Dominik Duka: Nahlédněme na sebe zvenčí

Před časem jsem na několik dní navštívil Francii a rád bych se s vámi podělil o některé dojmy z této cesty. Zakrátko nastane doba dovolených a my si můžeme uvědomit, že je dobré se na sebe, svůj svět a svou zemi občas podívat očima zahraničních návštěvníků.

Prvním překvapivým pohledem francouzské církve na nás je spokojenost s vývojem naší společnosti v posledních dvaceti letech. My doma žijeme všelijakými aférami, někdy až přehnaně reptáme nad našimi neúspěchy a skepticky hledíme do budoucnosti. Francouzi říkají, že jejich společnost je mnohem více rozdělená, ekonomicko-společenské nůžky mezi chudými a bohatými jsou rozevřeny nesrovnatelně více než u nás.

Zajímavé bylo i setkání s francouzskou církví, která je mnohobarevná. A to nemluvím jen o barvách pleti účastníků bohoslužeb, pocházejících z bývalých kolonií a celého světa. Francouzská církev žije mnohem více než my v celosvětových souvislostech, neutápí se tolik v domácích problémech.

Nese na sobě ovšem i nebývale vyhrocené dědictví revolučních dob, opravdu nepřátelských vztahů státu a církve. V opatství Saint Germain, kde jsme měli možnost být, jsem si uvědomil, že právě to je místo velkého masakru věřících – vždyť zde revolucionáři zlikvidovali více než 300 benediktinských mnichů. Těch mnichů, kteří nebyli rozhodně žádnými příživníky, protože už sto let před slavnými francouzskými osvícenci-encyklopedisty vytvořili obrovskou encyklopedii veškerého poznání. Přispívaly do ní největší mozky té doby, například za matematiku slavný René Descartes.

Dnes jsou tyto doby už jen historií. Setkávání francouzské církve a společnosti přináší však ještě jedno překvapení. Tato společnost, která již několik století žije v oddělení státu a církve, je dnes až neuvěřitelně otevřená pro víru, Boha a církev. V této otevřenosti namnoze zahanbujícím způsobem překonává otevřenost církve vůči společnosti. I to je dobré poučení pro nás, pro naše české vztahy mezi církví a společností. I u nás zažíváme větší vstřícnost laické společnosti, než jakou nabízíme často my z církevního prostředí svému okolí.

Přál bych tedy nám všem, abychom tu a tam pohlédli na sebe zvenčí, abychom si uvědomili, do jak krásného a velkého světa patříme, a abychom byli méně smutní z našich často žabomyších společenských půtek.