Dramatické šansony jsem okořenila humorem, říká Jitka Molavcová. Vydala šansonové album Zčistajasna
„Trošičku jsem se bála, jestli to není cena předčasná, protože ještě přeci jenom nějaké ty plány mám. Ale pak jsem se s tím smířila a mám velkou radost,“ přiznává držitelka Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru muzikál, herečka a zpěvačka Jitka Molavcová. S moderátorem Vladimírem Krocem mluvila o Divadle Semafor, šansonech a také třeba o pohádkách pro děti a o tom, co ji přivedlo ke středověké hudbě.
Minulý týden jste měli v Semaforu premiéru představení Černá kočka – bílý pes. Jak se vydařila?
Vydařila se. Nad očekávání, protože je to představení docela těžké, je to boj dvou kabaretů – Černá kočka a Bílý pes. Na zkoušky jsme tolik času neměli, ale přesto jsme to nazkoušeli. Přišli lidé, kteří divadlo milují a milují tvorbu Jiřího Suchého, který ty písně všechny napsal, on to i zrežíroval a hraje tam vedoucího kabaretu White dog. A já hraji madam Marlen, vedoucí kabaretu Chat noir – Černá kočka.
Čím je pro vás Divadlo Semafor, kde působíte více než půl století?
Čtěte také
Začala jsem 52. sezonu. Je to dlouhá doba a působí to na mě, jako kdybych chodila domů. Vlastně to divadlo je součástí mého života, ovšem za předpokladu zdraví, protože těch hlavních životních hodnot je vlastně málo, pouze život sám a osobní vztahy. Bez toho ostatního se dá žít. Když něco mám, tak je to dobře, když to nemám, tak to nepotřebuji – tohle, když si člověk řekne, tak se život značně zjednoduší. Za těch mých 51 let už moc dobře vím, o čem mluvím. Nic se nesmí přehánět. Divadlo není pupkem světa, ale je srdcem světa.
Málokdo si vzpomene, že jste v Semaforu začínala jako jedna z „girls“, zpívala jste šansony. Je to žánr, který máte nejraději?
Kdysi dávno, v 70. letech minulého století, mi Karel Vlach, jazzmen, slavný dirigent, zavěsil na krk Zlatého dudlíka jako šansoniérce, protože jsem tehdy soutěžila v celostátní pěvecké soutěži Hledáme nové talenty. A já byla přesvědčená, že se touto cestou budu ubírat, podvědomě jsem tíhla k hudbě, poezii. Jenomže osud mě zavál do Semaforu, původně jsem také účinkovala ve skupině Jiřího Grossmanna a Slávka Šimka, a tam jsem si zatančila jako jedna z těch girls. Bylo to krásně setkání, moc ráda na to vzpomínám. Pak, když nás opustil Jiří Grossmann, tak jsem zakotvila u Jiřího Suchého a kráčíme po cestě, kterou si s Jiřím Šlitrem vyvolili – po cestě hudby, humoru a poezie – dodnes.
Jak vlastně ale jde dohromady komično a šanson? Protože lidé vás mají zařazenou spíš jako komediální herečku.
Šanson a humor, to k sobě nádherně jde. To je jako život, také není jenom černobílý, je barevný. A proto na CD, které mi nedávno vyšlo s názvem Zčistajansa, jsem dramatické šansony okořenila humorem. Ono to má větší drive.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
ŽIVĚ: Největší protest v dějinách samostatné republiky. Lidé demonstrují nejen za veřejnoprávní média
-
Vídeňská aféra kolem vánoční mašle. Výzdoba se stala tak populární, že kvůli ní musela zasahovat policie
-
V Hormuzském průlivu narazily dva ropné tankery na miny, jeden se podle Íránu potopil
-
Demonstrace na Letné nemá obsah, řekl Vondráček. ‚Pohrdáte reakcí společnosti,‘ reagoval Rakušan
