Dominik Duka: O dobrovolnictví a charitě

Vážení rozhlasoví posluchači, média jsou známá tím, že nás zhusta informují o katastrofách, problémech a vůbec událostech, které po duši zrovna nepohladí. Říká se, že pro noviny je dobrou zprávou jen špatná zpráva. Mluvit o kráse, dobru, pohodě – to se prostě do zpravodajství nehodí, je to, jak se říká, málo „akční“. Koho rozruší zpráva o manželích, kteří si jsou věrní a žijí v lásce už padesát let a vychovali řadu dětí? Ale zpráva o manželích, kteří se rozhádali natolik, že manžel svou ženu zabil a nakonec sám spáchal sebevraždu – to je to pravé, co média potřebují. Nebo lidé? Možná, že opravdu médiím křivdím, protože dělají to, co očekává klient.

Chci jít vědomě proti tomuto proudu a povědět vám v nedělní ráno něco pěkného, co člověka povzbudí a rozradostní. Hovořil jsem nedávno s jedním významným bankéřem a přišla řeč také na nové způsoby v chování jednotlivců i institucí. Vzpomínali jsme, že když před lety kolem Vánoc zaútočila na Haiti vlna tsunami, stali se naši spoluobčané nejštědřejšími dárci Evropy v počtu vybraných finančních prostředků na osobu.

Pro řadu opravdu bohatých rodáků, kteří působí v zahraničí třeba jako fotbalisté či hokejisté, je už úplnou samozřejmostí, že velký díl svých příjmů věnují na dobročinné účely. Nedělají to často vědomě jako věřící či jako ti, kdo se svými dary chtějí před ostatními trochu pochlubit. Jak říká jeden z našich světoznámých fotbalistů: „Dělám to proto, že se to prostě má. A nemluvím o tom.“ Podobně řada firem u nás dokáže darovat nemalé prostředky na pomoc těm nejpotřebnějším.

Přece však si takhle leckterý člověk může říci, že dávat z přebytku je vlastně docela snadné. Chci proto připomenout ještě jeden docela nový, zvláštní jev v naší společnosti, takzvané dobrovolnictví. Před lety jsme se třeba v Itálii setkávali s lidmi, které tam nazývají volontéry – dobrovolníky.

Také u nás se, zaplať Pán Bůh, našla celá řada občanů, kteří dobrovolně předčítají seniorům knihy, když ti už málo vidí, kteří pečují zdarma o postižené, jezdí s nimi na výlety, kteří dokážou navštěvovat nemocné a vězněné, aby je potěšili. Nedávno jsem mluvil i s mladým úspěšným podnikatelem, který mi řekl, že už má vyděláno tolik, že si může dát rok v podnikání pauzu a půjde do zahraničí pomáhat těm nejchudším – službou v nemocnici, vyučováním v africké škole, prostě tak, jak to bude třeba. Takových převážně mladších lidí potkáme v zahraničí celou řadu. Najdeme je ale už také u nás. A to je potěšující.

Dávat finanční dary je jistě potřebné a chvályhodné. Ale dávat sebe sama, svůj čas, část svého života, to je snad darem nejdražším a nejkrásnějším. My křesťané víme, že Ježíš za nás za všechny dal svůj život. Proto bych chtěl moc poděkovat všem, kdo – ač třeba křesťanství neznají – žijí podobně. Na druhém vatikánském koncilu zaznělo: „Člověk sám sebe nalezne teprve tehdy, až se sám úplně daruje.“