Pavlem Škodou a dalšími mladými lidmi na Univerzitu Martina Luthera v Halle, v tehdejší NDR. Křivka tu vedl pěvecký sbor a studoval ochranu rostlin, Škoda byl členem sboru a studoval agrochemii.
Parodii Rybovy mše tehdy pochopitelně sborově nezpívali, ale bavili se jí navzájem. Ve čtyřiaosmdesátém Pavel Křivka školu absolvoval, vrátil se do ČSSR a stal se správcem sbírek ve Vlastivědném muzeu v Jičíně. Zajímala ho ekologie, a tak mu přidělili také funkci „okresního konzervátora ochrany přírody“. Pavel Škoda začal působit na pražské Vysoké škole zemědělské jako odborný asistent.
Inženýr Pavel Křivka se neprojevil jako dobrý socialistický referent, neboť ke svým povinnostem přistoupil zodpovědně a nebral ohled na dobová pravidla (mlčet, do ničeho se neplést, vyhnout se problémům).
Na veřejnou a do té doby zanedbanou nástěnku v jedné z jičínských ulic vyvěsil na silvestra 1984 materiály, které ironizovaly formálnost tehdejší ochrany přírody. Jejich součástí byla kritika meliorací (zrovna bylo po povodních) a rovněž mapa ČSSR, kterou Křivkův přítel ze studií, zmíněný Pavel Škoda, opatřil pozměněnými názvy pohoří a regionů. Jmenovaly se Raketová špičatina, Rakovinoše, Českomoravská melioratina…
Nástěnka byla úředně stržena a referenta Křivku poprvé vyslýchala policie. Okamžitý postih z toho nevzešel, ale jeho případ se dostal výš, zaměřila se na něj Státní bezpečnost (StB). V té době si Pavel Křivka dopisoval s několika mladými ekology ze západního Německa – a jeden z dopisů se dostal StB do rukou. V dubnu 1985 navštívil Křivku jeden ze západoněmeckých přátel. Když odcestoval, vyrazili Křivka, Škoda a další dva kamarádi na výlet po východním Slovensku. Měli doprovod, tzv. sledovačku.
„Bylo celkem jasné, že nás šmírují, jenom jsme nevěděli proč,“ vzpomínal Pavel Křivka: „Všude jsme viděli hlídky, na nádraží v Pardubicích, v Košicích, na turňanském hradním vrchu, divné chlápky, kteří se jakoby kochali přírodou. Že nás seberou, to mne ovšem nenapadlo.“
Pobuřování a podvracení republiky
29. dubna 1985 pracovníci Státní bezpečnosti Křivku na výletě zatkli, odvezli ho do vazby v Hradci Králové a obvinili z poškozování zájmů republiky v zahraničí. Zmíněného trestného činu se měl dopustit tím, že v dopisech do SRN kritizoval úroveň ochrany přírody v socialistické vlasti.
StB udělala u Křivků domovní prohlídku, jenže nenašla dost důkazů, které by její obvinění potvrzovaly a stačily k úspěšnému výsledku soudního procesu (i komunistický aparát si potrpěl na formality). Tajní policisté nicméně objevili text upravené Rybovy mše:
„Hej, Gusto, je husto, přišel telegram, z Moskvy dneska k nám, že sám Leonid, u zdi bude hnít. A v sovětu nejvyšším, velký zmatek zavlád tím, ´Kdo teď bude dosazen?‘, v Kremlu vrtá v hlavě všem, po celou noc zasedá, starců rudá sběř! Nemůže se rozhodnout, ta nejvyšší zvěř! Prej že dvakrát měř! Slyšíš za dveřmi ten hluk, intrikánů podlých zvuk? Ejhle, slyšíš? Gusto, slyšíš? Lubomíra i Vasila, jak se hádaj, sítě spřádaj, honem vstaň, Gusto, než bude dusno.“
Objevem dodatečného důkazu protistátní činnosti se dostal zpátky do hry i Křivkův kamarád a spolužák z Halle Pavel Škoda. Nejdřív ho vyšetřovatelé StB předvolali do Bartolomějské ulice jako svědka. Když ale při výsleších někdejších studentů zjistili, že Škoda je autorem textu, obvinili ho z pobuřování a Křivku z podvracení republiky.
Pavel Křivka, který se jinak snažil brát veškerou vinu na sebe, jim to nevědomky usnadnil, protože ve vazbě upravenou mši zpíval – StB na něj do cely nasadila udavače, kterého včas neodhalil: „Nalítnul jsem na to, a dokonce jsem mu zapěl tu písničku, abych ho pobavil. Byl to šikovnej podvodník, choval se přátelsky a i další lidi v cele se mu svěřovali. V mém rozsudku pak stálo, že jsem v trestné činnosti pokračoval i ve vazbě.“
V listopadu 1985 informoval Ivan Medek ve vysílání Hlasu Ameriky: „V úterý 19. a ve středu 20. listopadu se u Krajského soudu v Hradci Králové konalo soudní jednání s ing. Pavlem Křivkou a ing. Pavlem Škodou. Ing. Křivka, který je ve vazbě od 29. dubna letošního roku, byl souzen podle paragrafu 98 – podvracení republiky. Ing. Škoda byl souzen na svobodě podle paragrafu 100 – pobuřování. Ing. Pavel Křivka byl odsouzen na tři roky a ing. Pavel Škoda na 20 měsíců. Oba nepodmíněně…“
Křivka vzpomínal, že si za několik měsíců vazby zvykl na leccos, i tak pro něj ale byl rozsudek nečekaně tvrdý. „Ten soud neprobíhal v nějakém hrůzném duchu, dokonce byla i legrace, to když se soudce ptal, v jaké hudební úpravě jsme tu Rybovku zpívali, jestli unisono, nebo soprán, alt a tak dále. Jenže pak přišla sprcha: tři roky natvrdo.“
V groteskním rozsudku stojí: „Obžalovaní pod vlivem nepřátelské propagandy změnili text České mše vánoční od Jakuba Ryby, ve kterém hanobili státní zřízení ČSSR a SSSR, představitele těchto států a komunistických stran obou zemí. Tuto parodii pak zpívali vždy nejméně před dalšími dvěma osobami, a to v Halle a v Messerburgu v NDR a při pochodu z Rožďalovic do Městce Králové.“ Zvlášť poslední místo činu je kuriózní – píseň totiž odsouzení zapěli při pochodu čtyř kamarádů lesem.
Pavel Křivka i Pavel Škoda se proti rozsudku odvolali a v únoru 1986 o nich rozhodoval Nejvyšší soud. Ve Sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných stojí: „Pavel Křivka byl k soudu předveden z vazby... Pavel Škoda byl souzen na svobodě. Ztratil v průběhu trestního řízení místo asistenta na Vysoké škole zemědělské v Praze a pracuje nyní jako dělník.
Nejvyšší soud, jehož senátu předsedal dr. Janda, odvolání obou obžalovaných i jejich otců odmítl a potvrdil původní rozsudek. Soud hrubě porušil ustanovení procesního práva mj. tím, že neumožnil, aby se zasedání zúčastnila veřejnost. Přátelé obžalovaných a zástupci velvyslanectví USA, Velké Británie, Kanady a Nizozemí, kteří chtěli jednání sledovat, nebyli vpuštěni ani do soudní budovy.“
Nepřátelské Křivkovy motivy byly dokumentovány i tím, že si za studií v Halle opatřil Orwellův román 1984 a Literární listy z 60. let. Nepomohl mu také výrok ze soukromé korespondence, že babiččiny narozeniny jsou pro něj významnější událostí než oslavy výročí VŘSR. Příznačné je, že v době Křivkova a Škodova prvoinstančního odsouzení byl na návštěvě ČSSR německý kancléř Willy Brandt, který prý ve prospěch obou mužů intervenoval při osobním rozhovoru s Gustávem Husákem – bývalý vězeň Husák ho ovšem nevyslyšel.
Odsouzence deportovali do věznice Plzeň-Bory. Když o tom Pavel Křivka vyprávěl, lehce se mu změnil tón hlasu, legrace to již zjevně nebyla: „Když jsem nastoupil na Bory, nejdřív přišel šok. Třeba na přijímací oddělení mám nedobré vzpomínky, byli tam různí kriminálníci, násilníci, člověk občas po ránu schytal pár facek, jednou jsem dostal pěstí. Pak mne poslali na práci, dělal jsem vlastně to nejhorší, v brusírně skla…Když ale člověk vydržel prvních zhruba osm měsíců, už to šlo, to už jsem byl,mazák‘ a šikana polevila.“
Z vězení pustili Pavla Křivku v roce 1987, s podmínkou, o půl roku dřív s podmínkou vyšel i Pavel Škoda, který na Borech pracoval v knihařské dílně.
Na „svobodě“ se Pavel Křivka živil jako dělník. Několik měsíců to měl těžké, už proto, že byl sám: „Bývalí spolužáci nebo lidi z muzea se mnou nechtěli nic moc mít, abych jim neudělal problémy, protože jsem byl živel. A já jsem zas nechtěl dělat problémy jim. Čili jsem neměl moc kamarádů.“
Později mu disidentka Jarmila Stibicová dala kontakty na přátele v Praze a Pavel Křivka se zapojil do opoziční ekologické skupiny kolem Ivana Dejmala. Líčil, že se mu na svobodě o věznici zdálo a že ho trvale poznamenala, třeba i tím, že se tam naučil mluvit neslušně: „Na Borech se totiž furt nadávalo. A když jsem se pak po listopadu angažoval v politice, tak jsem se pokoušel vulgarismy odfiltrovat, ale šlo mi to strašně špatně.“
Pavel Škoda po listopadu 1989 působil v diplomacii a dnes je v penzi. Pavel Křivka v letech 1990–1992 pracoval jako úředník na ministerstvu životního prostředí, živil se také jako překladatel a tlumočník z nizozemského a německého jazyka. V jednom ze svých článků z roku 2017 cituje se sympatií známý „nemocný“ text Miroslava Dolejšího Analýza událostí 17. listopadu včetně následující pasáže: „Charta 77 byla od svého založení v roce 1977 koncipována jako zednářská lóže, funkce mluvčího je převzata ze Sionistické organizace.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
