Estébáci mlátili Otu Rambouska ulomenou nohou od židle. Vydržel 54 hodin nepřetržitého výslechu

Američtí tvůrci filmu Rambo se klidně mohli inspirovat pražským instalatérem Otakarem Rambouskem, který se narodil před 100 lety. Stejně jako známá filmová postava bojoval se zbraní v ruce, skrýval se po lesích, věznili jej komunisté a mučili ve vězení.

Otu Rambouska ovšem lidé znají spíše jako tělnatého spisovatele, který jako první autor vyprávěl strhující příběh bratrů Mašínů ve své knize „Jenom ne strach“. S Mašíny ho pojilo blízké přátelství, měli mnoho společného. I Rambousek po roce 1948 utekl přes hranice, ale na Západě nezůstal. V uprchlickém táboře přijal nabídku a stal se špionem – kurýrem americké zpravodajské služby CIC. Estébáci ho rok marně naháněli. Zákeřně ho zradil přítel.

Audio vzpomínky Otakara Rambouska zaznamenali lidé z neziskové organizace Post Bellum pro projekt Paměť národa. Redakce je financována především z příspěvků Klubu přátel Paměti národa. Přijměte pozvání i Vy. Jak na to naleznete zde.

Celou noc leželi v jehličí

Ota Rambousek utekl se třemi mladými lidmi v červnu 1948 přes západní hranici u Domažlic. Skupinu vedl převaděč, který je nečekaně opustil v noci v lese u Mrákotína asi 15 kilometrů od čáry. Po asi hodině marného plížení nočním lesem to vzdali, aby si větvemi nevypíchli oči nebo si nezlomili nohu. Lehli si do jehličí a čekali na rozednění.

Čtěte také

Brzo ráno přeběhli hraniční silnici, aniž by je spatřila hlídka pohraničníků na koni nebo motorce. Na hranicích ještě neexistovalo oplocení z ostnatých drátů pod elektrickým napětím. Čtveřice dorazila na okraj lesa do malé chalupy, kde žili staří němečtí manželé. S pochopením jim pomohli a zkontaktovali americkou jednotku, která pro uprchlíky přijela vojenskými vozidly.

Rambouska umístili do Řezna – Regensburgu v Bavorsku do bývalého gymnázia. V táboře se tísnily tisíce uprchlíků. Část osazenstva po měsíci odvezli do bývalých nacistických dělostřeleckých kasáren ve Schwäbisch Gmündu, kde Ota získal práci ve skladu. To mu nevyhovovalo, chtěl do armády: „V té době byla všeobecná představa, že dojde ke třetí světové válce. Celý demokratický Západ proti Sovětskému svazu! Býval bych šel do armády, když by byla. Rozhodně jsem chtěl přiložit ruku k dílu, táta byl legionář. Hledal jsem příležitost, jestli něco takového bude,“ vysvětloval Rambousek pro Paměť národa.

Po pěti měsících čekání na příležitost se rozhodl na vlastní pěst vrátit domů na Vánoce, navštívit své staré rodiče. Nikdy před tím nevynechal společný Štědrý den.

„Tys tu teda ještě chyběl,“ vyhodil ho příbuzný z bytu

Vrátil se podobnou cestou a jel až do Prahy. Doma mu otevřel vzdálený příbuzný s překvapeným výrazem: „Co tu proboha děláš, tys tu ještě chyběl. Koukej vypadnout, člověče, dyť se každou chvíli můžou vrátit.“ Dozvěděl se, že jsou jeho rodiče zatčeni, protože neoznámili jeho ilegální přechod hranic.

Maminku propustili až po půl roce vyšetřování. Tatínek věznění snášel zdravotně velmi špatně, z vazby byl propuštěn po krátkém čase kvůli srdeční slabosti. Když se znovu rodiče doma setkali, tatínek umíral. V červnu 1949 zemřel na srdeční zástavu. Se synem Otou se už neviděl. Hned druhý den, na Hod Boží, Ota už seděl ve vlaku do Chebu, kde si našel „svoji“ cestu přes hranice.

Podle StB Rambousek zbudoval „dokonalou síť, která byla dokonalá“

V německém táboře ho kontaktovali lidé od americké tajné služby CIC. Verboval ho asi padesátiletý muž střední postavy, který se představil krycím jménem Zeman. Jednalo se o uprchlého poslance za Demokratickou stranu Michala Zibrína. Rambousek souhlasil s přechody hranic, vytvářením zpravodajské sítě v komunistickém Československu, rekrutováním spolupracovníků, zakládáním tajných skrýší tzv. mrtvých schránek.

Otakar Rambousek přebírá od Václava Havla medaili Za zásluhy o Českou republiku, 28. října 1999

Měl získávat informace všeho možného vojenského a průmyslového charakteru, vynášet z Československa různé dokumenty – průkazky, legitimace, mapy a podobně. Obsah zpráv Rambouska ani tolik nezajímal, stal se jen kurýrem, který měl zodpovědnost za doručení – vynášel a přinášel motáky, šifrované zprávy, vyřizoval vzkazy. Kromě toho organizoval rozsáhlou zpravodajskou síť využívající tajné kódy, agentské značky, desítky tzv. mrtvých schránek.

Využíval vagony mezinárodních rychlíků mířící do Paříže nebo Curychu. Na toaletě ve spodu konve s vodou napsal značku, která agentům CIC prozradila, kde se ve vagonu nachází magnetické krabičky o velikosti zápalek se vzkazy. Oslovil ke spolupráci své přátele, které znal z práce u tzv. Zpravodajského filmu, kde pracoval po válce jako osvětlovač, než ho vyhodili, protože nebyl dostatečně tzv. politicky uvědomělý. Hlavními spolupracovníky se mu stali Ladislav a Blažena Bednářovi, bezdětní manželé žijící na pražském Smíchově. 25letý Rambousek ozbrojený pistolí během jednoho roku podnikl přes střeženou západní hranici 14 přechodů. Pohyboval se především na Plzeňsku, Chebsku a v Praze a okolí.

Státní bezpečnost ve vyšetřovacích spisech neobratně Rambouska hodnotí: „Byla zde budována dokonalá špionážní síť takzvaných mrtvých schránek, která po vybudování jest velmi dokonalá a lze ji těžko odhaliti…“

U snídaně na něj vlítlo třináct estébáků, nestačil vytáhnout pistoli

Na podzim roku 1949 při své čtrnácté cestě přespal jako obvykle v Černošíně v obci mezi Chebem a Plzní u svého do té doby spolehlivého spolupracovníka. Právě u něj vyzvedával zpravodajské zprávy. Prozradil mu, že je to jeho poslední cesta, a sdělil mu heslo, kterým se prokáže jeho nástupce. Zatímco šel Rambousek spát, jeho přítel ho udal.

Rambouska přepadla kohorta 13 ozbrojenců. Sesypali se na něj v chalupě kolem osmé hodiny ráno, když seděl u stolu a snídal. Estébáci měli strach, že se bude agent Rambousek bránit. Na pistoli ale zatýkaný 26letý Ota nedosáhl, měl ji v kabátu – montgomeráku přehozeném přes židli.

Ze vzteku estébák ulomil nohu od židle a mlátil ho hlava nehlava

Rambouska odvezli do Plzně. Estébáci na stůl před něj položili jeho pistoli: „To jste měl na nás?!“ „Ták, k sebeobraně,“ odpověděl Ota a dostal pěstí, že spadnul ze židle. Následovala série nesmírně fyzicky a psychicky surových výslechů.

Ota Rambousek v březnu 2008

Mlátili ho pendreky, pěstmi, policista ve vzteku ulomil nohu od židle a tím Rambouska do krve zmlátil. Kopance, facky, údery do břicha soudruzi střídali domlouváním. Do místnosti nakráčel další postarší soudruh a uklidňujícím hlasem vyšetřovanému sděloval, jak s ním soucítí a má pochopení. Prosil, aby promluvil, že jinak za kolegy mlátičky neručí. Chtěli znát všechno – jména, adresy, místa tajných schránek, texty dopisů, které vynášel.

První nepřerušené mučení trvalo 54 hodin. Pak následovala půldenní pauza, aby se zastavilo krvácení. Rambousek ale nesměl spát, pak estébáci ve výslechu pokračovali dál.

Soudce se slitoval, dal mu „jen“ doživotí

Spolu s Otou Rambouskem bylo v květnu 1950 odsouzeno za velezradu a vyzvědačství 14 osob. Pamětník odešel od soudu s doživotním trestem žaláře. Dělnický původ, účast v Pražském povstání a zatčení bez střelby jej zachránily před popravou.

Ota Rambousek prošel Pankrácem, Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi. Jakožto obzvlášť nebezpečnému zločinci mu nebylo umožněno odpykávat si trest v mírnějších uranových lágrech. Rambouska propustili po patnácti letech v roce 1964. Tři měsíce se zotavoval, pak musel nastoupit na místo instalatéra ve státním podniku Pražská stavební obnova.

Kniha „Jenom ne strach“ způsobila Havlovi běhání mrazu po zádech 

V roce 1968 Rambousek spoluzakládal Klub 231, společenství bývalých politických vězňů. Po srpnové okupaci s manželkou emigrovali přes Jugoslávii do Itálie a USA. V exilu se setkal s Josefem Škvoreckým, který jej po přečtení krátké povídky povzbudil k psaní. Rambousek vtělil svůj životní příběh do Vincka Pažby, hlavního hrdiny knihy Paměti lichoběžníka.

Bratři Mašínové

V 80. letech se začal potkávat s bratry Josefem a Ctiradem Mašínovými. Z jejich svědectví sepsal do té doby první literární vyprávění jejich příběhu „Jenom ne strach“. Rukopis Škvorecký nejdříve chválil: „Přečetl jsem Mašíny a je to velmi dobré. Myslím, žes zvolil správný tón...“ Ukázky z připravované knihy vyšli v exilovém časopisu Západ. V prosinci 1987 poslal Václav Havel Škvoreckému dopis, v němž píše, že mu přecházel mráz po zádech, když se na stránkách Západu jeho dávný spolužák z Poděbrad kasal tím, kolik lidí zabil.

V únoru 1989 Škvorecký už zastával jiný názor a Rambouskovi sdělil, že knihu ve stávající podobě nevydá, že by poškodila nakladatelství. Rambousek na návrhy úprav nepřistoupil a kniha vyšla až roku 1990 v Edici Revolver Revue v Praze, píše Adam Drda v knize Převrácené životy s odkazem na dokumenty zveřejněné v publikaci Cesta na severozápad.  

Na závěr života prožíval Ota Rambousek těžce rodinnou tragédii. Jeho 27letý vnuk Lukáš zahynul jako jediná česká oběť v mrakodrapu v New Yorku 11. září 2001. Ota Rambousek zemřel v roce 2010 v 87 letech.

autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio