Elektrárna Itaipú - jmenuje se poeticky „Zpívající kámen“, ale vypadá jako mimozemský kolos

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Obří přehradní nádrž. Výška 196 metrů, celková délka skoro 8 kilometrů

Brazilsko-paraguayská vodní elektrárna Itaipú soutěží o první místo s čínskými Třemi soutěskami, zatím ale vyhrává. Přehrada na řece Paraná dokončená v roce 1984 v sobě skrývá 20 obřích turbín, a kromě velmi praktické stavby zásobující miliony lidí proudem je to také turistická atrakce.

Vstup do areálu na brazilské straně vypadá jako autobusové nádraží. Jedete dálnicí, jakoby na poznávací zájezd. Průvodkyně ovšem hlásí místo letopočtů megawatty, kubíky a hertzy.

Zastávka na parkovišti vypadá jako odpočivadlo. Ale je tu před vámi najednou něco neskutečného. V dáli je vidět ohromná stavba, jako by obří betonový radiátor spadl na zem. A kousek dál nalevo se valí dlouhou výpustí voda, na konci se stáčí nahoru a mění se v obrovskou vodní tříšť, která stříká až kilometr daleko.

Donutit řeku vystoupat a spadnout dolů

Vypouští se přitom zrovna jen trošku. Řeka Paraná tady má průtok 12 tisíc kubíků za sekundu, to je 80 Vltav najednou. A ohromující jsou i další čísla – ani snad nemá úplně cenu je říkat, najdete je na facebooku Zápisníku zahraničních zpravodajů. Jak z rukávu je tu sypou průvodci, třeba Pedro.

„Myšlenka přehrady je jednoduchá. Je to o tom donutit řeku vystoupat vysoko a tady na místě elektrárny spadnout dolů až na její původní místo. V tomhle případě je to 120 metrů. Z takové výšky padá potrubím k turbínám.“

Bílé trubky jsou jakési náhony na turbiny. Voda v nich klesá 120 metrů

To už jsme se cestou autobusem pod výpustěmi a přes hráz dostali přímo mezi jednotlivá žebra. Nejsou tu ani tak pro to, aby vypadala hráz zajímavě, ale kvůli úspoře betonu. Jinak by se tady navozilo betonu až příliš a hráz by byla těžká. I tak je to neskutečné. Jsme na jakémsi můstku, nad námi je 40 metrů a pod námi díra hluboká jak Macocha – bojím se jít k zábradlí, ale Suzan ze společnosti Itaipú říká, že oni už jsou zvyklí.

V Paraguayi i Brazílii naráz

Sjíždíme pod povrch. Uvnitř se to klepe, proskleným stropem vidíme do místnosti se spoustou přístrojů. Suzan si stoupá na čáru uprostřed. „Teď právě mám po jedné straně Paraguay a po druhé straně Brazílii. Ale jsme tu vlastně na obou místech najednou. Tady odsud se všechno řídí. Jak vidíte na panelech, je vidět, že pracuje 10 brazilských turbin, 9 paraguayských a na jedné – to je ta modrá – se právě dělá údržba.“

Řídící místnost elektrárny

Od hukotu vody vstupujeme do místa, kde už hučí turbíny, je to obrovský kovový válec, který se točí, až z toho přechází zrak a motá se hlava. Jedna turbína vyrábí elektrickou energii pro 2,5 milionu lidí. Vracíme se zpátky. Jsem tu už podruhé, a stále se tu nemůžu vynadívat, vynaposlouchat a vynaklepat. Jako bych pořád nevěřil, že něco tak velkého může existovat, a že jsem byl jako ten titěrný pidižvík uvnitř.