Francouzi se bojí o své vánoční ústřice. Ničí je epidemie
Pro někoho jsou delikatesou, jiný by je nepozřel za nic na světě. Ve Francii patří ústřice mezi vyhledávané pochoutky, které nesmějí chybět například na bohatě prostřeném vánočním stole. Řekli byste, že jejich chovatelé musejí být za vodou. Mlži si rostou sami v ústřicových parcích při pobřeží, a tak je stačí jenom posbírat, pročistit a prodat. Tak tomu možná bylo. Mladé ústřice však v posledních letech napadá neznámá nemoc a milióny jich hynou.
Nicolas Nonnet bydlí v městečku Erquy na pobřeží Atlantiku. Vystudoval námořní školu a před 6 lety změnil profesi – stal se chovatelem ústřic. U Nonnetových to tedy není žádná rodinná tradice? „Vůbec ne,“ říká Nicolas. Jeho rodiče mu však ve firmě pomáhají.
Souhlasí sice s tím, že možná založil novou tradici, ale zároveň je k budoucnosti skeptický. Obává se záhadné epidemie, která už třetí rok ničí velkou část produkce ústřic. A nejenom ve Francii. „Zasažena je celá Evropa – Irsko, Portugalsko, pobřeží Francie,“ vysvětluje Nicolas Nonnet a jeho hlas prozrazuje obavy nejen o budoucnost jeho firmy, ale celého odvětví chovu ústřic. Francie je v něm čtvrtá na světě.
„Tento rok jsem přišel o 60 procent produkce,“ dodává Nicolas. Celkem ve Francii uhynulo na 90 procent mladých ústřic, které se měly letos objevit na vánočním trhu. Je to už druhá vlna epidemie. Ta první nejprve zasáhla pobřeží Středozemního moře a pak se rozšířila na západ k Arcachonu. Druhá vlna už zasáhla i Bretaň a Normandii.
Přišli jsme s Nicolasem Nonnetem do místnosti, kde se ústřice čistí, skládají do krabic a připravují na cestu k obchodníkům. Před budovou leží drátěné koše, v nichž sem ústřice vozí od nedalekého moře. Poslední očistnou lázeň dostávají tady, v bazénu s mořskou vodou. Všechno jsou to zdravé kusy, jejichž požití neznamená žádné riziko.
„Nemoc zasahuje jenom malé ústřice. Chovný cyklus je tříletý. Jakmile ústřice přežije první rok, je to vítězství. Jenže epidemie se objevila právě před 3 lety. Její následky jsou tedy nejcitelnější letos. Někteří chovatelé přišli o celou svou produkci. Nemají nic. A nikdo neví, čím to je,“ přibližuje zdrcený chovatel. „Proč některé přežijí a jiné ne, je záhada, kterou zatím nikdo nevysvětlil. A tak čekáme.“
Stojím na břehu moře nedaleko bretaňského městečka Erquy. Za útesem je místo, kde ústřice ve speciálních ohradách rostou. Nicolas Nonnet je každý den třídí a zkoumá, jestli jsou v pořádku. Stejně jako sto jeho kolegů na pobřeží.
Philipe le Gall se stará o chov ústřic v jižní části Bretaně. „Tohle jsou poslední vaky z letošní produkce,“ ukazuje mi drátěné koše na břehu, které se ještě dostanou ke spotřebitelům. „Jinak už na této ústřicové farmě není nic. Stejně dopadly na Korsice a v Arcachonu, pak se epidemie dostala sem do Bretaně a postupuje dál na sever do Normandie. A všechny postihuje ve stejné míře.“
Vědci zatím nemají jasno, co je příčinou masivního úhynu ústřic. Vzpomínají na epidemii před 30 lety, jejíž původ odhalili až za deset let. „Nedaří se to zastavit, protože žádné léky zatím neúčinkují,“ říká Michel Ropert z pařížské laboratoře pro výzkum životního prostředí.
„Možná je to kombinace virů a bakterií, možná za celou pohromu může teplejší moře a možná nějaké chemikálie. Snažíme se odhalit příčiny co nejpřesněji, ale zatím nemáme moc uspokojivých výsledků. Podle posledních průzkumů je na vině zejména virus OsHV-1 µvar,“ doplňuje.
To je pro mě i bretaňského chovatele ústřic sice španělská vesnice, ale aspoň něco. „Je potřeba zůstat optimistou a věřit, že se najde řešení,“ povzbuzuje sám sebe Nicolas Nonnet v bretaňském městečku Erquy.
