Sta let by se letos dožil Ota Rambousek, český Rambo, jak ho nazývali bratři Mašíni. Jejich příběh vyprávěl v knize Jenom ne strach

Největší audioportál na českém internetu

Otakar Rambousek | Foto: Post Bellum

Sta let by se letos dožil Rambousek, český Rambo, jak ho nazývali bratři Mašíni

Před sto lety se narodil spisovatel Otakar Rambousek, autor prvního literárního vyprávění příběhu bratrů Mašínů „Jenom ne strach“. Sám autor prožil obrovská životní dramata: bojoval za Pražského povstání s jednotkami SS přímo v budově rozhlasu. Po roce 1948 se stal špionem a vybudoval podle hodnocení Státní bezpečnosti „dokonalou špionážní síť“. Ota Rambousek zemřel v roce 2010 v 87 letech.

Audiovzpomínky Otakara Rambouska zaznamenali lidé z neziskové organizace Post Bellum pro projekt Paměť národa. Redakce je financována především z příspěvků Klubu přátel Paměti národa. Přijměte pozvání i Vy. Jak na to naleznete zde.

Otakar Rambousek se narodil 21. ledna 1923 v Praze. Tatínek legionář, člen Sokola, povoláním klempíř a instalatér, pracoval jako soukromý živnostník. Ota po obecné škole odmítl pokračovat ve studiu, protože chtěl tátovi v rodinné firmě pomáhat, vyučil se také instalatérem.

V bombardovaném Berlíně to vypadalo jako při soudném dni

Za protektorátu obdržel dvacetiletý řemeslník Ota Rambousek povolání na nucené práce do říše, tzv. Totaleinsatz. Odcestoval s tisíci dalšími vlakem 27. dubna 1942 do Berlína. Přidělen byl k německé firmě Karl Braun. Čekal ho pracovní tábor: dřevěné baráky bývalých kasáren, společné umývárny, záchody a místnosti pro 50 nocležníků.

Dostal bednu nářadí, poukázky na stravu, která se vydávala jednou denně po příchodu z práce: čtvrtka chleba a dvoudeková kostička margarínu a kolečko vodnatého salámu jakožto oběd pro příští den.

Rambousek vypráví o výsadním postavení řemeslníků z Čech: „Poláci museli nosit modrou nášivku na hadrech Ost – východ, bílá písmena na modrém poli. My měli výsadu, že jsme nic podobného neměli... Rusové byli zajatci. Smrděli, chudáci, v roztrhaných vojenských hadrech tak, jak je chytili. Chodili v útvarech a měli své zajatecké tábory. Čili my jsme byli šlechta,“ popisuje Rambousek, který zažil několik leteckých útoků na Berlín.

Ten největší zničil celé městské čtvrti: „Vy mně můžete být ukradení, tady jde o kejhák... Všechno se rozpadalo. Denní nálety, to si nedovedete představit, to bylo jako soudnej den. Vypadalo to jako v pekle. Celé berlínské čtvrti hořely,“ vypráví Rambousek.

Dne 3. února 1945 se nad Berlínem objevilo skoro tisíc amerických bombardérů B-17. Svrhly přes dva tisíce tun leteckých pum. Během náletu zemřelo zhruba 22 tisíc lidí. Jedná se o jeden z nejničivějších útoků 2. světové války.

Falšoval dovolenou a uplatil lékaře

Rambouskovi se podařilo tak jako mnohým jiným z nuceného nasazení utéci. Zfalšoval razítko, ukradl hlavičkový papír továrny Braun při úklidu v kanceláři mistra dílny a napsal si potvrzení o dovolené. Z berlínského lágru se většinou pěšky dostal až do Prahy. Uplatil lékaře a získal potvrzení, že trpí srdeční vadou. Na pracovním úřadě mu následně přidělili fyzicky méně náročné místo zámečníka v barrandovských filmových ateliérech.

Otakar Rambousek přebírá od Václava Havla medaili Za zásluhy o Českou republiku, 28. října 1999

Ota Rambousek vyslyšel 5. května 1945 naléhavé volání rozhlasu: „Voláme všechny Čechy! Přijďte nám ihned na pomoc! Esesáci zde vraždí české lidi!“ V Rumunské ulici čekali lidé na zbraně, vypráví Rambousek, vznikly tu dvě skupinky – vojáci a nevojáci.

Dva policejní vozy zabrané na stanici v Bartolomějské přivezly 33 pušek, dva automaty, střelivo a dvě bedny granátů. Nevoják Rambousek se i přesto dostal na korbu policejního náklaďáku k ostatním, protože mu dali do ruky jako nosiči bednu s granáty. Zmocnil pušky, policejní karabiny.

Zbraň mu ale zase zabavil jiný bojovník se slovy: „Naval sem tu břízu!“ V Balbínově ulici zastavili. Onomu spolubojovníku došla odvaha a se slovy: „Tady jde o kejhák, mám doma haranty a nikdo mi nic nedá!,“ přenechal Rambouskovi pušku a utekl.

Tekly proudy krve

Ulicí zněly výstřely z Vinohradské. „Ulice byla plná lidí. Utkali se tam naši lidé s Němci, které tam přihnali z Tabákové režie. Na sto ženských a mužských, civilů, Němců, kteří tam pracovali. Hnali je dolů z Balbínky na Vinohradskou… Proudy krve tekly při chodníku do kanálu,“ popisuje Rambousek, který spolu se třemi kamarády vlezl do starého dvoupatrového domu sousedícího s rozhlasem. Přes střechy se dostali do budovy.

Ota Rambousek v roce 2007

Postupně procházeli jedno patro po druhém. Mezitím se esesáci, co odpoledne 5. května obsadili rozhlas, začali stahovat a kolem 18:00 hodiny kapitulovali. Povstalcům se nevzdali, odjeli přistaveným autobusem. Podle Rambouska v celém rozhlase po skončení bojů ležel jen jediný mrtvý na lavici v přízemí u tzv. ladírny.

Jednalo se o českého četníka s přilbou a kabátem. Jiná situace byla na ulici na Vinohradské, kde ležely desítky mrtvých. Byli to lidé, kteří běželi na pomoc rozhlasu a šli hlavním vchodem z Vinohradské: „V hale, kde se nacházel pult šatny, si Němci postavili lehký kulomet a tím stříleli přímo do hlavního vchodu,“ popisuje Rambousek.

Následující dny Rambousek sloužil jako tzv. spojka při velitelství Bartoš. To sídlilo v leteckém krytu v Bartolomějské ulici. Seznámil se tu například s jedním z velitelů povstání generálem Karlem Kutlvašerem, později v 50. letech se znovu potkali, ovšem jako političtí vězni v Leopoldově a na Mírově.

„Ať žije vinohradskej tunel!“ zvolal parašutista na šibenici jako poslední slova

Během Pražského povstání potkal Ota Rambousek známého, který pracoval v tzv. Aktualitách, zpravodajském filmu. Rambousek přijal jeho nabídku osvětlovače. Už 11. května se hlásil do nového zaměstnání.

Za pár dní osvětloval projevy státníků, ale i popravy nacistických kolaborantů a německých velitelů, ale i československých parašutistů, kteří zradili: „Jeden případ zvláštního cynismu utkvěl v paměti. Zrádci Čurda a Gerik. Bývalí parašutisté shození do protektorátu skončili jako spolupracovníci gestapa. Čurda se nijak pod šibenicí neprojevil. Gerik propadl jakési zoufalé a sžíravé ironii. Když mu na prsa stáhli řemen a táhli ho vzhůru, posměšně řekl: ‚Pánové, jde vám to šíf!‘ A s oprátkou na krku stačil zvolat: ‚Ať žije vinohradskej tunel!‘,“ píše Rambousek v knize Paměti Lichoběžníka.

Ota Rambousek v březnu 2008

V příštích Příbězích 20. století budeme ve vyprávění Oty Rambouska pokračovat. Po roce 1948 se stal tzv. „agentem chodcem“. Přecházel západní hranice, organizoval odbojovou skupinu. Před Vánoci 1949 ho zatkla StB a odseděl si 15 let vězení. Estébáci o něm do spisů napsali: „Jedná se o výjimečně nebezpečného agenta, který tady v Československu vybudoval dokonalou špionážní síť..“ Do USA Ota Rambousek utekl po sovětské okupaci v roce 1968.

autor: Mikuláš Kroupa