Dva na herečku Petrou Špalkovou

Host (Petra Špalková): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Petra Špalková se narodila jednadvacátého února 1975 v Brně. Má za sebou gymnázium a dva roky divadelní vědy na Univerzitě Karlově. K divadlu se dostala už v pěti letech. Dnes působí v Divadle Na zábradlí, v Národním divadle, v Řeznické v Kašparu nebo v Činoherním klubu. Divadelní kritici tvrdí, že patří mezi nejtalentovanější divadelní herečky. Široké veřejnosti se ale Petra Špalková představila až letos na podzim svou rolí ve filmu Zdeňka Pice Smradi. Získal také dvě významná divadelní ocenění a to Thálii a potom taky Cenu Alfreda Radoka. Ty jsi nikdy, Petro, nestudovala konzervatoř ani DAMU, dá se říct, že jsi samouk?

Host (Petra Špalková): No dá se spíš říct, že mě učili přímo ti chlapíci a dámy, vedle kterých jsem vlastně vyrůstala, že vlastně nejsem samouk, ale mám takou tu školu života z takovýho blízkýho pozorování těhletěch lidí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tady jseš dokladem toho, že ta škola není až ta důležitá.

Host (Petra Špalková): Možná se to tak dá říct.

Moderátor (Naděžda Hávová): Paradoxní ale je, že teď sama na konzervatoři vyučuješ. Co vlastně máš za předmět?

Host (Petra Špalková): Ten předmět se jmenuje herectví. My je učíme tomu oboru přímo, tak dvakrát týdně se scházíme na celý odpoledne a tam se jim pokoušíme vštípit základy herectví, což je docela obtížný, protože vlastně nikdo přesně do dneška nedefinoval, co to je "základy herectví".

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsme se chtěl zeptat, že vlastně učit něco, co se naučit nedá, je asi obtížné.

Host (Petra Špalková): No je to spíš jako snaha vytvořit nějaký systematický postup v tom, jak někoho, kdo má talent a má dispozice, tak jak ho nějak vlastně kultivovat a zas zároveň jako nepřetížit ten intelekt natolik, aby se ten člověk zablokoval třeba psychicky, duševně, aby se třeba nezablokovala jeho spontalijita, takže udržovat jako takový stádium v nich mezi hravostí, kázní, soustředěností snahou chodit se dívat do divadel, aby tak jako nasávali, protože to jsou docela silný zdroje.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jací jsou vlastně současní adepti herectví, jsou asi dost draví, ne?

Host (Petra Špalková): Draví, to ani ne, to mi tak nepřijde, nepřijdou mi nějak třeba přehnaně sebevědomí nebo takoví nějací loktaři nebo bezohlední. Docela jsou takoví přátelští, příjemný lidi.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ty vlastně máš na konzervatoři už za sebou rok, teď vjíždíš do toho druhého roku.

Host (Petra Špalková): No vlastně až od října se učilo kvůli povodním, tak nastupovali do školy až prvního října.

Moderátor (Naděžda Hávová): Už za sebou máte nějakou hru absolventskou?

Host (Petra Špalková): Ne, kdepak, vlastně v tom prvním ročníku, to jsme je ani nepřipustili k nějakým dialogům, to vlastně byly všechno takový jakoby etýdy nebo takový prostě scény, situace, který oni si zpravidla sami vymýšleli a my jsme je nutili, aby si je sami jako sepsali, aby to bylo, jakoby to vycházelo z nich co nejvíc. No a tam jsme je učili vlastně úplných základům jako dýchat klidně na jevišti, protože samozřejmě každý tam přijde a najednou zjistí, že je pozorovanej a vletí do něj taková panika, hysterie, že tam začne zmateně pobíhat a není schopen se tam zastavit, soustředit se, prostě klidně se tam pomaličku jako..., jsme učili se vlastně tak jako napřed osmělovat, nebát se třeba jakoby přehnanýho nějakýho výrazu, tak spíš ten první rok byl takový jako osmělovací kolo, dejme tomu a teprve teďka jsme se dostali k dialogům, to ještě na to, aby byla celá hra, to vůbec není připravená půda, to se musí hrozně opatrně na to, takže teďka děláme dialogy s český klasiky, děláme Strakonickýho dudáka Tylova a Lucernu Jiráskovu s tím, že oni měli samozřejmě možnost si z těch dvou her vybrat nějaký dialog, který jim je blízký, vlastně se pořád snažíme ještě je netlačit vlastně do něčeho vlastně, co to herectví obsahuje, tj. do tý totální přeměny a zatím se to snažíme držet jako blízko jejich těl a jako jejich nějakýmu rozhledu nebo cítění.

Moderátor (Vladimír Kroc): Navenek to možná vypadá tak, že Tobě už se splnilo snad všechna divadelní přání, protože v sedmadvaceti za sebou máš role, které Ti ostatní herečky určitě mohou závidět. Cítíš to tak?

Host (Petra Špalková): No vlastně trošku jo, jakoby mě až jednu chvíli poděsilo, jako že se člověku všechna ta přání plní, člověk si to přeje v nějaký dětský touze nebo v takový tý jako horečný fantazii si vysní "Jé, tohle bych chtěla," tak samozřejmě při mý takový jako nenasytnosti nebo pracovitosti, tak jsem si pomyslela na leccos a pak vlastně během čtyř, pěti let jsem měla jednu hezčí a jakoby takovou zásadnější roli hezčí než druhou, tak pak jsem si až říkala, jestli by se to nemělo zastavit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zalekla ses toho, že třeba se to zastaví někdy?

Host (Petra Špalková): Ne, že se to zastaví, to už jsem si i přála, aby toho už nebyl takový příval, protože jinak člověk pocítí určitou únavu. Navíc, taková věčná otázka, jestli je ještě z čeho brát, jestli se to už neopakuje, jestli to není příliš monotónní, jestli už to není okoukaný, aby se neřeklo třeba "Á, to už jsme viděli již stokrát, akorát je to naroubováno na jinou hru."

Moderátor (Vladimír Kroc): To se ale ještě neřeklo, mám dojem.

Host (Petra Špalková): No tak je to možný, že to takhle někomu může připadat, to je velice i vyčerpatelný samozřejmě, protože máte jednu fantazii, jedno tělo, jeden hlas, i když ho umíte třeba jako použít, že zní altově, někdy sopránově, ale pořád jste to vy se svojí fantazií a se svýma schopnostma, no tak aby toho nebylo nějak příliš, tak teďka mám pocit, že je takový čas se trošku stáhnout do ústraní.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ty jsi s divadlem vyrůstala nebo respektive divadlo vyrůstalo s tebou. V jeho prostředí jsi prožila dětství i dospívání. Nepřipadáš si po tolika letech, po tolika rolích starší než tvoje stejně staré kolegyně?

Host (Petra Špalková): No starší, je určitě tam větší penzum jako zkušeností, že už jsem toho hodně viděla nebo zažila, taky tím, že i když jsem byla jako vlastně malá, tak jsem prožívala ty problémy těch dospělejch, tak to možná jako, že má člověk trochu víc zkušeností, ale nepřipadám si jako nijak zkušenější, ono vlastně vždycky se začíná úplně od začátku, to je jako docela zvláštní obor v tom, že před každou novou hrou si člověk připadá jako úplný blbeček, který nikdy nic neudělal, protože zase nic neví, zase přijde, to je vždycky nejstrašnější pro mě vždycky ty první zkoušky v prostoru, jak se to od toho stolu zvedne do toho prostoru a člověk cítí, že je prostě neohrabanej, že neví, kam má dát ruce, neví, co má dělat, je v naprostých rozpacích v podstatě jakoby tam byl poprvé.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pojďme se ještě vrátit od dvaadvacet let zpátky, řekli jsme, že v pěti letech jsi poprvé stanula na divadelních prknech nebo jsi začala sbírat ty zkušenosti herecké. Ty jsi začínala v brněnském Divadle Na provázku, jak jsi k tomu přišla?

Host (Petra Špalková): Já jsem se tam nějak dostala přes svýho bratra, který tam...

Moderátor (Naděžda Hávová): To ještě musíme zmínit, my jsme to neřekli, Petra Špalková má staršího bratra Jakuba, ten působí v divadle v Celetné ve spolku Kašpar a můžeme si ho pamatovat třeba z Řebikových Šakalích let nebo ze Svěrákovy Jízdy, tak to jenom tak na okraj.

Host (Petra Špalková): Tak tenhleten bratr jako asi jedenáctiletej nebo dvanáctiletej tam zkoušel inscenaci Liška Bystrouška a já jsem se tam prostě nějak vetřela, když jsem viděla nějakou zkoušku, tak jsem byla tak okouzlená tak jsem asi jako tušila nebo cítila, že tam patřím a že mám právě tohle dělat, tak jsem se tam vloudila jako šestý kuře do počtu, už se to nedalo naprosto vydržet, už ta touha byla tak veliká, že jsem prostě přesvědčila tam ty lidi okolo, že těch kuřat nemusí být pět, ale že by tam mělo být i šestý a to že jako bych byla laskavě, kdyby dovolili, já.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nemají to s Tebou řežiséři těžké?

Host (Petra Špalková): No to já myslím, že ne.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jsi poslušná herečka?

Host (Petra Špalková): No to zas tak úplně nejsem, ale to právě myslím, že mají ti režiséři zpravidla rádi, když ti herci jsou lehce neposlušní, nemyslím v tom smyslu, že by byli nezvladatelní nebo tvrdohlaví a trvali si jako jenom na své představě, ale myslím si, že mají vždycky rádi nějakej ne konflikt, ale jako prostě spor jako nad věcí, že vždycky je lepší, když jsou na to dva názory a teď se hledá jakoby..., z toho vždycky vyjde daleko víc nápadů, než když člověk jenom kýve a plní něčí příkazy, tak to myslím si, že ani není zdravý, to se pak člověk v tom úplně ztratí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Modlitba za vodu a Jiří Pavlica Z Hradišťanem, přání našeho dnešního hosta herečky Petry Špalkové. To proto, že jseš z Brna?

Host (Petra Špalková): No tak určitě to je taky proto, já slyším ten cimbál a toho Skácela a hnedka mám pocit, že padá mi to přímo do duše tady ty písně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nechybí Ti v Praze Morava?

Host (Petra Špalková): Tak včera jsem třeba se Standou Šárským prozpěvovala v klubu v divadle v Řeznické nějaký moravský dvojzpěvy. Jako na to nemyslím, že by mi chyběla, jako že bych šla po ulici a říkala bych si "Teda to mi teda ta Morava chybí." No ale stačí, abych si dala dvě deci vína a potkala Moraváka a okamžitě jako mám chuť se dát do zpěvu, takže mi asi chybí, no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Budeš mít vlastně o Vánocích docela dlouhou pauzu, tuším od dvacátého prosince až někdy do začátku ledna nehraješ, využiješ toho třeba právě k tomu, abys vyrazila domů?

Host (Petra Špalková): No tak já jsem se vracívala jakoby tam do jedné vesnice, kde máme chalupu a ta chalupa se teď prodává, takže vlastně jakoby se ztratilo to místo, ke kterýmu jsem byla vlastně svázaná jako nejvíc, no já teďka to asi spíš využiju k tomu, že začnu nějak běžkovat nebo možná sjezdově lyžovat, že si pojedu někam zasportovat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Začnu, znamená "začnu jako od začátku"?

Host (Petra Špalková): No běžky musím začít od začátku, protože jsem naposledy běžkovala ve čtrnácti a to mi to moc nešlo, takže v podstatě bych se to chtěla jako pořádně naučit, já jako jsem spíš sjezdovala a teď mě začalo lákat to běžkování.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pojďme zpátky k divadlu. Načali jsme to před písničkou, bavili jsme se o režisérech a o tom, jak Ti to s nimi jde. Ještě jsme se nezeptali, jak se ti spolupracuje s bratrem, který je šéfem právě divadla v Celetené a režíruje tam spoustu her a ty tam samozřejmě taky hraješ, co bratr?

Host (Petra Špalková): No bratr, my jsme vlastně dlouho jakoby spolu nepracovali, naposledy vlastně na Májovým Shakespearovi, kterýho on jako vlastně lepil dohromady, ale přímo ty vnitřky těch dialogů dělal s náma Filip Nucols a teď vlastně v poslední inscenaci v Kašparu, kterou jsem dělala, která se jmenuje Řekni větší lež, tak tu režírovala Jarka Šiktansová, takže my se v podstatě s bratrem jakoby sobě trošku vyhýbáme v tomhletom.

Moderátor (Naděžda Hávová): Záměrně?

Host (Petra Špalková): Nevím, jestli záměrně. Možná trošku je v tom nějaký skrytý záměr, my jsme asi poslední věc, kterou jsme spolu udělali, byla inscenace Překrásné děcko, což je takovej dialog Trumena Capoutýho s Merylin Monrou, kteou Trumen Capoutý vydal ve svý poslední povídkový knížce Ručně vyřezávané rakvičky, kde Jakub hraje toho Trumena Capoutýho a já tu Merylin Monrou a to jsme dělali jako společně jako včetně režie, to jsme se prostě sešli a sami jsme se nějak vedli a sami jsme to nějak říkali, jak by nás to bavilo, tak to už jsme se dostali od toho vztahu režisér-herec, tak jsme se dostali k takový spolupráci.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mě by právě zajímalo, jak to "nějak" jde, jak jste řekla, protože jak sám sebe, ještě ve dvou, člověk režíruje?

Host (Petra Špalková): No to se říká: "Hele, co kdybychom si sem dali třeba tohle?" "Jo, jo." "Ale neříkej to takhle, prosím tě, to vůbec z toho nevypadne ten význam." A tak se jako různě do sebe vrtáme.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem čekal, že se Naděžda zeptá na Jakuba Špalka, protože se přiznala, že patřila mezi ty dívky, které ho milovaly po Jízdě a po Šakalích letech a já se chci zeptat, jestli Tebe osobně poznamenala jeho popularita.

Host (Petra Špalková): No tak spíš byly takový bolestný chvíle, kdy jsem zjistila, že nějaký děvčata se mnou navazujou přátelství a pak se až po pro mě jako delším čase ukázalo, že ta přátelství navázaly, protože jsem sestra Jakuba Špalka a že se snaží přiblížit k jeho osobě a nikoliv ke mně, tak tam to bylo jediný jako, že to tak jako zabolelo a jako jsme se na ně nezlobila, tak člověk pro lásku udělá kdejakou všivárnu, tak to bylo takový jediný, co mě jakoby bolelo, jinak já jsem mu vždycky přála úspěchy, já jsem byla ráda. Já,když mě bylo třeba pět let a tatínek pískal první ligu, tak jsem ho honila takhle tím prstíkem po obrazovce a byla jsem strašně pyšná, že to je táta a v podstatě tady ty infaltivní pocity ve mně jako přetrvávaly, i když se brácha objevil v Šakalích letech, tak jsem měla takový pocit jako "Hele, to je můj brácha a hraje v kině." Myslím, že tady ty dětský pocity asi nikdy z člověka úplně nezmizí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ale ono by to mělo být, asi každý herec by měl mít kus dítěte v sobě, hraje si přece.

Host (Petra Špalková): No, no, no, to je, to je docela zvláštní, že většinou ty herci o tuhletu schopnost přijdou a přistupujou k tomu herectví už tak vážně, že úplně se z toho vytratí tahleta jako schopnost dělat úplný blbárny a naprosto se zesměšňovat, to jsou potom takoví ti profesoři a myslím si, že trošku jako, že když ta hra zmizí úplně nebo ta schopnost se odvázat nebo prostě udělat úplný blbosti, vždyť stejně to je dlouhý ty tři měsíce toho zkoušení, to se musí občas nějaká zkouška úplně jako, jak říká huba "rozmrviť zkůšku" , tak prostě nějaká zkouška se musí legrací úplně rozmrviť, to je jasný.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kam vlastně Tě zařazují nebo zařazuješ sama sebe, spíš komediální herečka nebo spíš dramatická?

Host (Petra Špalková): No já teda myslím, že mám jako velkej vztah k obojímu, já teďka mám takovou sérii dlouho na své poměry, kde vlastně hraju vážný, těžký role, prostě komplikovaný ženy s komplikovanýma vztahama, těžký, tragický, většinou to končí smrtí buď tý ženy nebo toho jejího milýho nebo se někdo zastřelí nebo tam někdo spáchá sebevraždu nebo se o to aspoň pokusí, takže pořád vlastně. Představ si, že ráno vstaneš, jdeš s tím pejskem, že jo, nasnídáš se a tak jako vykročíš a v deset ráno už prostě "pů" do hlavy a trp a plakej a bolí tě všechno a srdce a milej Ti odchází a od desíti od rána jedeš v tom, že všechno je špatně a život nemá smysl a každá láska stejně dopadne blbě, tak to když člověk dlouho podniká, tak samozřejmě pak už si říkám, jen nějakou operetu, prostě dejte mi fialový šaty a pusťte mě zpívat a dělat ty nejlacinější vtipy o světě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Podléháš někdy třeba podzimním depresím v souvislosti s těmi rolemi?

Host (Petra Špalková): No tak, jako dřív jsem mívala takový úzkostný stavy, že to na mě hodně působilo, nějak se to zaplaťbůh zlepšilo, že už tolik tím netrpím, ale je pravda, že to povolání je na tohle docela náročné, že je vyčerpávající na tu psychiku a právě tím, že člověk se furt vrtá v těhletěch závažnejch těžkostech, tak pokud třeba nemá úplně třeba šťastný období v osobním životě, tak to zpravidla člověka jako semele, když je třeba ten osobní život nestabilizovaný nebo nějak rozvyklanej, tak pak to bývá někdy těžký, no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zdá se, že Ty máš osobní život už teď stabilizovaný, před prázdninami ses vdala, je tady nová životní role?

Host (Petra Špalková): Snad to není role, doufejme, že aspoň pár pravých věcí i herec v životě udělá. Doufejme, že to je jedna z nich.

Moderátor (Naděžda Hávová): Působíš na několika divadelních scénách. Máš někde stálé angažmá, to jsme ještě neřekli.

Host (Petra Špalková): No mám stálý angažmá v Divadle Na zábradlí, tak to je taková moje stáj, tam jsem ustájená.

Moderátor (Naděžda Hávová): V čem Tě můžeme vidět Na zábradlí?

Host (Petra Špalková): Tak v Divadle Na zábradlí jsem naposledy měla premiéru ve hře Nože ve slepicích skotského autora Davida Hare, což je docela pozoruhodný úkaz, protože to je dramatik, který vlastně jakoby svým věkem náleží k khulnesdramatice, ale napsal hru...

Moderátor (Naděžda Hávová): Co je to khulnesdramatika?

Host (Petra Špalková): Khulnesdramatika to jsou ty zničený lidský osudy, ten okraj tý společnost, drogy, otevřená sexualita na jevišti, homosexualita, znásilnění, vraždy, fetování, prostory vybydlený. Prostě se to obrací k týhletý skupině lidí, patřičně k tomu se tam odehrávají určitý osudy a patřičně k tomu se tam i mluví, v těch hrách a tenhleten vlastně autor ten Hare, to je jejich současník a napsal hru z konce devatenáctého století ze Skotska pro tři lidi, jedna žena mladá a dva vesničani, mlynář, oráč a je to psáno takovým vtipným básnickým jazykem a celá hra je takový podobenství, že mě potěšilo, že i v tý khulnesvlně se narodí ten jeden se srdcem zemitého poety, takže v režii Pitisnkýho jsme měli loni premiéru, hraje tam ještě Ivan Řezáč, Pop Klepl a já se alternuju v tý mladý ženě s Magdalenou Sidonovou, tak na to bych třeba chtěla pozvat a ještě tam hrajem Strýčka Váňu a Ivanova, to jsou taky krásný inscenace Petra Lébla a teď tam byla premiéra hry Baronka a služka, no je tam toho hodně na repertoáru, je na co chodit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Petru Špalkovou můžeme vidět nebo bychom mohli vidět Na zábradlí dnes večer, kdybychom měli lístky, v čem hraješ?

Host (Petra Špalková): Dneska je inscenace hry V altánu se to jmenuje, napsala to Jame Walsová, taková pozoruhodná americká spisovatelka, která vydala jediný román, jedinou knihu poezie a napsala jediný drama. A tohleto drama dneska od ní dáváme, je to hra hodně, hodně o ženách, je to hodně hra o matkách a dcerách a je to hra o lásce samozřejmě a je napsaná takovým zvláštním citlivým způsobem pro ten ženský svět, ale nemyslím si, že to je hra pro ženy, je to taková jako křehká hra, která má svůj specifický humor a svoji zvláštní náladu, je to hra vlastně o tý nenaplněný lásce nebo neschopnosti lidský ji naplnit.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ty jsi měla nedávno velkou šanci porovnat si práci na divadle a taky na filmu. Jakou novou zkušenost Ti filmování přineslo?

Host (Petra Špalková): No takovou větší ukázněnost v tom hereckým výraze, který přece jenom výrazy byly trochu jiný pro ten film, tak ta kamera nechce tolik těch záškubů v tom obličeji, nechce to tolik jako dávat ven z toho těla, chce to víc držet to v sobě, to, co si člověk myslí nebo to, co se v něm děje, tak jako to tolik nepouštět to tak samozřejmě ven, ale spíš to tak jako lehce utajovat. No zkušenost to byla krásná, protože to byla práce se Zdeňkem, se kterým vlastně my dva s manželem jsme se vlastně spřátelili s celou jeho rodinou, tak to bylo třeba důležitý po tý lidský stránce, že člověk přestane mít pocit, že pracuje, že vlastně je to takový setkávání příjemný, byl krásný ten scénář od Terezy Boučkové, krásná spolupráce s Ivanem Trojanem, takže já jsem byla jakoby nadmíru spokojená.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jste tady zmínili manželství, trošku se na chvilku uposadit, dá se z toho vyvodit třeba to, že pomýšlíš na mateřství?

Host (Petra Špalková): Nic tímhletím nevyvozujte, spíš tak jako bych, spíš je to takový vůbec návrat do nějaký jakoby přírody, trošku jako pryč z té Prahy malinko, takový ty běžný tendence člověka, který třeba vyrost ne přímo na vesnici, protože jsem vyrůstala v tom Brně, ale na tý vesnici jsem trávila velikou část svýho života, tak takový příběh jak už ta Praha je jako moc hlučná, je to moc informací a moc aut a moc mobilů a málo zeleniny, málo vody, voda má, voda má.

Moderátor (Naděžda Hávová): Díky, že sis vyšetřila třicet minut a přišla.

Host (Petra Špalková): Tak mějte se všichni hezky a na shledanou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na shledanou a totéž Vám, posluchačům Českého rozhlasu Radiožurnálu, tedy hezký den přejí Naděžda Hávová a Vladimír Kroc.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.