Dveře staré synagogy v Urbinu se otevřely
Urbino je malé město v severní části středoitalského kraje Marky. Zdejší dialekt je už zpěvavý jako mluva Italů ze severnější Emilie Romagni. Je to rodiště slavného malíře Raffaela Sanzia. Překvapilo nás, že i v tak malém městě je stará synagoga, proto jsme se tam šli podívat s historičkou židovských komunit v Itálii profesorkou Benigni Moscati.
Městečko je sevřené renesančními hradbami, které obepínají dva vrcholy poměrně vysokých kopců. Na jednom je nízká vojenská pevnost, na druhém ční do výše nádherný renesanční hrad a vedle něj katedrála. Od hradu sestupují podél úzkých, cihlami dlážděných uliček nejprve šlechtické paláce a pak prosté domky. Někde ulice nahrazují dlouhá schodiště.
Vpravo od jižní brány, hluboko pod hradem, najdete budovu s vysokými zdmi a pouze jedním velkým oknem. Je to synagoga, centrum židovského ghetta. Vzniklo v první polovině 16. století, když Urbino skončilo pod vládou papežů.
Dnes žije v Urbinu už jen pár židovských rodin a synagoga prakticky nefunguje. Pečuje o ni profesorka Benigni Moscati, historička židovských komunit v Itálii. Právě ona mne vzala do jinak uzavřené synagogy a můžete se tam teď podívat se mnou.
"První ghetto vzniklo v Benátkách roku 1515. Stejně jako to benátské i ghetto v Urbinu se každodenně zavíralo po večerní modlitbě, kolem 18. hodiny. Mělo tři brány a židé si museli platit ponocného, mastra Fiore, který je každý večer zavíral v ghetu a otevíral brány až ráno," uvedla historička.
V Itálii, v krajích, které patřily pod církevní stát, mají ghetta i docela malá městečka. Židé přišli do dnešní Itálie už v dobách antického Říma. Kdy přesně, to už nevíme. Až do roku 1270 půjčování peněz na úrok bylo výsadou křesťanů - peníze půjčovali majetní šlechtici, měšťané i preláti.
Od roku 1270 je jim byla tato aktivita zakázána a postupně ji převezmou Židé. Italské státy zvaly židovské komunity do svých měst také proto, aby získaly důležité znalosti a zušlechtily místní řemeslnou výrobu.
Marky mají i dnes kvetoucí produkci obuvi. V dobách renesance ji zavedli Židé. Uměli zpracovávat kůži tak, aby byla velmi měkká a bílá. K tomu používali tanin získaný z hroznových slupek po vylisování vinných hroznů na víno. Mnohé manuskripty uchovávané ve Vatikánské knihově jsou dílem židovských písařů.
O tom všem jsme si povídali s paní profesorkou Benigni Moscati v synagoze, kde věřící usedali na lavicích mezi vyvýšeným pódiem tevou s pultem, na kterém je svitek, z něhož se předčítají pasáže na každý den, a aronem, skříní, do které se ukládají svitky Tóry.
Přiznávám, zpočátku jsem byla dost dezorientovaná, protože nad aronem urbinské synagogy v klasicistním stylu se klenula apsida úplně stejná jako v místní katedrále. Věčné světlo před aronem ještě umocňovalo dojem, že nebýt sezení po straně, bylo by to úplně stejné jako v katolickém kostele.
Synagoga se renovovala v první polovině 19. století. Původní velký aron, ten nejstarší na světě, je dnes v židovském muzeu v New Yorku. "Tehdejší předseda židovské obce v Urbinu, jistý Josef Coen, byl velkým přítelem místního biskupa monsignora Angeloniho. Monsignore měl, tady tomu říkají, kamenickou nemoc, totiž strašně rád se pletl do práce architektům," řekla historička.
Na návrh monsignora je apsida synagogy věrnou, opravdu věrnou, jen menší kopií apsidy urbinské katedrály. Sám biskup předal Josefu Coenovi nákresy dekorací i s formami a dokonce i barvy jsou stejné, typicky klasicistní světle zelená a bílá. Apsidy se liší pouze nápisem: v synagoze je to verš Habakuka, v katedrále dva andělé nesou nápis v latině.
