Dromedár Kodžak: na pohlednici kýč, ve skutečnosti celebrita
V Izraeli se říká, že se tam nemůže kopnout do země, aby to nevyvolalo politickou krizi nebo nové třenice s Palestinci. Tahanice dokonce před časem vznikly i kolem posledního velblouda v Jeruzalémě.
„Taxi! Kdo chce taxi?“ Panu Alímu je kolem padesáti a odvoz, který nabízí na Olivové hoře v palestinské části Jeruzaléma, může poskytnout málokdo. Jeho taxíkem je totiž velbloud.
„To je jen jako, žádné skutečné taxi! Povozím turisty tady po parkovišti. Líbí se to hlavně dětem a Američanům. Ne že by Američané nějak extra platili, ale prostě ježdění na velbloudovi milují!“ vypráví Alí.
Jenže tohle není ledajaký velbloud. O tomto se dokonce objevilo několik odstavců v prestižním vědeckém časopise Jerusalem Quarterly, v článku, který mapoval zašlou slávu velbloudů v Jaffě a Jeruzalémě.
Poblázněný Kodžak má falešného náhradníka
„Vidíte jediného velblouda v Jeruzalémě. Bývalo jich tu pět, ale Izraelci rozhodli, že tu může být jenom jeden. Tohle je Kodžak! Ano, je to on! Je mu dvanáct let, to je u velbloudů takový střední věk,“ představuje mi pan Alí velbloudího samce.
O identitě zvířete mám ale dost pochybností. O posledním jeruzalémském velbloudovi Kodžakovi se totiž před časem psalo i v izraelském tisku. To když ho izraelské úřady zabavily jeho majiteli, panu Sulajmánovi. Kodžakovi prý chyběly nějaké papíry. A pan Sulajmán stále tvrdí, že než mu ho Izraelci po třech týdnech vrátili, zvíře se mezitím zbláznilo.
„Kodžak teď spí a já už žádného velblouda nemám. Kodžaka jsem dal pryč, do Jericha! Podívejte! Kousnul mě do hlavy! Velblouda tu má jenom můj přítel Alí,“ kýve Sulajmán ke svému kamarádovi, který přitom za legendárního Kodžaka vydává svého dromedára.
Oba Palestinci jsou navíc konkurenti. Zatímco Alí nabízí ke svezení dalšího „posledního“ velblouda, Sulajmán má na Olivové hoře ke stejnému účelu bílého oslíka.
S jedním oslem a 17 dětmi na Olivové hoře
„Tady si stoupněte a vyfoťte si mě s Jeruzalémem na pozadí!“ oslovuje turisty na vyhlídkové promenádě nad městem. „Pusinku, pusinku! Míval jsem velbloudy i ovce, teď už mám jen tohoto oslíka. Ježíš ale psal právě o oslovi, ne o velbloudech, ani o koních!“ líbá starý pán své zvíře před objektivy rozpačitých cizinců.
Za své vystoupení po nich potom navíc požaduje peníze a nevadí mu šekely, eura ani dolary. „Pojďte, tady si sedněte! Cizince tu máme rádi, tohle je svatá země pro každého – křesťany, židy i muslimy. Někteří turisté se sem ale pořád ještě bojí,“ dál živě vypráví.
Teď tu ale není po strachu ani památky. Autobusy na Olivové hoře neustále vyplivují zástupy cizinců a Palestinci se předhánějí v různojazyčných nabídkách naprosto nepostradatelných suvenýrů – od pohlednic až po plyšové velbloudy.
Pan Sulajmán bezděky připouští, že i s jedním oslem – ovšem zapojeným do turistického byznysu – se dá docela slušně vyžít: „Bydlím na Olivové hoře, hned u kostela. Ale mám dva domy a v nich dvě manželky a dohromady sedmnáct dětí. Deset holek a sedm kluků!“
