Filmová dokumentaristka Zuzana Maisnerová - Viznerová
Hezké první srpnové pondělí vám od mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu přejí Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Hostem dnešního pořadu Dva na jednoho je filmová dokumentaristka Zuzana Maisnerová-Viznerová. Dobrý den. Zuzana Maisnerová se narodila 11. září 1956 v Praze. Jak se vám slaví narozeniny teď po těch tragických událostech?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Špatně, špatně.
Moderátor (Vladimír Kroc): Tebe to taky zaskočilo to datum?
Moderátor (Naděžda Hávová): No. Pravnučka zakladatele známého pražského fotoportrétisty a zakladatele známého fotoateliéru Jana Lankhanse studovala FAMU. V roce 1980 odešla do Švýcarska, kde po čase emigrantských povolání začala spolupracovat se švýcarskou televizí, pro kterou točila dokumentární filmy. Od začátku devadesátých let po restituci domu Lankhans v pražské Vodičkově ulici se věnuje obnově tohoto klasického centra pražské fotografie. Máte ještě něco, co byste k tomuto stručnému životopisu třeba teď připojila?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): No, myslím, že ne. Mimo to, že se stále pohybuju mezi Curychem a Prahou.
Moderátor (Vladimír Kroc): Možná, že Naďa to řekla tak kulantně, emigrantská povolání. Která to byla třeba?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Já jsem čtyři roky pracovala v restauracích a v barech. A musím říct zpětně viděno, že to byla obrovská životní škola.
Moderátor (Vladimír Kroc): A konec konců, pokud se nepletu, tak vám přivedla i manžela?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Ano, přivedla i manžela.
Moderátor (Naděžda Hávová): Vezměme to po pořádku. Kdy jste si začala uvědomovat, z jak významné rodiny pocházíte? Kdy jste se třeba poprvé setkala s fotoaparátem?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): No s fotoaparátem, z jak významné rodiny pocházím, to jsem si neuvědomovala v takovémdle spojení nikdy. A s fotoaparátem, tak táta, když po těch těžkejch padesátejch letech, kdy směl dělat jenom pomocnýho dělníka, tak potom teprve ale až v polovině šedesátých let se zase dostal trochu alespoň přibližně ke své původní profesi. K té fotografii a fotografoval děti až vlastně do své smrti s mámou dohromady, děti ve školách po celym kraji. Poděbradsko, Litoměřicko. A to bylo vlastně můj velký, to jsem viděla fotografie a fotoaparáty pochopitelně denně.
Moderátor (Vladimír Kroc): Jeden z vašich prvních scénářů na katedře dokumentární tvorby na pražské FAMU se jmenoval staré pražské fotoateliéry. Vznikl na základě vzpomínek, které jste znala z domova?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Ten určitě vznikl na základě vzpomínek, protože v té době už mě velice zajímala právě ta historie ateliéru Lankhans. Která v té době, i když jsem ještě studovala FAMU, to bylo v druhý polovině sedumdesátých let, tak vůbec vlastně ten, ten ateliér Lankhans byl naprosto zasutý a nikdo o něm nevěděl.
Moderátor (Naděžda Hávová): Jak se vám dnes vybavuje okamžik, kdy jste si šla svoje rodinné dědictví, tedy dům ve Vodičkově ulici, prohlédnout po těch letech komunismu začátkem devadesátých let?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): No, tak vono to bylo přímo v roce 91 po restituci. My ten dům ve Vodičkově ulici jsme dostali na jaře 91 nazpět. A když jsme tam, já si vzpomínám, když jsme tam s bratrem přišli, tak to vona vlastně původně tam byla, ten ateliér, který převzala potom v roce 48, nejprve se to jmenovalo komunál, Komunální služby města Prahy - fotografie. A potom později Družstvo fotografie. Takže fotografická profese tam byla pořád. A ten dům, to bylo, první nejnápadnější bylo, jak vlastně ten celý dům byl cítit vývojkou, cítit tou chemií. To se tam vopravdu doslova drželo v těch zdech. No a pak tam původně ve třech obrovských takových těch panských bytech bydlelo, bydlelo, asi devět nebo deset bytů to bylo, bylo to rozdělený. A to bylo vzájemné první setkávání s těmi nájemníky a poznávání a prostě pozorování chodu domu, který pro nás, kteří jsme vyrostli ve Starý Boleslavi, bylo vlastně neznámý.
Moderátor (Vladimír Kroc): Copak vývojka, ale vývoj se tam možná zastavil alespoň, co se toho ateliéru týče? Tuším.
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Tam se velice zastavil vývoj. To byl takový, takový jakoby fotografický skanzen, manufaktura fotografie v centru Prahy.
Moderátor (Vladimír Kroc): Možná, kdyby jste to tehdy nechali tak, tak to mohlo být muzeum ne?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): No, vono by to spadlo. Ale každopádně jsme to nafotografovali, nafotografovali to dokonce výborní přední autoři Daniela Valníčková, Iren Štély a bohužel zemřel Ivan Lutherer. A já jsem v roce 2000 ještě před tím, než to šlo do rekonstrukce, natočila půlhodinový film Pradědeček Jan Lankhans. A vlastně i všechny ty kazety, i to, co není v tom filmu, tak máme zachované, abychom viděli, jak takovejdle prostor vypadal.
Moderátor (Naděžda Hávová): Při rekonstrukci ateliéru Lankhans se k překvapení všech našlo asi osm tisíc původních negativů, které už vlastně všichni považovali za ztracené. Připomeňte nám ještě tuto historku!
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): To byla, to je skutečně já si myslím vopravdu významná, významná událost v historii, v poslední historii fotografie jako viděno z historického hlediska. Protože ten Jan Lankhans vlastně vod toho začátku, vod toho roku 1880 tak archivoval nebo, když si všiml, že k němu začíná docházet čím dál tím víc významných lidí ze všech oborů. A musím ještě říct, že voni měli důležitou filiálku v Mariánských Lázních, kde dycky přes léto jezdilo řada i cizinců, kteří tam trávili, anglický král, perský šach a řada dalších, kteří tam trávili léto, a oni je fotografovali. Tak, když si všimli, jak řada lidí chodí do toho jejich ateliéru, tak v pozdější době pravděpodobně začli vyčleňovat ty důležité nebo z jejich osobního a subjektivního pohledu, důležité osobnosti. A založili takzvanou galerii osobností. A ta potom se měla za to, že v roce 48, 49 po znárodnění, když celý archiv, to bylo na dva miliony skleněných desek, to je nutno si představit, že to jsou opravdu nákladní vozy, protože ten materiál sklo je těžký. Tak když to pak vyváželi na skládku za Prahou, tak se mělo za to, že vyvezli i tuto galerii osobností. Což byla, právě to jsem věděla i z dětství od táty, že to považoval vždycky za tu největší ztrátu, vlastně ten největší ideální poklad, který ateliér Lankhans tehdy tam měl. A právě, právě v roce, kdy jsme s architektem Lábusem připravovali rekonstrukci domu v roce 98, tak tam byli pozvaní lidé, kteří dělali sondy do zdi. A když při těch pracích objevili takovou relativně nenápadnou skříň ve výšce asi dvou metrů uzamčenou malým visacím zámkem, otevřeli jí, protože měli strach, aby jim obsah nespadl na hlavu. A když zjistili, že jsou tam skleněné desky, tak je dali z tý skříně pryč a potom nám je předali. A to skutečně, když jsme to viděli, tak jsme věděli, že to je opravdu jakoby historický poklad české kultury.
Moderátor (Vladimír Kroc): O téměř zapomenutém jménu Lankhans veřejnost, ta širší veřejnost vlastně slyšela až v roce 1999, kdy jste poprvé představila exempláře z nálezu. V pražském Rudolfinu rok potom trvala výstava Galerie osobností. Byla jste vy osobně překvapená tím obrovským zájmem o tu expozici?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Byla jsem překvapená tím zájmem. Tedy jedno se musí říct, že my jsme z těch prvních, ona to totiž, ten nález to vyšlo ve dvou, nejdřív se našlo asi čtyři tisíce negativů. Za dva roky na to další čtyři tisíce. A z těch prvních čtyř tisíc negativů, ty právě zmíněný fotograf Ivan Luthera prošel a vybral z nich tři sta negativů a z toho potom udělal pozitivy na tu výstavu. A to za prvé tedy ta kvalita jeho práce, jakým způsobem vytvořil pozitivy právě z těch negativů, tak ta byla obdivuhodná. A potom ten zájem každopádně, zájem veřejnosti, já si to vysvětluju i jedním, že tím, když je u určitého národa nebo u jakéhokoli národa předána jeho vlastní minulost, tak ve chvíli, kdy se najde takovýdle kulturní poklad, který na tu minulost navazuje, tak tam je taky, není to pouze ve fotografii jako takové, ale je to i v tom činu toho, že to navázalo na tu minulost našeho národa.
Moderátor (Naděžda Hávová): Těžištěm práce ateliéru Jana F. Lankhanse se staly portréty. Ale váš pradědeček velmi miloval Prahu a při svých toulkách jejími ulicemi ji také často fotografoval. Zachovaly se třeba obrázky města, jeho obrázky?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): No, zachovaly se. Každopádně existujou pozitivy, což je velice jako cenná věc. Něco má uměleckoprůmyslové muzeum. Každopádně má sběratel historik fotografie Pavel Šojch. To je další, který také udělal knihu Stará Praha Jana Lankhanse. Ale i v tom, co se teďka našlo, tak tam byla hlavní těžiště té nalezené části archivu byly portéry. A pak jsou tam i různé několik takových drobnějších částí jako jsou kroje nebo právě fotografie záběry venkova nebo památek po Čechách plus Prahy. A to všechno tedy teprve čeká na zpracování.
Moderátor (Naděžda Hávová): Filmová dokumentaristka Zuzana Maisnerová-Viznerová je dnešním hostem pořadu Dva na jednoho. Dům Lankhans v centru Prahy začalo nedávno žít svou novou životní etapu. Budova je zrekonstruovaná, obohacená o prvky moderní architektury a je také ověnčená prestižní cenou Grand Prix obci architektů. Na jeho nové tváři, jak už jsme se zmínili, se podílel především architekt Ladislav Lábus. Jak dlouho jste ho hledala?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): No, já jsem každopádně vlastně tadle ty otázky architektury mě zajímaly vod začátku devadesátejch let, vod restituce. A maminka dostala na Vinohradech takový funkcionalistický dům, vlastně čistou pěknou funkcionalistickou architekturu. A tam jsem si poprvé uvědomila, jak je šíleně důležitý, aby právě jakákoli drobná věc, ať jsou to barvy, lampy, kliky, aby tyhle ty věci, který ty prohřešky minulosti, aby se zase vrátily do původního stavu a že je na to potřeba odborníka. A přes fotografa Jana Malého jsem oslovila, tehdy jsem žila pouze v tom zahraničí, jsem oslovila architekta Pleskota, který byl ale zaneprázdněný. A doporučil mi svého kolegu a přítele Ladislava Lábuse. A potom vlastně, když jsem jenom viděla jeho přístup, s jakym přistoupil k těm drobnejm opravám, nic netušil o domě ve Vodičkově ulici, k těm drobnejm opravám tohoto vinohradského domu, tak jsem velice rychle bez nějakých velkých soutěží, jsem věděla, že je to člověk, který by mohl zvládnout i takhle obrovskou rekonstrukci, jako byla dům Lankhans.
Moderátor (Vladimír Kroc): Rozuměli jste si s architektem Lábusem stoprocentně nebo vás musel nějak přesvědčovat, přemlouvat?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Ne, my jsme si, já bych řekla, že svým způsobem přes veškerý jako problémy, který, únavy a řekla bych podrážděnosti, který každá takováhle dlouholetá vopravdu dlouholetá spolupráce může mít, bych řekla, že to byla spolupráce ideální. A byla ideální v tom, že si myslím, že oba dva jsme respektovali jeden druhého.
Moderátor (Vladimír Kroc): Jak to bylo s památkáři?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Památkáři. No tak my jsme byli, to bylo velice dlouhodobé, velice náročné. My jsme, pochopitelně ten dům procházel nejenom stavebním, musel mít stavební povolení, ale i územní rozhodnutí, protože změnil podobu, svou velikost. A tam byl, tam pochopitelně byl vliv památkářů. A to byly dlouhý vyjednávání. A my jsme v podstatě každou věc, kterou k tomu jsme chtěli nebo kterou architekt Lábus jim předložil a v diskusích se to řešilo.
Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste se nebála ponechat Ladislavu Lábusovi a celému jeho týmu volnou ruku a také jste si ze soutěže obce architektů odnesla čestné uznání pro investora. Stovky hodiny, které jste spolu strávili nad podobou domu Lankhans vlastně byly náležitě tímto odměněny. Máte radost?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Má pochopitelně velkou radost. Mám radost z toho, že architekt Lábus a jeho tým dostali Grand Prix za české architektury. Mám radost z ocenění, které tedy beru jak pro sebe, tak pro celou mou rodinu. Protože takto, když člověk dělá něco s takovuhle řekla bych skoro až posedlostí a věnuje tomu tolik času, tak je potřeba pochopitelně, aby k tomu měl i to zázemí. A to zázemí mi poskytli v mym konkrétním případě všichni, manžel i celá rodina. Takže z toho mám radost. Mám radost pro nás pro všechny, protože to bylo skutečně několik let, kdy člověk dával prioritu právě této věci.
Moderátor (Vladimír Kroc): Dům Lankhans otevřel své brány veřejnosti expozicí nazvanou Pocta statečným, na které jsou k vidění portréty, snímky vězňů padesátých let. Proč právě jsou to lidi pronásledovaní komunistickým režimem?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): No, protože za prvé my jsme chtěli votevřít tu galerii vlastně projektem, který by byl jakoby volnym pokračováním toho, co tam ten Lankhans dělal. Čili galerii osobností. A zároveň to, že těmto lidem se relativně věnuje, tedy relativně možná je už i silný slovo, že se jim věnuje málo pozornosti v těch třinácti letech té nové historie tedy České republiky, tak to byl jeden, každopádně jeden z těch důvodů. Prostě mi připadá, že dům, který prošel touhle a rodina touhle svou vlastní historií, tak je naprosto na místě, aby tam oběti komunismu padesátých let byly vystaveny.
Moderátor (Naděžda Hávová): Pocta statečným je otevřena ještě necelých třicet dnů do konce srpna. Na výstavě pracovali přední čeští portrétisté, jako Ivan Pinkava, Václav Jirásek, Jan Malý, Dušan Šimánek nebo z těch mladších Tomáš Rassl a Vojtěch Vlk. Vytvořili soubor celkem šestačtyřiceti velkoformátových černobílých fotografií. Používali při své práci stejnou techniku, jako kdysi Jan Lankhans?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): No, každopádn největší rozdíl je v tom, že původně bylo, že budeme zvát do ateliéru k těm fotografům, že je ty fotografové budou znát. Potom z důvodů vzdálenosti Prahy nebo zdravotního stavu řada těch fotografů za těmi starými lidmi jezdila. A to byl, to se posouvá ta výrazová podoba toho portéru, jak to dělal Lankhans a jak to dělaj oni, tak se každopádně posouvá. A v dalších cyklech vo tom stále budeme znova diskutovat až k úplné volnosti nebo k určitému omezení, to se bude vyvíjet tedy cyklus od cyklu.
Moderátor (Vladimír Kroc): Už za měsíc se v Lankhansu tedy otevře nová výstava. O čem bude?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Ta nová výstava ta patří do takového našeho jednoho cyklu nebo programového, programové větve a to se jmenuje Lankhans prezents. A to by byly zahraniční kulturní, zahraniční fotografické instituce, které by ta Lankhans galerie, která by jim poskytla prostor, aby se představily tady v Praze. A teďka jako první to bude švýcarská nadace pro fotografie, nejstarší švýcarská národní instituce zabývající se výhradně fotografií. A ta ukáže ze své sbírky, to je ještě takový trochu jakoby pokračování té portrétní Lankhansovy tradice a ta ukáže asi šedesát portrétů umělců fotografovaných od předních světových a švýcarských fotografů. Pozoruhodné je, že to je z rozmezí let 1860 až 1990, či-li sto třicet let portrétní fotografie umělců.
Moderátor (Naděžda Hávová): Viktor Dyk, Lída Baarová, Alois Jirásek, TGM tedy Tomáš Garig Masaryk, Vítězslav Nezval to je jen několik jmen slavných osobností, které se u Lankhanse nechaly portrétovat. Je dnes v domě fotografický ateliér?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Je tam fotografický ateliér. Vlastně tím, že je tam nejenom galerie, která je teda vlastní subjekt jako Lankhans galerie Praha, ale obchodní prostory má pronajaté firma Foto Škoda a ta poskytuje, ta má svůj vlastní fotografický ateliér. A ty vlastně v tý tradici tý, toho portrétování, je možné se tam nechat vyfotografovat.
Moderátor (Vladimír Kroc): My jsme vás představili jako filmovou dokumentaristku, ale zatím jsme o těch dokumentech moc nemluvili. Máte na ně čas, když takhle pendlujete mezi Curychem a Prahou?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): No, to je právě taková ta, ta absurdita toho mého života, že se to několikrát vyměnilo. Já jsem vystudovala FAMU a dělala jsem patnáct až sedmnáct let možná velice intenzivně dokumentární filmy pro Českou televizi počátkem devadesátých let, pardon pro švýcarskou televizi. Počátkem devadesátých let taky i pro Českou televizi. A byly to normální jako dokumentární filmy vod začátku těch nejkratších pětiminutových až po hodinové dokumentární pořady nebo respektive filmy. A teďka tedy poté stavbě, ke konci stavby nebo ke konci přípravy na stavbu, jsem musela tuhle tu činnosti přerušit. A momentálně i tou celkovou prací s galerií to není možný.
Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste se hodně věnovala sociálním tématům. Proč právě jim?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Protože mě to strašně zajímalo. Vždycky mě to zajímalo. A náhodou jsem se taky, jedna z prvních redakcí, do který jsem se dostala ve švýcarský televizi, byla redakce s vysíláním pro starý lidi. Kde jsem vlastně se k tomudle tomu tématu dostala do hloubky. A potom už bylo jenom krok k tomu i k těm jinejm redakcím se zaobírat tou sociální tématikou.
Moderátor (Vladimír Kroc): Nenapadá vás, že by byl zajímavý dokument porovnat dvě mantality českou a švýcarskou? Obě znáte velmi dobře.
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Mám takovej projekt vám musím říct přímo, protože se neustále vopravdu vlastně v rozmezí několika dnů se dá často říct, se pohybuju mezi Curychem a Prahou, tak mám. I vim, jak by se to dalo udělat. Mám i lidi, protože vlastně v letadle se člověk setkává, je to jako, je řada lidí, který sem jezděj za prací a měněj tydle ty dvě místa. A to by mě vopravdu zajímalo. Možná, až se...
Moderátor (Naděžda Hávová): Jak zvládáte to neustále pendlování mezi Prahou a Curychem? Nepřemýšlela jste někdy o tom, že byste třeba tu svou švýcarskou rodinu přestěhovala do Prahy a zakotvili jste na trvalo třeba ve Vodičkově ulici?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): No, o tom jsme se bavili taky. Ale to není za prvé díky škole syna, to není, nebylo řekněme do teďka to nebylo tak úplně možný. Nebylo to taky možný, protože manžel si to ze začátku nepřál. Ale možná, kdo ví.
Moderátor (Vladimír Kroc): Tady by se patřilo říci, že váš muž Wolf Vizner je tedy Švýcar, jak už vyznělo z kontextu a na investici do domu Lankhans se významně podílel. Přemýšlela jste o tom někdy, jak by se asi ta nová podoba domu líbila právě vašim předkům?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): No, já si myslim a já tedy pevně doufám taky v galerii máme portrét pradědečka, je tam pověšený, protože ten se se mnou už několik let neustále mění moje kanceláře a stále se se mnou stěhuje. Já si myslím a já pevně věřím, že by se jim to líbilo. Já taky věřím, že on tu celou dobu, kdy vod, celý ty devadesátý leta, kdy jsme na tom všichni takhle usilovně pracovali, že von to nějakým způsobem z nějakýho koutečku pozoruje.
Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste nám ještě před vysíláním prozradila jednu věc. Dovolenou už máte za sebou a my jsme se ptali, jestli jste si přivezla nějaké fotky z dovolené. Vy jste říkala, zásadně nefotografuju.
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): No já si všechno zapisuju do paměti.
Moderátor (Vladimír Kroc): A čím to, že vlastně váš život, celý život nějakým způsobem ta fotografie provází a vy sama se toho zříkáte?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Mě fotografie jako, jako médium, jako umění mě fotografie fascinuje. Mám spousta přátel fotografů, který mám velice ráda. Ale sama já bych si netroufla. Já myslím, že prostě na to člověk musí mít i nadání, aby, aby moh fotografovat.
Moderátor (Vladimír Kroc): Váš syn, který vyrůstá v Curychu, je mu čtrnáct let, mluví dokonale česky. Nepřemýšlíte o tom, že třeba byste ho nasměrovala k tomu, aby navázal na tu už tedy přetrženou tradici rodinnou?
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Já nevím, jestli vůbec, já už jsem asi možná, jak už jsem dvacet let v cizině, je ve mně určitej liberalismus, já nevím, jestli si vůbec troufnu ho kamkoli nasměrovávat. Ale pochopitelně, kdyby se mu tenhle, kdybych cítila, že se mu tenhle ten obor líbí, tak bych byla ráda.
Moderátor (Naděžda Hávová): My asi budeme končit. Náš čas vypršel pro toto pondělí, tato půlhodinka je za námi. Díky, že jste k nám do budovy Českého rozhlasu dorazila. Přejeme hodně úspěchů v další práci.
Host (Zuzana Maisnerová-Viznerová): Děkuju vám mockrát.
Moderátor (Vladimír Kroc): Našim hostem byla Zuzana Maisnerová-Viznerová filmová dokumentaristka a jak už bylo řečeno oceněná osvícená investorka. Pěkný poslech dalších pořadů Radiožurnálu vám přejí a příští pondělí se opět na slyšenou těší Naděžda Hávová a Vladimír Kroc.
Moderátor (Naděžda Hávová): Na slyšenou.
Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.